Věřím, že fantazie je silnější než vědění, že mýty mají větší moc než historie, že sny jsou mocnější než skutečnost, že smích je jediným lékem na zármutek. A věřím, že láska je silnější než smrt.
Spatřit svět v zrnku písku a nebe v divoké květině. Zachytit nekonečno v dlani a věčnost v jedné hodině.

3. kapitola - Krádež

10. února 2012 v 17:00 | Sarah |  Rubínové srdce
Mira nevěděla, kde se v ní ta energie vzala, ale nyní běžela těsně za Terillou k hradu. Žádný odpor. Nic. Byl to úžasný pocit… Ale zlé znamení.
Měla pravda. Svatyně byla celá rozbořená, podstavec rubínu převrácený. Kolem pobíhali zmatené stráže. Kishenia stála na terase a strnule na to hleděla.
"Opravdu je pryč!" hlesla Terilla. Nemohla uvěřit tomu, co viděla.
"Terillo!" Mira překvapeně hleděla na Kishenii. Nechápala, jak se stihla tak rychle přesunout dolů. Za ní šel ten démon, co zabil démony, jako osobní stráž.
"Matko! Co se zde stalo?!" zajímala se Terilla. Kishenia pokrčila rameny a pohlédla na Miru.
"Víš o tom něco?" zeptala se.
"No… Možná… Alreta říkala-"
"Alreta?" přerušila ji.
Mira přikývla a pokračovala: "Mluvila o démonovi, který chtěl Rubín celý pro sebe… To proto ho rozpůlila. Aby ho nezískal. S půlkou se nedá moc věcí dělat. A já si myslím, že právě získal jednu polovinu…"
"Ale jak by s tebou mohla Alreta mluvit? Vždyť je mrtvá!"
"Já nevím! Prý vložila svou mysl do jednoho z Rubínů… Paní Terilla si myslí, že se mnou mluví skrz ztracenou půli…" Mira bázlivě pohlédla na démona. Upřeně ji pozoroval a nebylo to nic příjemného.
"Půjdeme dovnitř…" řekla Kishenia a vydala se k hradu. Ostatní ji beze slova následovali.
Došli do nevelké síně. Byl tam vyhaslý krb, křeslo a čtyři židle. Také stůl. Žádný jiný nábytek. Přesto byla Mira okouzlená. Byla přímo na hradu!
Posadila se s Terillou na židle, zatímco Kishenia si sedla do křesla. Démon zůstal stát u dveří.
Mira jí musela popsat, co se stalo předchozího dne, všechno, co věděla o Alretě a Rubínech. Bylo to zdlouhavé vyslýchání, které trvalo až do odpoledne, neboť Alreta toho věděla opravdu hodně. Na konci toho všeho bylo jen napjaté ticho, při kterém se každý toulal ve svých myšlenkách.
Takže zloděj Rubínu je vrah…? Jak může být napůl démon a napůl člověk? Jak je možné, aby se nenarodil, ale vznikl?
"Sama nevím… Je to velmi složité. Třeba se odpověď někdy dozvíme," řekla Alreta.
Někdy… Chtěla ještě něco říci, ale vyrušil ji hluk. Zmateně se otočila a hleděla, jak démon otevírá dveře. Jeho pohyby byly rychlé a dravé.
Ve dveřích se objevil muž. Mohlo mu být tak čtyřicet. Měl vysokou, silnou postavu, hnědé vlasy a několikadenní strniště. Na sobě zbroj. Byl to voják.
"Má paní," uklonil se Kishenii. Ta povstala a zachmuřeně na něj pohlédla.
"Posaď se k nám, Senorde, máme problém…" řekla odměřeně.
Muž, Senord, přikývl a klesnul na židli vedle Terilly. Kishenia mu v rychlosti všechno vypověděla.
Mira hleděla z okna, zatímco ostatní diskutovali, co budou dělat. Trosky svatyně byly už téměř všechny pryč. Stráže tam stále zmateně pochodovali a dohadovali se. I ve městě bylo rušno, jak všichni tápali po tom, co se stalo.
"Miro?" Dívka sebou překvapeně škubla a pohlédla na Kishenii.
"Omluvte mě," sklopila oči.
"Souhlasíš s tím, že se připojíš k pátrací skupině? Budete pátrat po ztracené půli Rubínu…" řekla Kishenia, "Očividně jsi s ním nějak spojená a já doufám, že nám Alreta pomůže."
Mira na ni chvíli šokovaně hleděla a pak hlesla: "Ale Alreta o Rubínu mluví vždy jen v hádankách…"
"Furt lepší, než nic," odporoval Senord. Mira na muže zmateně hleděla.
Ale co… Rodinu nemám, Runnice s Ellarem jsem jen na obtíž… řekla si a nejistě přikývla: "Dobrá."
Kishenia se letmo usmála.
"Matko, chtěla bych jet také," ozvala se Terilla.
"To je vyloučené, ty zůstaneš tady," odvětila Kishenia nekompromisně.
Terilla se vztekala, ale neprotestovala.
"Na zbytku se dohodneme zítra. Už je pozdě… Zítra po východu slunce se sejdeme u svatyně… Tedy toho, co zní zbylo," opravila se Kishenia a vstala.
Ostatní ji napodobili a vyšli z místnosti.
Mira se navečeřela a stručně odpověděla na Runniciny otázky. Téměř okamžitě usnula.

Sakra! Nadávala. Šla pozdě. Vyběhla z domu, jakoby jí za patami hořelo. Hnala se do kopce. V půlce už nemohla a tak zvolnila.
Když konečně doběhla ke svatyni, uklidnil ji Senord se slovy: "Nemusela tak chvátat. Kishenia je všude pozdě!"
Stihla to těsně, neboť chvilku po ní se Kisheniina služebná objevila. Smutně pohlédla na trosky a hlesla: "Miro, máte jít se mnou…"
Dívka poněkud strnule přikývla a vydala se za útlou služebnou. Ta ji zavedla do stejné místnosti, kde seděli včera.
Mira se usadila naproti Kishenii, zatímco služebná odešla.
"Co říkali tvoji rodiče?" optala se Kishenia.
"Nic. Jsou mrtví," odvětila Mira klidně.
"To je mi líto… Myslela jsem, že ta žena…"
"Pracuji u nich a za oplátku mám střechu nad hlavou."
"Aha… Se Senordem jsme se domlouvali, že byste tak za týden vyrazili," změnila žena téma, "Vyhovuje ti to? Umíš zacházet se zbraní? Viděla jsem tě sice střílet z luku, ale potom, co jsem slyšela, že nad tebou přebírá vládu i Alreta…"
"Mně je to jedno, vyražme třeba hned. Ovládám. Můj otec byl lovcem démonů. Učil nás boji. Mě osobně šla nejvíce právě lukostřelba."
"Dobrá, nechám ti přibalit luk. Umíš jezdit na koni?"
Mira nevrle přikývla.
"Dobře… Jistě se ptáš, proč tady není i Senord, viď? Něco pro tebe mám…" Kishenia si rozepnula koženou šňůrku, kterou měla kolem krku. Sotva ji zvedla, zpod halenky vyklouzl přívěsek. Kishenia ho nechala Miře vyset před obličejem.
"Co to je?" zajímala se Mira, která si všimla drobných nápisů. Učili ji číst, ale nápis byl ošoupaný a malý.
"Toto, má drahá, je něco velice cenného," jemně pohladila pokroucený vzor a pokračovala, "Jistě sis již všimla toho démona, který je téměř všude se mnou…?"
Mira přitakala.
"Toto je jeho vůle. Není zde dobrovolně. Jeho vůle byla svázána, když napadl vesnici. Tento amulet ho donutí udělat cokoliv, co řekneš. Taky je nucen ochraňovat jeho majitele."
"S tím musí být život snadný…" hlesla užasle Mira.
"Ani ne. Ovládáš jeho tělo, ne jeho mysl. Je vychytralý. Už mnohokrát mi amulet málem ukradl. Jeho jazyk je pěkně ostrý. Nebojí se říct, co si myslí. Rád někoho rozčiluje. Taky zatraceně dobře slyší. Zrovna teď nás poslouchá, tím si buď jistá…"
Mira se zachvěla. "Co je to vůbec za démona?"
"Vlastně ani přesně nevím. Možná psí? Liščí? Vlčí? Nejsem si jistá… To není moc důležité. Důležité je, že půjde s vámi."
Mira vyvalila oči. "C-co?!"
"Svěřím ti jeho amulet. Bude tě muset poslouchat. Jen si musíš dávat pozor. Zaprvé, protože věz, že ti ho jen půjčuji, a za druhé, jestli se ho zmocní Arraxil, zabije tě."
"Arraxil? Tak se jmenuje? Svěřujete poklad do rukou někoho, koho neznáte?"
"Rubín tě chrání a něco mi říká, že bych ti měla věřit. Cítím z tebe poctivého člověka," usmála se Kishenia.
"Já… teda… Je mi ctí…" koktala Mira, "Ale já… myslím, že bude lepší, když si ho ještě necháte…"
"Máš pravdu. Lidem by se moc nelíbilo, kdyby jim mezi domy běhal démon… Svěřím ti ten amulet, než vyrazíte," přikývla, "Budiž. Pojďme za Senordem a Maresimem. Maresim je Senordův syn."
Mira přikývla a v těsném závěsu za Kishenií vyšla z místnosti.
Senord stále stál venku a mluvil s nějakým z vojáků. Přestal, když je spatřil.
Mira se rozhlédla a spatřila Arraxila. Démon jí pohled zpříma oplácel se zlověstným úsměvem.

"Toto je můj syn Maresim," představil Senord Miře na pohled vlídného mladíka. Byl svému otci docela podobný. Stejné hnědé vlasy, vysoká postava, široká ramena… Jen oči měl hnědé, kdežto Senord modré.
Potřásli si rukama a Mira mu oplatila úsměv.
"Rád tě poznávám. Když jsem o tobě slyšel, už jsem si málem představoval čarodějnici… Nic ve zlým!" zasmál se. Mira jen zavrtěla hlavou a otočila se ke Kishenii.
"Bude z vás dobrý tým," řekla sebevědomě.
"Nebylo by rozumnější, kdyby s námi šlo více lidí?" zeptala se Mira.
"Všude se to hemží démony. Bude lepší být nenápadný, než silný. Počet pro démony nehraje velkou roli. A nyní tady budeme potřebovat co možná nejvíce lovců a vojáků. Démoni jsou nevypočitatelní," odvětila Kishenia.
Mira v tom poznala dvojí význam. Arraxil sám je démon a vydá za mnoho vojáků, je nevypočitatelný a město zůstane bez ochrany.
"Neboj, máš s sebou dva nejlepší vojáky!" zasmál se Maresim.
"Skromněji by to nešlo?" neodpustil si poznámku Senord. Maresim zavrtěl hlavou.
"Nu dobrá, když už jsem se tak hezky vychválili, bylo by dobré tu cestu naplánovat, nemyslíte?" ozvala se Kishenia.
"Máte vůbec nějaká vodítka, kde by Rubín mohl být?" otázala se Mira.
"Ano. Objevují se zvěsti, že ten den, kdy Alreta zmizela, se na několika místech objevila záře Rubínu a tak podobně. Rubín nemůže být všude, ale něco na tom musí být pravda. Nemohl se jen tak vypařit…" hlesla Kishenia a došla k mapě země, která vysela na zdi. Na několika místech byly připíchnuté špendlíky různých barev. Mira neměla moc příležitostí vidět mapu jejich země. Bylo tam mnoho lesů, polí, ale i vesnic a měst. Nechyběli ani hory.Všimla si, že nejvíce špendlíků je modré barvy.
"Čím jsou výjimečná ta označená místa?" zajímala se.
"Zelená jsou různá léna. My jsme tady," ukázala na špendlík na jihovýchodě, "Modré jsou známá území démonů a červeně jsou označena místa, kde se možná nachází Rubín."
Mira si všimla, že dole v rohu mapy jsou zapíchnuté černé a bílé špendlíky, které zřejmě nebyly potřeba.
Přestala si jich všímat a pohlédla na pětici červených míst. Jedno bylo v Rendlinských horách, druhé v Bílém lese, třetí v údolí nedaleko hlavního města, čtvrté přímo uprostřed nejhlubšího jezera v zemi a páté na hranici se sousední zemí.
Alreto, kde je? Je na jednom z těch míst?
"Na hranici. Tam být nemůže. Tam byl rozpůlen…"
To je daleko od nejbližší vesnice…
"Když jde člověku o život, dokáže běžet rychle, to by jsi se divila," odvětila Alreta trpce.
Mira se proti své vůli ušklíbla. Kishenia na ni tázavě pohlédla.
"Něco k smíchu?" zeptala se.
Mira zavrtěla hlavou a zapíchla prst do mapy těsně vedle špendlíku na hranici.
"Tady nemůže být. Není divu, že tam lidé viděli záři, když právě tam byl Rubín rozpůlen!"
"To tam nemohl zůstat?" nadzdvihl Maresim obočí.
"Každý zamířil na jinou světovou stranu," hlesla Alreta a Mira její slova přetlumočila.
"Tak se nám výběr zúžil alespoň o jedno… všechny ostatní místa jsou na severozápad…" řekl Senord, "Což znamená, že se musíme stavit na všech…"
Nechceš třeba ještě jedno místo vyloučit? Pokusila se Mira z Alrety ještě něco dostat.
"Je všude kde chceš, aby byl a zároveň tam není. Je všude, kde jsi ty, ale nikdy ho nespatříš…"
To jsi mi teda pomohla…
"Tam, na hoře vysoké, Původní i Poslední věčně sní o nespoutaném větru, tam, pod horou největší, Moudrost sídlo má. Tam, v lese nejširším Původní i Poslední kráčí neviděn, sníce o slunci. Tam, ve vodě nejhlubší, Původní i Poslední vyčkává, sníce o svobodě. Tam, v hradě nejskvostnějším Zrozenec vyčkává, až moc bude úplná. Rozbité nespravíš, pokud sebe a sílu s mocí nezhubíš. A to nemůžeš, jsou součástí základu křehkého života." Slova Miře stále dokola zněla v hlavě. Její mozek je nedokázal vstřebat.
Překvapeně sebou trhla, když jí Maresim luskl prsty před obličejem.
"Myslím, že už vnímá," řekl.
"Miro, co se děje? Jsi celá bledá!" řekla Kishenia.
",Tam, na hoře vysoké, Původní i Poslední věčně sní o nespoutaném větru, tam, pod horou největší, Moudrost sídlo má. Tam, v lese nejširším Původní i Poslední kráčí neviděn, sníce o slunci. Tam, ve vodě nejhlubší, Původní i Poslední vyčkává, sníce o svobodě. Tam, v hradě nejskvostnějším Zrozenec vyčkává, až moc bude úplná. Rozbité nespravíš, pokud sebe a sílu s mocí nezhubíš. A to nemůžeš, jsou součástí základu křehkého života.' Tohle mi Alreta řekla…" hlesla Mira.
"Tomu nerozumím," pokrčil Maresim rameny a v bezradném gestu si prohrábl vlasy.
"No, spíš nás Alreta chce poslat na všechna ta místa. Zajímalo by mě, kdo jsou ti Původní a Poslední a Zrozenec," řekl Senord .
"Nevím," hlesla Mira. Alreta už nic neříkala. Zřejmě se rozhodla nechat to vše na nich.
"No, nevadí, dostanete mapu a budete hledat na všech těch místech. Se Senordem to ještě projdu, vy dva můžete jít. Miro, jestli chceš, můžu ti přidělit pokoj na hradě," navrhla Kishenia.
Mira se zamyslela. Už dál nechtěla být na obtíž Runnice, ale ani Kishenii. Ale nakonec… Asi by to bylo lepší… Přikývla.
"Dobrá. Maresime, přiděl jí jeden z pokojů ve třetím patře," sáhla do kapsy a vytáhla jakýsi neforemný balíček, "Na!" Hodila ho Miře. Ta ho chytla. Netušila co to, je a byla zvědavá, ale rozhodla na něj podívat až v soukromí.
"Díky…" hlesla překvapeně.
"Ještě neděkuj. Možná mě za to brzy budeš proklínat. Ale měla bys ho trochu poznat," řekla Kishenia a obrátila se k Senordovi.
Miře v krku narostl knedlík. Již tušila, co to má. I přes balík ji do rukou hřál Arraxilův amulet.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama