Věřím, že fantazie je silnější než vědění, že mýty mají větší moc než historie, že sny jsou mocnější než skutečnost, že smích je jediným lékem na zármutek. A věřím, že láska je silnější než smrt.
Spatřit svět v zrnku písku a nebe v divoké květině. Zachytit nekonečno v dlani a věčnost v jedné hodině.

4.kapitola - Arraxilův amulet

27. února 2012 v 18:45 | Sarah |  Rubínové srdce
Maresim ji vedl kamennou chodbou s mnoha okny a nezapálenými pochodněmi. Zahnuli doprava, kde začínaly schody, na které se vešli akorát dva vedle sebe. Mira štvalo, jak to Kishenia prostě vyřešila. Sice měla pravdu, ale při pomyšlení, co ji s tím démonem může potkat, se celá třásla.
"Už se těším, až vyrazíme. Když je člověk vojákem v dobách míru, dostane se mimo hrad je výjimečně," ozval se Maresim.
"Chceš snad, aby byla válka?"
"Ne, to ne!" vyhrkl, "To jsem neřekl. Já jen, že se těším… Navíc máme velký úkol a jestli ho splníme, kdo ví, třeba se i zapíšeme do dějin!"
"Ty vážně hodně toužíš po slávě a uznání, co?" usmála se Mira.
"Možná, asi to má v povaze. S tím hold nic nenaděláš. A neříkej mi, že ty o to ani trochu nestojíš."
Mira se zamyslela. "Nebylo by to zlé, ale moje priorita to není…"
"Nebylo by to zlé? Bylo by to prima! Vědomí, že jsi nežil pro nic, že jsi něco dokázal, že si tě lidé budou pamatovat… Já to mezi prioritami mám! Nejde o slávu samotnou, jde o to něco dokázat. Vím, že to asi zní trochu namyšleně, ale musíš uznat, že… Co ty tady děláš? Nemáš být někde jinde? Vrať se ke Kishenii!" obořil se na démona, který se nevnuceně opíral o dveře pokoje, který chtěl přidělit Miře.
Démon si s arogantním, až posměšným pohledem vojáka přeměřil. Poté se zlaté oči zabodly do strnulé Miry a sjely až k balíčku, který držela v ruce.
Miře přejel mráz po zádech. Tehdy, když démoni zabili její rodinu s myslela, že nepozná mocnější a děsivější tvory. Ale spletla se. Jeden takový stál přímo před ní. Jistě, ti druzí démoni měli tesáky, drápy, ostny, tvrdou, neproniknutelnou srst, měřili několik metrů a měli hypnotizující oči, ale jejich démonická aura se ani zdaleka nedokázala vyrovnat té Arraxilově. Otec jí kdysi vyprávěl o démonech z východu království. O démonech, kteří vypadají jako lidé, dokáží měnit podobu a někdy i čarovat. O démonech, které ještě žádný z lidí nezastavil. Tohle byl jeden z nich. Tak děsivý, tak silný, tak lidský…
"Copak ti vyřízli jazyk?" nepřestával se Maresim navážet do démona, "Dneska nebudou žádné výhružky?"
Arraxil odvrátil pohled od Miry, které se nesmírně ulevilo a s nevyzpytatelným úsměvem se obrátil k vojákovi. Nic však neřekl. Kishenia říkala, že má hodně ostrá jazyk, ale Miře spíše připadal němý.
"Pitomý démon!" zahuhlal Maresim a dovedl Miru k dalším dveřím, "Nevadí, není to jediný prázdný pokoj." Pohlédl na Arraxila, jako by čekal, že bude protestovat. Ten se nepohnul ani o píď.
Když Mira vstupovala do pokoje tušila, že první zkoušku má za sebou a že je to jedna nula pro Arraxila. Nepoužila amulet. Nepřinutila ho ustoupit. Tohle byla hra kočky s myší, až na to, že jestli bude myš Mira, kočka ji zabije.
"Kdybys něco potřebovala, řekni si. Budu někde venku," řekl Maresim.
"To se nám ale zúžil výběr," ušklíbla se Mira. Maresim pokrčil rameny a odešel.
Mira si povzdechla a posadila se na měkkou postel s vědomím,že ještě bude muset za Runnicou s Ellarem. Což by byl problém, kdyby se Arraxil rozhodl jít s ní. Ani se nemusela namáhat, aby věděla, že démon stojí ve dveřích a sleduje každý její pohyb. Vyndala tedy amulet z balíčku a pohlédla na něj. Byl skvostný s fialovým kamenem, zřejmě ametystem, ve středu. Po okrajích se táhly nečitelné nápisy a zdobily ho i různé vzory.
Padl na ni stín. Bázlivě pohlédla na vyčkávajícího démona. Miře bylo jasné, co po ní chce. Natáhl k ní ruku s ostrými nehty.
"Jdi ode mě!" vypískla. Démonovi přes tvář přeběhl výraz odporu, ale ustoupil. Musel. Na tomto principu amulet pracoval.
To vážně čekal že mu ho jen tak dám? Pomyslela si. Za zkoušku mu to očividně stálo.
Arraxilovi se vrátil posměšný úšklebek. Zůstal stát kus od ní a upřeně ji sledoval, což bylo stejné, jako kdyby stál přímo u ní.
Miru napadlo, proč si ten amulet prostě nevezme. Pro něj by to určitě nebyl problém s jeho sílou.
,Musí majitele amuletu chránit,' ozvala se Alreta.
Ale to nevysvětluje, proč mi ho nevezme…
,Nemůže. Nemůže ti ho jen tak vzít, pokud mu ho nedáš. Proto, jak Kishenia říkala, vymýšlí různé lsti. Budeš muset být opatrná. Je mnohem nebezpečnější, než si myslíš.'
Mira se zachvěla. Už tak jí připadal neskutečně silný. Přestala nad tím dumat a vstala. Amulet si pomocí šňůrky přivázala ke krku a zastrčila ho za halenku. Když vzhlédla, málem zaklela. Arraxila ta hra očividně velmi bavila. Stál ve dveřích a rozhodně se nehodlal pohnout. Byl zvědavý, co udělá, když už zjistila, jak amulet funguje.
"Nech mě projít!" hlesla. Arraxil se nepohnul. Mira netušila, proč amulet nyní nefungoval. Bylo to tím, že ho předtím držela v ruce? Vlastně se jí ani nechtělo ho použít. Možná to bylo tím, že si nechtěla démona znepřátelit. Ale snažit se asi nemělo cenu. Mira si nevěděla rady. Chvíli bezradně přešlapovala na místě a poté řekla: "Pustíš mě? Nechci používat amulet. Chtěla bych s tebou vycházet i bez něj…" Její hlas zněl velmi nejistě. Arraxil o jejích slovech očividně přemýšlel. Zbytečně dlouho, dle Miry.
Nakonec ale pokrčil rameny a vyšel na chodbu. Něco takového ještě nezažil. Myslel si, že Mira bude snadná oběť.
Miře se ulevilo, i když věděla, že ještě nemá ani zdaleka vyhráno.
"Díky…" zamumlala a vracela se stejnou cestou, jakou přišla s Maresimem. Démon ji následoval ven, ale od hradu se nevzdálil. Zůstal stát ve stínu mohutného stromu. Mira mu za to byla vděčná. Alespoň za ní nehodlal chodit úplně jako pes. Pes. Neříkala Kishenia, že je to psí démon? Možná i liščí anebo vlčí…
Mira seběhla kopec a zamířila k domu, kde až doteď bydlela. Ellar byl venku a sekal dříví. Přestal, když ji spatřil.
"Tak co?" optal se a položil sekyru na špalek.
"Už víme, kam půjdeme. Máme čtyři možná místa. Už i vím, kdo všechno půjde. Budeme čtyři."
"Jen čtyři? Na něco tak velkého čtyři lidi?" divil se.
"Tam, kam jdeme, je prý mnoho démonů, kterým počet lidí nedělá sebemenší problém. Lepší bude zůstat nenápadný…" Mira si nebyla jistá, jestli by mu měla říct o Arraxiovi, ale nakonec se rozhodla, že ho nebude zbytečně rozrušovat, "A… Kishenia mi přidělila pokoj na hradě."
"Na hradě?" obdivně hvízdl, "To se máš. Takže nás opouštíš?" Mira se nevesele usmála.
"No, vyrostla jsi za tu dobu, co tu žiješ. Bylo jen otázkou času, kdy si půjdeš vlastní cestou… Zastavíš se tady ještě, než odjedete?" Mira přikývla. Neměla slov.
"Dobře, asi si budeš chtít vzít věci, co?" Ve dveřích se objevila Runnica utíraje si ruce do zástěry.
"Mé věci?"hlesla Mira překvapeně. Když ji k sobě vzali, měla u sebe pouze oblečení, které jí bylo dávno malé, nějaké jídlo a náramek po matce, který nikdy nesundávala. Všechny své věci měla tudíž zrovna u sebe.
Runnica jí pokynula, že ji má následovat. Vešli do místnosti, kde poslední roky spávala.
"Není toho moc, ale alespoň něco ti zůstane," řekla Runnica a podala jí jakési oblečení.
"To ale není moje," oponovala Mira.
"Teď už ano. No tak, zkus si to, já počkám venku!"
Mira se převlékla z prostého venkovského oblečení, skládajícího se z nevkusných šatů a lehkých bot, do nového. Nebylo moc časté, aby žena nosila kalhoty, ale ona jedny právě dostala. Byly černé, kožené a byly jí akorát. K tomu bílou halenku a dlouhou černou bundu s vyztuženým předloktím. No, jednalo se spíše o jakýsi mix s kabátem, neboť jí sahala až ke kolenům. Boty měly vysokou podrážku s mnoha zářezy proti uklouznutí. Z bot na ni vypadly černé uplé rukavice.
Až po chvilce zmateného prohlížení jí cvaklo. Podobné oblečení nosil i její otec, když lovil upíry a vlkodlaky.
Páni, jak…?" žasla, když se Runnica objevila ve dveřích.
"Tys nikdy nebyla typ člověka, co by mohl vést poklidný život. Myslím, že jsme se strefili do černého, co?"
"Ale… lovecké oblečení je příšerně drahé! A tohle…" Byly to velmi kvalitní kusy. Bunda i kalhoty by se mohly párat nožem a trvalo by velmi dlouho, než by povolily. Boty se hodily do každého terénu. S rukavicemi se člověk nemusel bát mozolů a odřenin od držení zbraní. Rukávy na předloktí bundy byly pevné jako železné chrániče, aby lovce nezranila tětiva luku. Jen ta halenka byla obyčejná. Sloužila k tomu, aby bunda neseděla na holé kůži.
"Taky nejsme úplně bez peněz. A ty si to zasloužíš. Vždyť jsi pro nás jako dcera!" Runničiny slova Miru překvapily a rozesmutnily.
"Dcera?" zašeptala.
"Ale no tak! Netrap se tím," přidal se Ellar se smíchem, "Ale i já pro tebe něco mám. Myslím, že se ti to bude hodit. Vyráběl to Půlnočník!" Půlnočník se říkalo starému kováři, který pracoval výhradně v noci, aby ho nikdo nevyrušoval. Byl známý kvalitními zbraněmi, která vyráběl i pro armádu. A vyrobil i krátký, zhruba třiceti centimetrový mečík z pevného kovu i se zdobenou pochvou. I ten patřil do výbavy lovců.
"Páni. Já nevím… Nevím, jak vám poděkovat…" hlesla.
"A za co děkovat? Čtyři roky jsi tady pilně pracovala a to vydalo za víc než za jídlo," usmál se Ellar.
"Jak ten čas letí," zavrtěla Runnica hlavou, "Tohle ale určitě není poslední sbohem, ne?
"Určitě se ještě zastavím. Ale teď už bych asi měla jít…Mám… Mám ještě něco na práci." Nevěděla, jak to ukončit.
"Dobře, neměla bys Kishenii nechat čekat," přikývla Runniva a doprovodila Miru ke dveřím.
"Tak zatím," zamumlala a odešla. Jak procházela městem, lidé na ni hleděli. Nešla kolem nich Mira, nýbrž lovkyně.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Karolína K. 44 Karolína K. 44 | 4. března 2012 v 17:40 | Reagovat

Bo, tak v této kapitole se nic moc nedělo, ale jinak se mi líbila:D...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama