Věřím, že fantazie je silnější než vědění, že mýty mají větší moc než historie, že sny jsou mocnější než skutečnost, že smích je jediným lékem na zármutek. A věřím, že láska je silnější než smrt.
Spatřit svět v zrnku písku a nebe v divoké květině. Zachytit nekonečno v dlani a věčnost v jedné hodině.

Trnový princ

10. dubna 2014 v 17:37 | Sarah |  Knihy

Série:Roztříštěná říše
Žánr:Sci-fi a fantasy - Romány
Rok vydání:2013, rok vydání originálu: 2011
Počet stran:
328

Mějte se na pozoru před Trnovým princem... Když mu bylo devět, sledoval, jak mu přímo před očima zavraždili matku a bratra. Když mu bylo třináct, byl vůdcem bandy krvelačných banditů. Do patnácti má v plánu být králem... Nastal čas, aby se princ Honorous Jorg Ankrath vrátil na hrad, který kdysi opustil, a přihlásil se o dědictví, které mu po právu náleží. Svět se pro něj změnil v den, kdy visel na trnech ostnovníkového keře a sledoval, jak muži hraběte Renara vraždí jeho matku a mladšího bratra. Od té chvíle prahne Jorg po pomstě. Život a smrt pro něj představují jen obyčejnou hru - hru, ve které nemá co ztratit, ale ve které může vyhrát úplně všechno. Jenže v otcově hradě na něj nečeká nic, než zrada. Zrada a temná magie. Je možné, aby osamělý chlapec, byť nade vší představu divoký a zvrhlý, porazil nepřátele, jejichž moc přesahuje i ty nejbujnější představy?

Tahle kniha je jednou z těch nejlepších, co jsem kdy četla. Je hodně drastická, ale to ji dělá tak okouzlující - autor se nebojí psát věci takové, jaké skutečně jsou a nebojí se ani sprostých slov. Není to pohádka a nečekejte, že se všechno vyřeší snadno a pro hrdiny bude příběh procházka růžovou zahradou. Příběh je spletitý, plný zvratů a nenechá vás vydechnout. Jsem docela napjatá z konce knihy, nevím, co si o tom má myslet, ale jedno vím - vyjde pokračování! A už se nemůžu dočkat!
Kdo si tohle nepřečte o hodně přijde, vřele doporučuji!
 

Durarara

9. dubna 2014 v 19:43 | Sarah |  Anime
Tohle anime lze jen těžko popsat, aby to vystihlo, jaké doopravdy je. Musím ale říci, že tak propracovaný příběh, kde jste seznámeni s životy každé postavy, se zápletkou, která vám nedá spát a s postavami, které, každá až do té poslední, vás uchvátí a i když vám jde jejich chování "proti srsti", musíte je milovat.
Asi začínám mít ráda psycho hajzlíky a jak se říká, tato postava je asi ta nejdokonalejší, jaká byla kdy stvořena, není tedy divu, že mím oblíbencem č. 1 je Orihara Izaya.

Středoškolák Ryuugamine Mikado žil až donedávna v jednom z těch maloměsteček, kde to nejzajímavější, co se děje je, když někomu přejedou kočku. A tak není divu, že chce pryč. Zachrání ho spásná zpráva od jeho kámoše Kidy Masaomiho, který s ním dřív bydlel v tomtéž městečku, jenže pak se odstěhoval do Tokia, přesněji řečeno do čtvrti Ikebukura. Kida Mikadovi nabídne přestěhovat se k němu do Ikebukury a chodit s ním i na střední školu. A Mikado, kterému Kida často psal o vzrušujících zážitcích z ulic velkoměsta, nabídku přijal.
Hned po příjezdu je Mikado oslněn světly mrakodrapů a Kida ho vezme na jeho první procházku městem, které má víc než jednu sámošku a kino. A samozřejmě Mikada informuje o všech možných zajímavostech a nebezpečí, které ho mohou potkat. Například gangy, kterých je v Ikebukuře plno, jako Žluté šátky nebo gang zvaný "Dollars", o kterých nikdo neví, co vlastně dělají ani kdo je jejich členy nebo vůdce. A zdá se , že Mikado má talent na setkávání se s kuriositamy Ikebukury- tak například černý rus Simon, který pracuje v Sushi baru, blonďák s brýlemi v barmanském obleku Heiwajima Shizuo, který je prosluslý svými záchvaty vzteku a svou brutální silou nebo informátor Orihara Izaya, který ví snad všechno a za prachy vámony vědomosti poskytne. A samozřejmě černého jezdce na motorce, o kterém se tvrdí, že nemá hlavu.
A ode dne, kdy Mikado přijel do Ikebukury, se dají do pohybu určité události. Z počátku pomalu, tak, aby si jich nikdo nevšiml, a nabírají na obrátkách. A jak se říká, náhody neexistují, všechno je propojené se vším a všechny postavy mají svou vlastní roli. A jak se s tím poperou, kdo je ta postava, která tahá za nitky a jak to celé vlastně dopadne? Nezbývá vám nic jiného, než se na to podívat.

Openingy

AMV

Shizuo a Izaya, nejlepší rivalové všech dob!

Nazpívané dabéry :3

Toto video vystihne anime asi nejlépe :D
Obrázky:

Izaya a Shizuo
Hlavní hrdinové
Yes...
Božíí :D
Miluju je (=^.^=)
No comment :D
Trocha Izayi :3
Kida a Mikado
Shinra :3
Mikado, Anri, Kida


A co je nejlepší? VYJDE DRUHÁ SÉRIE!!!

Zas něco new :D

30. ledna 2014 v 21:37 | Sarah |  Ke knihám...
Tiagar :3
Ronic Ligsh. Zkoušela jsem styl vlasů, nedopadlo to nejlíp :D
Mira
 


Obrázkyy

11. prosince 2013 v 21:28 | Sarah |  Ke knihám...
Arraxil :33
Trochu epičtější podoba :D ale není tam tolik vidět stínování
Ronic Ligsh
Leu Friec a jeho jizvy :3

21. kapitola - Posel špatných zpráv

30. listopadu 2013 v 20:19 | Sarah |  Rubínové srdce
Objevil se před pevností čnící ze skály nad hlavním městem a královským sídlem. Černá věž byla díky jeho pánovi pro smrtelníky skryta. Přesto o ní mezi lidmi panovaly zvěsti, že když se setká úplněk se zimním slunovratem, lze vidět její vysokou špici ve světle měsíce. On to ale nikdy nezkoumal. Lidé přec jen jsou bezvýznamná a podřadná rasa. Slouží jen pro potěšení. Jen pro to, aby je silní démoni, jako je on, mohli vykuchat.
Odvrátil pohled od města a s úsměvem si prohlédl svůj domov. Na pohled se nic nezměnilo, ale nebylo divu, jeho pán s tím čas neztrácel. Soustředil se na důležitější věci, než byl vzhled nějaké věže. Stejně ji vidělo jen pár vyvolených jedinců.
Inar pociťoval takové vzrušení jako ještě nikdy. Po tolika desetiletích, která strávil zapečetěný v jeskyni, se vracel domů ke svému pánovi. Konečně. Jak se těšil, až mu bude moci zase věrně sloužit a zastoupit toho hloupého boha blesku. Stane se pánovou pravou rukou a pán ho udělá ještě silnějším, silnějším než je bůh blesku. Překoná ho, svého letitého rivala. Bude pánovi cennější než on. A stane se také bohem.
S těmito myšlenkami a krutým úsměvem prošel klenutou branou, u které stála dvojice kamenných démonů, vypadající jako sochy chrličů. Jejich červené uhlíkové oči ho ale upřeně sledovaly. Moc dobře ho poznali, takže se ani nehnuli a nechali ho projít.
Vešel do rozlehlé síně s mnoha okny a stropem pomalovaným výjevem čtveřice Původních. Jeho pán byl ve středu, mezi třemi tvory, kteří kolem něj obezřetně kroužili. Drak, jednorožec a mezi vlnami znázornění uroborus. Ten výjev ho vždy fascinoval. Protože bylo za potřebí síly trojice, aby vyvážili moc jeho pána. Ale jeho pán na to moc nedal. Od doby co padl drak byl v jasné výhodě. Zahrál do šachu dvojici a donutil je skrývat se. Zdalipak po Inarově zapečetění získal, po čem prahl…? Má již srdce draka? A co ti další dva? Získal i jejich sílu nebo vyčkával? Bylo na čase to zjistit. Minul několik chodeb a vstoupil na točité schodiště z černého mramoru. Známou cestou vyšel nahoru a zastavil se před velkými dvoukřídlými dveřmi. Tiše vyčkal dokud se neotevřely. Vstoupil do rozlehlé místnosti jen tak, aby se dveře za ním mohly opět zavřít. Správné chování měl stále zažité, byl vycvičený jako pes, ale sám si to neuvědomoval. A jeho úsměv dále nemizel.
"Vítej zpět, Inar wa Riina Nare," ozval se hrubý, ale vlídný hlas. Inar nevyhledal pána pohledem, to by byla neúcta. Tu výsadu měl jen bůh blesku a Inara to dráždilo. Brzy ji ale bude mít také. Poklonil se.
"Můj pane…" Při pohledu na zem zpozoroval tygřího démona ležícího u police se svazky. Byl ve své zmenšené tygří podobě, jen o málo vyšší než běžný tygr. Jeho prázdné a zlomené oči hleděly do prázdna. Tiagar? Vzpomněl si na poskoka boha blesku. Ne, nebyl to on.
"Máš pravdu, není to Tiagar, ten se někde toulá a čeká na návrat svého pána. Ale bez něj se jeho klan rozpadl a bylo uboze snadné je všechny zlomit. Jsou to ale silní a velice užiteční démoni, nemyslíš?" Tichý, krutý smích. Inar se pousmál. Pán měl volný přístup do myšlenek všech bytostí. A byl tak laskav, že mu odpověděl. Cítil se poctěn.
"To ano, můj pane. Byla by jich škoda, kdybyste je nevyužil," přikývl Inar. Tygří démon dělal, že nic neslyší, ale z jeho očí se dalo vyčíst, že až moc dobře.
"No, ale koukám, že Arraxil se zdráhá. To se ale dalo očekávat. Přesto ale musí moc dobře vědět, že i kdyby Rubín nalezli, byl by jim k ničemu. Ani celý Rubín by mě nezastavil. Tebe by maximálně zranil. Snaží se jen získat čas, ale na co?" přemýšlel Zrozenec nahlas. V hlasu mu by znát úsměv. Byla to pro něj hra a ty on miloval. Každá mysl byla jiná šifra, ale všechny měli stejný základ. I ta Arraxilova.
"Možná ám něco, co by vás zajímalo, můj pane…" ozval se Inar váhavě. Zrozenec se zajímal pouze o Arraxila takže Alrety si nevšímal, "Je s ním holka, ve které sídlí Alretina duše. Ta holka musí být s Rubínem spojená, pokud to chápu dobře a vy jste ho ve svých rukou ještě nerdžel."
"Máš pravdu, Alreta před smrtí Rubín rozpůlila, mám pouze jeho polovinu. Ale tohle rozhodně je zajímavé. Možná to je odpověď… Spoléhá se na Alretinu moc? To je ale nepravděpodobné, byť ta by tě pomocí Rubínu zastavit mohla… Ale taky musí vědět, že bych pak přišel tu jeho družinu navštívit osobně,což jistě není jeho cílem…" na chvíli se zarazil, "No zajisté! I s polovinou svého srdce může drak opět povstat. V to Arraxil doufá. To by byl chytrý tah, přesně v jeho stylu."
Inar draka jednou zahlédl. Vskutku velké a děsivé stvoření, které by zajisté přesáhlo jeho síly. Bůh blesku by ho ale určitě přemohl.
"Inare, mám pro tebe další úkol. Je na čase získat srdce nejslabšího z trojice, urobora. Ať drakovi vrátí polovinu jeho srdce, stejně s ní moc nezmůže a už vůbec ne bez urobora. Necháme je myslet si, že mají šanci. Mám rád ty zklamané výrazy, když jim dojde, že jsou na tom ještě hůř."
Inar před sebou spatřil lem pláště svého pána.
"Mám šanci ho porazit?" zeptal se skromně, byť věděl, že má. Jeho pán se jen tiše zasmál a položil mu ruku na rameno. Do Inara začala proudit jako řeka energie a síla. Celé jeho tělo ji s touhou pohlcovalo. Již dlouho mu pán nedal část své moci. Byl to překrásný pocit.
"Proč se ptáš, když znáš odpověď? Tohle je dar na přivítanou," řekl Zrozenec a ruku sundal, "Nyní běž a získej uroborovo srdce."
Inar přikývl, ale ještě se zarazil a odvážil se zeptat: "Můj pane, odpusťte, prosím, mou troufalost, ale co když se k vám odmítne opět přidat?" Ticho, které nastalo, ho vyděsilo. Neměl se ptát.
"Pak ho donutím," odvětil Zrozenec chladně, "A teď už jdi, než mě přejde i ten zbytek dobré nálady."
Inar bez zaváhání s poklonou odešel. Svižně sešel schody, zastavil se opět dole v sále a znovu jeho oči zabloudili k obrazu. Za ním se ozvalo zavrčení. Pohlédl na tygří démonku, co za ním stála v lidské podobě a upřeně ho sledovala nepřátelskýma očima. Pod sebou držela na zdobeném podnose zbraně, které až moc dobře poznával. Usmál se, nasadil si je na obě ruce a zkušeně upevnil. Trojice čepelí, čnějící mu nad prsty, byly dobře udržované, ostré a na jediném ostří nebyl ani škrábanec. Zatoužil si je hned vyzkoušet a jediným nepostřehnutelným pohybem rozpáral démonce břicho.Ta nevěřícně zalapala po dechu. Druhou rukou jí rozpáral hrdlo. Krev mu zašpinila oblečení, ale on to neřešil. Olízl krev z čepele a s tichým, šíleným smíchem vyšel ven, kde se zastavil a přenesl se k jezeru. Tohle bude snadná práce.

Leu Friec ležel ve své démonické podobě na louce a přemýšlel. Měl již tolik šancí Arraxila porazit a zabít, on sám mu je nabízel, ale nebyl schopný jich využít. Arraxil byl jeho bratr víc než ten pokrevní, který vedl klan Měsíčních démonů. Připadal si kvůli tomu slabě, lidsky. A to nebylo dobré. Byť začínal chápat Ronic Ligshova slova: Démoni nejsou nic víc než lidé obdaření mocí, kteří si myslí, že se musí chovat jako zvířata.
Zvedl se vítr a donesl k němu známý pach, který poznal velmi nerad. Ten démon byl poslem zlých zpráv. Kde se objevil, táhla se za ním zkáza, utrpení a smrt, bylo to jeho prokletí.
Leu Friec se vrátil do lidské podoby a vyčkával, až k němu démon dojde. Byl zahalený v plášti s kápí, která mu zakrývala tvář. Zastavil dva metry před ním a kápi si sundal. Snědá tvář s tygřími pruhy zůstávala ve stínu černozelených vlasů. Skrz ty ale prosvítaly zelenožluté kočičí oči, které bodaly jako jehly.
"Už jsem myslel, že jsi zemřel, Tiagare," řekl Leu Friec netečně.
"Nesmím zemřít, dokud mi to nebude povoleno," odvětil svým tichým vrnivým hlasem, hodícím se spíše ke kočce než k tygrovi.
"Jasně… A co tě sem přivádí? Nuda to asi nebude."
"Potřebuji, abys předal zprávu vůdkyni klanu Bleskových démonů. Mě nevyslechne."
Leu si ho chvíli měřil pohledem. Cítil nejistotu, ale nedal to na sobě znát. Měl tu bezvýraznou masku, které všichni uvěřili.
"Co je tak naléhavého?" Neubránil se zamračení.
"První zpráva je, že Arraxl pátrá s lidmi po Rubínu, byť to už asi víte. Druhá zpráva je, že byl osvobozen Inar wa Riina Nar, co znamená, že na jeho straně jsou i lidé. A včera večer Inar uvrhl urobora do stejného stavu v jakém je drak. I jeho srdce bylo odebráno a získal ho on," vysoukal ze sebe, hledíce do lesa za Leu Friecem. Ten se vyděsil. Nebylo možné, aby to tolika letech nečinnosti takhle vytasil své esa. Nebo ano?
"A ještě mám jednu zprávu, která je horší, než ty dvě předchozí…" Pohlédl Leu Friecovi zpříma do očí. Ten se nemálo obával. Co může být horší než uroborovo srdce? Bylo jen málo věcí.
"Včera jsem pocítil velké oslabení Ronic Ligshovi pečetě. Dobrá třetina pečetící formule ztratila na účinnosti. Zdá se, že se uvolňuje již delší dobu, takže stojí na necelé čtvrtině své původní síly. Dávám tomu maximálně měsíc než povolí úplně. Pokud ale on udrží tempo, se kterým se vrátil na scénu, nejspíše na Arraxila zatlačí a donutí ho pečeť zrušit. Možná se o to již pokusil a to je důvod, proč včera tak velká část pečetě zkolabovala. Kdo ví, kolik času mu dá. Musí cítit, že povolila. Ronic Ligsh by se mohl vrátit každou chvíli, protože oba dobře víme, že když se mu zachce, stačí když jen luskne prsty."
Leu neměl slov. Arraxil nemohl být tak pošetilý!
"Proč se Arraxil nevrátí ke klanu, aby pečeť obnovili?!" zeptal se.
"Od doby, co je v rukou lidí vnímám, že je pečeť narušená. Nepřikládal jsem tomu na důležitosti, protože se jednalo jen o drobnou změnu, ale časem ta výchylka zesílila. Ona není jen oslabená, některé části formule jsou přepsané. Potřeboala by přestavět od základů, což by znamenalo, že by se nejdříve musela úplně zrušit. A stačil by zlomek sekundy a Ronic Ligsh by se osvobodil. Cítím jeho sílu jak narůstá a je připravená využít nejmenší skulinky, aby se dostala na povrch. A Arraxil to ví až moc dobře. Nejspíše má něco v plánu. Nejspíše chce něco udělat před návratem boha blesku, protože pak bude opět plně v jeho moci…" odpověděl Tiagar s klidem, který necítil. Leu Friecovi se dařilo zachovávat netečnou tvář, ale Tiagar ho měl přečteného.
"Pokud Ronic Ligsh nezahodí svou hrdost, bude bojovat proti Zrozenci. Byť se bude asi chtít pomstím svému klanu za to, že ho zapečetil, úplně proti nim nebude. Uvidíme, kolik rozumu si šílenec dokáže zachovat. Jestli si udělá dobré spojence, mohl by nám přece jen pomoci…"
"Dobře víš, že on si spojence neudělá. Nechává za sebou jen těla," zavrtěl Leu hlavou, "Je to vše?"
Tiagar na něj chvíli mlčky hleděl a pak přikývl. Přetáhl si kápi opět přes hlavu a věnoval Leu Friecovi poslední pohled. Otočil se a odcházel pryč. Leu ho vyprovázel pohledem. Na chvíli zavřel oči a urovnával si myšlenky. Poté se otočil na patě a co možná nejrychleji zamířil na území Arraxilova klanu.


20. kapitola - Cena za pravdu (část 2.)

28. října 2013 v 22:47 | Sarah |  Rubínové srdce
Mira zaváhala. "Ne… Tajíš toho příliš mnoho, mluv." Arraxil protočil panenky.
"Co tedy chcete vědět dál?"
"Jeden aby se tě bál se zeptat, jak to tak sleduji… Stejně ale chci vědět o mém otci. Zajímalo by mě, co vše nám tajíš…" hlesla Terilla.
"Tajím to, co je nebezpečné. Pro vás i pro mě. Znát pravdu je celé vaše volba, nemáte mě z čeho vynit," střelil pohledem po Maresimovi a pak se obrátil zpět k Terille, "Když ti byly dva roky, tvůj otec byl se svou výpravou napadnut vlkodlakem. On jediný se vrátil. Byl to zázrak. Co ale nikdo netušil bylo, že ho vlkodlak pokousal a on sám se jím stal. O tři roky později ho měl zabít nějaký démon. Ve skutečnosti ho ale ulovili lovci, když se potýkal se svým druhým já. Kdo ví, třeba ho pak démoni rozsápali," pokrčil rameny. Terilla jen přikývla a hleděla do země. Arraxil ji chvíli sledoval a pak opět pohlédl na Miru a vyčkával.
"Ať jsi jakkoliv mizerný a netaktní řečník, mám za to, že odpovědi si zasloužíme všichni," Arten pohlédl démonovi zpříma do očí, "Tak co máš pro mě za srdceryvnou histroku?"
Arraxil byl očividně čím dál víc napružený. Přesto ale namítání vzdal a rovnou řekl: "Kámen úrazu je v tom, drahý princi, že nejsi výjimečný pokračovatel rodu, nýbrž přesně naopak. Vlastně jsme skoro příbuzní, tvůj otec byl vzdušný démon. Ne král, kterého nazýváš svým otcem. Paradox je, že ani královna s tebou není spřízněna krví."
"To není možné, má matka porodila čtyři děti, mezi kterými jsem byl i já," zaprotestoval Arten.
"To je pravda, královna porodila čtyři děti, ale její třetí syn měl velmi slabé zdraví a zemřel v rukou své kojné. Ta, než ohrozit sebe a svou rodinu, se raději vzdala výchovy svého syna a dopřála mu vyrůstat v královském luxusu. Protože jste byli oba ještě velmi malí, nikdo záměnu neodhalil, toť vše."
"A i kdyby to byla pravda, proč by se kojná spouštěla s démonem?"
"To jsem neřekl přesně. Nebyl to čistokrevný démon, měl mezi předky člověka a tato část jeho já mu v životě nadělala paseku, včetně toho, že byl schopný se zamilovat do člověka. Nedlouho před tvým narozením lidé odhalili, co je zač a byl zabit. Tvá matka z toho vyvázla jen tak tak, když ze sebe musela udělat démonovu obět a poběhlici, jinak by zabili i tebe.
A než se zeptáš, jak bych to mohl vědět, řeknu ti to. Tvého otce jsem znal osobně. Nic víc v tom není. Ještě něco, co nechápeš?"
Arten ho upřeně sledoval a nedalo se poznat, na co myslí. Když se zrovna nechoval jako idiot, bylo těžké se v něm vyznat.
"A to chceš říct, že jsem matce-královně od přírody tolik podobný?" nadzdvihl Arten obočí.
"Velká část tohoto národa má světlé vlasy. Pouze nevybočuješ z davu. A tvůj královský děda měl také šedivé oči, takže to nikdo neřeší. Vzhled mrtvého prince očividně nikoho nezajímal."
"Není to špatný pocit, královský dvůr mě stejně štve," odfrkl si a odhodil vlasy z obličeje, "A to znamená, že mě nemůžou nadále nutit ke sňatku, že?" zaradoval se. Terilla sebou trhla, sebrala ze země klacek a majzla ho s ním po hlavě, až zavrávoral dopředu.
"Au!" chytl se za hlavu a vyčítavě na ni pohlédl, "Ty mě přece taky nemusíš, ne? Tak o co jde?" Místo odpovědi dostal další do spánku.
Mira je nervózně sledovala. Sice to bylo do jisté míry vtipné, ale atmosféra mezi nimi nebyla nejlepší. A Arte získával zpět svůj přiblblý přístup, čímž Terillu dopaloval o to víc. Miru napadlo, jestli to nedělá schválně. A Terilla se sice chovala, jako by jím z celého srdce opovrhovala, ale přesto ji štvalo, co řekl. Mira to nechápala.
"Jestli je to vše, měli bychom vyrazit, máme jenom týden," řekl Arraxil odměřeně a úkosem pohlédl na nenáviděný amulet.
"Nejdříve nám řekni pravdu o tobě a Zrozenci," zamítla ho Mira pevným hlasem. Arraxil sebou trhl a nevěřícně na ni pohlédl. Miru jeho pohled vyděsil.
"Doufal jsem, že se tomuhle vyhneme…" řekl pomalu a zatnul pěsti. Chvíli hleděl do země a pak pohlédl Miře zpříma do očí.
"Odmítám splnit tvůj příkaz." Všichni na něj překvapeně a vyděšeně hleděli. Mira věděla, že nesmí povolit.
"Odpověz mi! Co je mezi tebou a Zrozencem?" Ne, neustoupí. Nesmí. Arraxil k ní vykročil a zastavil se těsně před ní. Zavrtěl hlavou.
"Odpověz mi!" přikázala. Tohle zvládne. K tomuhle amulet přece je. Démon pevně sevřel rty. Mira ucítila vlnu energie a křupnutí. Vystrašeně pohlédla na amulet. Po celé jeho délce se táhla zřetelná prasklina a jeden ze čtyř zdobných kamenů se uvolnil a zůstal jí v ruce.
"Říkal jsem vám to, moc amuletu slábne. Když chci, můžu mu oponovat. Přesto jsem ochotný k ústupku. Dám vám informaci, která vás zabaví na dost dlouho a na oplátku se mě již nikdy na Zrozence neptej. Není v mém zájmu amulet zničit," odvětil Arraxil naprosto klidně.
"J-jakou informaci máš na mysli?" zeptala se Mira rozechvěle.
"Pravdu o amuletu a Ronic Ligshově pečeti." Mira pohlédla na ostatní, ale ti byli ještě více vedle než ona sama, zvláště pak Maresim se Senordem kvůli Arraxilovým předchozím slovům.
"Dobře… Fajn…" Co měla dělat? Nemohla ho dál nutit, nechtěla-li zničit amulet. Bála se toho, co se stane, až se jeho moc zlomí.
Arraxil se opřel o svého apatického koně a povzdechl si.
"To, jak vznikl amulet, zajisté víte. Ale ve skutečnosti ten příběh začal o hodně dříve. Začal, když se Ronic Ligsh vzepřel Zrozenci a ten ho potrestal. Vrátil se k našemu klanu vážně zraněný a to způsobilo jeho pád. Netuším, jestli čekal od těch, které vraždil a utlačoval pomoc, ale té se mu rozhodně nedostalo. Právě naopak. Svázali ho a zapečetili jeho moc do… No, to není podstatné…" Na chvíli se zarazil, ale pak opět navázal, "Jak jste již stihli zjistit, na mém meči je pečeť Ronic Ligshe." Vytáhnul meč z pochvy a přejel po znacích prsty. Ty letmo zazářily. Zahleděl se na ně a pečlivě rozmýšlel svá další slova.
"Dostal jsem tento meč a jako trest za, byť nedobrovolné, napomáhání Ronicovi. Jsem se měl nechat spolu s mečem zapečetit Kisheniinou matkou Carli tak, aby ani Zrozenec pečeť nezlomil. A donutit jí udělat to stálo mnoho krve. Jenže ona ani zdaleka nebyla tak silná, jak se o ní tradovalo. Neměla ani polovinu Alretiny síly. Bylo by lepší, kdybych šel za ní, ale ta v té době byla pod vlivem Inara. Navíc bylo málu zručná a hloupá. Místo toho, aby zničila toho, kdo zabil tolik jejích podřízených, zatoužila mít démoního sluhu. Ještě by se to dalo přehlédnout, kdyby neudělala tu pitomost. Nepoužila normální svazovací formuli, nýbrž kouzlo tak zkomolila, že udělalo víc, než tušila." Opět se odmlčel a zatnul pěsti. Ostatní napjatě mlčeli, protože jakákoliv otázka by ho mohla donutit si své vyprávění rozmyslet.
"Pečeť amuletu se provázala s pečetí Ronica a narušila ji. Ty pečetě se navzájem ničí a rozplétají. Celá léta zabraňuji jejich zrušení svými silami a podřizováním se amuletu. Pečeť na něm je slabá, snadno bych ji zlomil. Ale ve chvíli, kdy amulet praskl, stejná prasklina se objevila na pečeti Ronica. Již tu rovnováhu nevydržím dlouho udržovat. Amulet se, když budeme mít štěstí, rozpadne nejdéle za dva tři měsíce. A spolu s ním i Ronicova pečeť," přejel je pohledem a zastavil se na Senordovi, "To je odpověď na tvou otázku. Ať si zvolíme jakkoliv, stejně to skončí tím, že se bůh blesku osvobodí. Bude mnohem silnější, než byl před svým pádem, protože spřádal sílu dlouhá desetiletí. Ale můžeme doufat, protože se před svým pádem Zrozenci postavil. Jestli toho teď nelituje, o čemž pochybuji, bude vesměs na naší straně."
Nastalo dlouhé ticho přerušované jen frkáním koní a zvuky přírody. Mira uhranutě sledovala amulet. Věc, která jí na cestě připadala jako bezpečný bod, najednou ztěžkla a přímo z něj jeho prokletí cítila. Uvolněný kamínek jí stále ležel na dlani.
"A nejde ta pečeť nějak obnovit?" zeptala se Mira opatrně.
"Šlo by to, kdyby Carli pečetě málem nesjednotila. Museli by se obě zničit a pak zase obnovit. A Ronicovi stačí okamžik na to, aby se osvobodil. Nelze tomu zabránit. Leda počkat, až se zase někdy vrátí jako zpráskaný pes. To se ale nestane, on se umí za svých chyb, na rozdíl od Inara, poučit. Nepůjde ho znovu tak snadno spoutat. Možná už to nepůjde vůbec…" odvětil Arraxil a pohlédl na podmračenou oblohu. "Proto bychom měli najít Rubín a udržet si s jeho pomocí Inara daleko od těla. Ronic ho nemá v lásce, jen ten magor si to neuvědomuje. S tou jeho prořízlou pusou ho tentokrát Ronic zabije. Už dřív to málem udělal, tehdy ho musel zastavit Zrozence osobně. Jenže Inar prostě… nezvládl to šílenství a ztratil racionální uvažování. Vesměs se chová jako dítě, nedokáže chápat věci na úrovni dospělého člověka, je jako navždy pětiletý. Nedojde mu, že ho Ronic chce zabít, jen ho bude dál popichovat a myslet si, že je to zábava. Jestli ho zdržíme dost dlouho, zbavíme se ho docela snadno. Vypořádat se s Ronic Ligshem už ale bude o něčem jiném."
"Tak to abychom vyrazili, ne?" ozval se Arten, sedící na hřbetě svého koně.
"Ty jedeš s námi?" zeptal se Senord překvapeně.
"Zajisté, jeden démon očividně nestačí," zasmál se. Toho vážně nic nevyvedlo z míry. Sundal si plášť a spokojeně se protáhl.
"Která zastávka je dál na řadě? Hory?" zeptala se Mira a také se vyhoupla do sedla. Amulet vrátila i s kamínkem do kapsy.
"Ano, ty jsou nejblíže. Do naší třetí udané zastávky to ale už nestihneme. Musíme se tudíž modlit, aby Rubín byl skryt právě v horách. Už tak to bude možná nemožné, stihnout se k nejvyšší hoře během týdne. A nemáme šanci dostat se na vrch, takže to bude ještě zajímavé," přitakal Senord.


19. kapitola - Cena za pravdu (část 1.)

21. října 2013 v 21:41 | Sarah |  Rubínové srdce
Všichni na něj beze slova hleděli. Mira se váhavě zvedla a chytla neklidného koně za uzdu.
I Inar mlčel, ale na rtech mu hrál úsměv. Nedával na sobě jinak nic znát, takže všichni byli napjatí, co udělá.
"Ne," řekl Arraxil nakonec, "Nepomůžu ti osvobodit Ronic Ligshe. Mám toho parchanta plné zuby."
"Proč ale?" zeptal se Inar zvesela. Zmizel a objevil se přímo před Arraxilem. "Vždyť jsi na tom stejně, jako jsem byl i já. Vím, co cítíš. Tak proč ho nechceš osvobodit? Dal by ti moc, vládu!"
"Vystačím si s tím, co mám!" zavrčel Arraxil.
"Bývaly časy, kdy jsi i ty věrně pánovi sloužil. Uctíval ho jako boha. Kam ta úcta zmizela? Pán tě chce mít opět ve svých službách, odpustí ti tvé pochybení!"
"Ty jsi sloužil Zrozenci?" ujelo překvapené Miře. Inar se k ní pomalu otočil se šíleným leskem v očích a hlasitě se rozesmál.
"Arraxil vám nic neřekl? Nepochlubil se se svou minulostí?"
Všichni pohlédli na Arraxila, který by mohl vraždit pohledem.
"Řekni, co máš vzkázat a jdi," řekl Inarovi. Ten ho ale ignoroval a přišel blíž k Miře. Sklonil se k ní s úsměvem na rtech.
"Chtěla bys znát pravdu? Ani ty ji neznáš, Alreto? Povím ti o Arraxilovi, co jen chceš. Celou jeho minulost. Ale něco za to budu chtít. Dej mi amulet, co má v kapse."
Mira ustoupila a sáhla po dýce, která by ji proti němu stejně k ničemu nebyla.
"Za to mi to nestojí. Nedovolím, abys pomocí amuletu ovládl Arraxila a přinutil ho osvobodit Rinic Ligshe," snažila se to říct pevným a neoblomným hlasem.
"A jak bys mi v tom chtěla zabránit, hm?" ušklíbl se, "Co zmůže lidská holka proti démonovi se silou boha?"
"Nedělej ze sebe boha. Ronic Ligshovi nesaháš ani po kotníky," ozval se Arraxil a ruka mu sjela k meči. Raději by do Inara napálil notnou dávku elektřiny, ale bylo by to k ničemu. Jeho lze zasáhnout jen obyčejnou lidskou zbraní.
"Osvoboď Ronic Ligshe a přidej se k nám. To ti můj pán vzkazuje. Máš na to týden, jinak mám rozkaz celou výpravu zabít, vzít si amulet a donutit tě násilím. Vidíš, jak je pán štědrý?" řekl Inar Arraxiloi se širokým úsměvem.
"A nezapomeň to rozhlásit všude!" otočil se k Artenovi, "Liščí démon, běs z nočních můr, Inar wa Riina Nar, se vrátil a je mnohem silnější, než kdy dřív!" Zrzavé vlasy mu zavlály ve větru a v tu chvíli byl pryč.
Zavládlo ticho. Všichni upřeně hleděli na místo, kde ještě před pár sekundami stál Inar. Nějak jim to nešlo do hlavy, jak se mohl tak prostě vypařit.
"Týden…" zamumlala Mira a pohlédl na Arraxila, který jí pohled bezvýrazně oplácel.
"Takže… nastane teror pod vládou démonů?" ozval se Arten a seskočil z koně. Přihlouplý výraz zmizel. Byl naprosto vážný.
"To nemůžeme dovolit!" zvolala Terilla.
"A co chceš dělat?" Senord se snažil znít klidně, ale moc se nedařilo.
"Máme tři možnosti…" ozval se Arraxil a zasunul meč do pochvy, "Zaprvé, dát mu co chce a nechat se zabít. Zadruhé, osvobodit Ronic Ligshe a doufat, že zabije Inara a ne nás. Zatřetí, najít Rubín během týdne a použít jeho moc proti Inarovi."
"Musíš se ptát, jakou si zvolíme?" ušklíbl se Maresim.
"Já se na nic neptám. Pouze konstatuji. Jakmile ale najdeme Rubín, nepůjde po nás pouze Inar, ale celá Zrozencova cháska," pohlédl na Maresima nečitelným pohledem.
"Takže ať si zvolíme jakkoliv, čeká nás zkáza?" hlesla Mira. Bála se.
"Teoreticky ano, ale v praxi to tak být nemusí." Měl těžko popsatelný výraz. Ztracený někde v dáli s notnou dávkou nostalgie a nevole.
"Na co narážíš?" Senord seskočil z koně a přišel blíž.
Arraxil pevně semknul rty a pohlédl na něj. "Ať si zvolíte jakkoliv, výsledek bude vždy stejný a pokaždé je šance padesát na padesát. Tohle vím už od chvíle, kdy jsme vyrazili. I kdyby nebylo Inara, tak by to tak dopadlo, i kdyby nás Zrozenec ignoroval…"
"A co se teda stane?"
Arraxil zavrtěl hlavou. "Dozvíte se to, dříve či později. Nemá cenu se v tom vrtat. Prostě pojďme hledat Rubín a uvidíme, jak se to vyvrbí…"
"Chci vědět, na co se máme připravit. Jaká budoucnost nás čeká," nenechal ho vykroutit se z toho.
"Bude lepší, když to vědět nebudete. Až se to jednou dozvíte, budete se chtít vrátit do dob nevědomosti," odvětil démon a odvrátil se od něj. Došel ke koni, který apaticky postával opodál.
Mira zaváhala. Nebyla si tímto činem jistá, ale měla pocit, že by se pravdu měli dozvědět. Arraxil toho zatajoval příliš mnoho. Vzala do ruky amulet.
"Arraxile, řekni pravdu…" Démon sebou trhl a s nemilým pohledem se k ní otočil. Jeho klidný postoj zmizel a vrátila se stará arogance.
"Jakou pravdu," rozpřáhl ruce, "Definuj svoji žádost. Pravdu o čem?" Došel k ní a zpříma jí pohlédl do očí.
"Celou pravdu. O tomhle…" hlesla a pevně amulet sevřela.
"O tomhle? Co je to, to 'tomhle'? Pravda o tom, proč a jak zemřela tvá matka a bratr, Maresime?" pohlédl na něj. Sjel pohledem k Artenovi, "Nebo pravda o tom, proč máš takovéto oči?" Zabodl oči i do Terilly. "Pravdu o tom, jak zemřel tvůj otec? Takovouto pravdu? Nebo jinou? Co chcete slyšet?" Mira pohlédl na Senorda a čekala, jestli něco řekne. Senord se zamračil. Chtěl být rozumný a správně zvolit, ale neudržel si chladnou hlavu, šlo přece o jeho rodinu.
"Co ty o tom víš? O mé ženě a synovi?" optal se chladně.
"Je tohle pravda, kterou chcete slyšet? Budiž!" otočil se démon ke staršímu vojákovi, "Je toho hodně, co jsi o své ženě nevěděl. Je mi tě skoro líto. Ale jen skoro. Jak tě tahala za nos… A chudák Volar…. Byl obětí hlouposti tvé ženy."
"Na co narážíš?" přimhouřil Maresim oči.
"Udělala z tebe paroháče, Senorde. Deset let ti zahýbala s bezvýznamným vojáčkem. Věděl jsi, že Volar ve skutečnosti nebyl tvůj syn, nýbrž syn Sitrala? Vzpomínáš si na něj? Zemřel po útoku upíra, když jel jako posel do hlavního města. Už se nepomstíš." Dvojice na něj nevěřícně hleděla.
"Volar se to ale dozvěděl a chtěl ti to říci. Matka se mu v tom snažila zabránit, ale neposlouchal ji. Sitral se s tím tolik nepáral. Raději, než ohrozit svou rodinu a živobytí, se rozhodl vypořádat se s oběma po svém. Nebral ohledy a prostě vám podpálil dům, když všichni spali. Že Maresim byl jediný dost chytrý na to, aby se zachránil, snad říkat nemusím."
"Jak… Jak můžeš něco takového říct?!" křikl na něj Maresim.
"Lžeš. Ona by něco takového neudělala. I kdyby jo, jak bys to zrovna ty věděl?"
Arraxil na Senorda pohrdavě pohlédl. "Jsem pod tlakem amuletu, nemůžu lhát. Nejednou jsem slyšel jejich sladké řeči i hádky. Slyšel jsem i Volara, jak vyhrožoval, že to o ncih rozhlásí. Tu noc se Sitral proplížil k vašemu domu, je to logické."
Senord neměl slov, jen na něj hleděl, úplně vyvedený z míry.
"A proč si nezakročil?" Maresim sevřel pěsti. Málem mu jednu vrazil.
"Neměl jsem důvod. Vy jste pro mě taky nikdy nic neudělali, žádná laskavost, co by se dala oplatit. A věřili byste mi, kdybych to tehdy řekl? Jen bych s tím měl problémy," odvětil klidně.
"Jsi hajzl, Arraxile, jen špína, co si zaslouží zhebnout krutou a bolestivou smrtí," řekl Maresim.
"Možná, ale jsou i horší věci, než je smrt. Jsi příliš měkký," pokrčil démon rameny a otočil se k Miře. "Vše?"

Syn bouře

21. září 2013 v 9:46 | Sarah |  Další moje příběhy a jednorázovky
Tak nějak se stalo, že jsem začala sepisovat Arraxilovu minulost. Mám zatím ale jen prolog. Ráda bych ji sem uveřejnila, ale nemůžu, protože by prozradila celu zápletku Rubínového srdce. Přesto bych sem ráda dala alespoň nějaké info o postavách, o těch, co se nevyskytují a nevyskytnou v Rubínovém srdci. Pokud to dopíšu, kniha se bude jmenovat Syn bouře.
Bratr Leu Friece, vůdce Měsíčních démonů, Leu Larrian
Neřekla bych, že bude vadit, když řeknu, že je jediný, kdo kdy přežil běsnění Ronic Ligshe
Sier. Lesní kočičí démon
Vůdce klanu Bleskových vlků a Arraxilův otec, Gerranlix
Družka vůdce Bleskových vlků, Arraxilova matka, Malica
Spolupráce tří démonksých klanů

Kam dál