Věřím, že fantazie je silnější než vědění, že mýty mají větší moc než historie, že sny jsou mocnější než skutečnost, že smích je jediným lékem na zármutek. A věřím, že láska je silnější než smrt.
Spatřit svět v zrnku písku a nebe v divoké květině. Zachytit nekonečno v dlani a věčnost v jedné hodině.

Březen 2012

5. kapitola - Před cestou

23. března 2012 v 23:31 | Sarah |  Rubínové srdce
Arraxil se nepohnul z místa. Postával tam, kde byl, když odešla. Nyní si Miru zvědavě prohlížel. Mira si ho nevšímala. Už vyšla ze cviku se všemi zbraněmi a bude trvat, než zase pochytí staré triky a reflexy…
Chtěla začít lukostřelbou, ale neměla luk. Kishenia jí sice řekla, že dostane, ale kdy byla jiná otázka. Mira ani nevěděla, jestli se tam někde dá trénovat.
Rozhodla se, že bude nejlepší to tam prozkoumat a vydala se na obchůzku kolem hradu. Zastavila se u cvičiště, kde se zrovna procvičovali mladí vojáci. Bojovali pod dozorem postaršího muže, který je téměř nevnímal. Víc ho zajímaly jeho myšlenky.
Mira se opřela o hrazení a zamyšleně je sledovala. Něco jí říkalo, že by mohli bojovat mnohem lépe, kdyby chtěli, ale nechala to být. Nemohla kritizovat, když sama něco takového nesvedla. Ale tohle nebylo to, co hledala. Cvičit s lukem hold bude muset v lese. Tedy jestli dostane luk včas.
"Málem bych tě ani nepoznal!" objevil se vedle ní Maresim. Mira sebou překvapeně trhla. Vůbec ho neslyšela přicházet.
"Lovecké oblečení? Kdes k němu přišla?" zajímal se.
"Pořídili mi ho Runnica s Ellarem," odvětila.
"Promiň, ale nevypadáš jako někdo, kdy by uměl zacházet s loveckými zbraněmi…"
"Můj otec byl lovec. Učil mě," opáčila lehce dotčeně.
"Zajímavá shoda náhod, že?" zasmál se, "Umíš to s mečem?"
"Moc dobře ne…Lépe mi jde lukostřelba…"
"Říkáš, že moc dobře ne, což znamená, že trochu jo. Přece nemáš ten nožík jen pro ozdobu. Dáme si cvičný zápas, co ty na to? S lovkyní jsem ještě tu čest neměl."
"Asi tě zklamu," pokrčila rameny.
"Nevadí." Zavedl ji na cvičiště.
Mira si v duchu opakovala lekce. Čtyři roka žádnou zbraň nedržela a tak Ellarův mečík uchopila nejistě. Maresimovi to neuniklo a povzbudivě se usmál. Sám vytasil meč s až děsivou jistotou a postavil se do bojové pozice. Chvíli čekal, jestli na něj Mira nezaútočí a když se nepohnula, zaútočil sám.
Mira viděla, jak se blíží a připravila se. V duchu si odříkávala všechny rady. Na poslední chvíli uhnula a meč jí zavadil o bundu. Ta se ale neroztrhla. Nebylo divu, když dokázala odolat i drápů vlkodlaků.
"To bylo těsné," zasmál se Maresim. Mira nic neřekla. Na čele se jí objevila soustředěná vráska. Kdysi by jí takový souboj nedělal problémy, i když byla malá. Lovci se pyšnili hlavně mrštností a chytrými manévry, než silou. Jen si na vše vzpomenout. Síla se jí do těla nevrátí okamžitě, ale všelijaké úskoky a manévry, které ji otec naučil, by jí mohly vynést vítězství. Musela se vžít do situace. Všechno ta hbitost v ní ještě stále dřímala. Jen ji najít a uchopit…
Stále kolem sebe ostražitě kroužili a nikdo se neměl k útoku. Miře se jako na zavolanou vybavil jeden trik. Prudce se ohnala po Maresimově boku. Voják jí nastavil meč, ale žádný náraz nepřišel. Miře se podařilo obratně zastavit útok, a otočkou se dostat za Maresimova záda. Ohnala se mu po zádech, ale Maresim uskočil. Docílila je toho, že mu roztrhla plášť.
Voják se otočil a zkoumavě Miru sledoval. Moc dobře si uvědomoval, že v ní zůstalo dost bojovnosti. Začal být opatrnější a nedovolil Miře útok zopakovat. Avšak i Mira se pomalu dostávala do ráže a dávné lekce si vybavovala čím dál lépe. A přestože tohle nebyl její oblíbený styl boje, oháněla se vcelku slušně. Ale něco jí chybělo. Normálně by měla mít takové mečíky dva, aby mohla zastavit ránu mečem. Takhle ji mohla pouze odklonit a byla nucená více uskakovat. Bolestně toužila po luku, kterým se dal nepřítel zabít na dálku.
Přestala nad tím dumat a raději ustupovala. Maresimův meč se dal rychle do pohybu a ohrožoval ji ze všech stran. Zdálo se, že se probudila jeho ctižádost a libost ve vítězství. Nehodlal prohrát. Miru to popíchlo. Možná to bylo tím, že ji útoky ohrožovaly čím dál víc a možná tím, že neměla přílišnou domýšlivost v lásce, ale i ona se do nebezpečného tance úplně ponořila. Úskoky a útoky přicházely zcela instinktivně. I u Maresima tomu tak bylo. Jejich bojový tanec si zabral velkou část cvičiště. Nebylo divu, že oba brzy byli zadýchaní a orosení potem. Přesto se boj nevyhnutelně blížil ke konci. Mira nestačila uhnout a tak se rychle rozmáchla v posledním pokusu.
Maresim si myslel, že má vyhráno, když brzdil útok na její krk. Najednou ho však cosi ostrého dloublo do boku. Byla to slepá ulička.
"Tak co teď?" zeptal se neradostně. Věřil, že snadno vyhraje.
"Co by? To chceš pokračovat a zjistit, kdo koho dřív zabije?" zasípala. Klidně si mohli dát odvetu, ale oba byli unavení.
Maresim neochotně spustil meč. Mira ho napodobila. Otočila se a zjistila, že měli dva čestné diváky. Tedy tři, kdyby se počítal i Arraxil, kterého zrovna zaujalo něco jiného.
"To bylo zosnované, viď?" zeptala se a pokynula k Senordovi s Kishenií. Maresim pokrčil rameny: "Chtěli vědět, jak to umíš se zbraní…" Zasunul meč pochvy a následován Mirou se k těm dvěma vydal.
"Páni. Nečekal bych, že vydržíš tak dlouho. Očividně jsem se hodně spletl," usmál se Senord na Miru, "A ty ses taky něčemu naučil," podotkl směrem ke svému synovi. Ten ve snaze nebýt zahanben chytl Miru kolem ramen a zvesela poznamenal: "Ále, moc jsem ji šetřil!"
Mira, celá na rozpacích, se mu vykroutila.
"Nebo ona tebe?" rýpl si Senord.
"Děsně vtipný!" zamumlal Maresim.
"Tohle bud zajímavá výprava," usmála se Kishenia povzbudivě. Mira přikývla a sjela pohledem k Arraxilovi. Démon se mírně usmál a zaťukal nehtem na jílec meče. Mira pochopila výzvu a zavrtěla hlavou. Kishenii to neuniklo a mile se na Miru usmála.
Mira si uvědomila, že pořád svírá mečík a chtěla si ho zastrčit do pochvy, když jí někdo zaťukal na rameno. Otočila se a lehce sebou trhla, když spatřila Arraxila. Démon zvedl meč a ona rychle uskočila. Ale to už se blížila další neskutečně rychlá rána. Pokusila se ji odklonit mečíkem, ale Arraxil do toho dal takovou sílu, že jí, zbraň vylétla z ruky a zápěstí jí zabolelo. Ohromující rychlostí na ní znovu zaútočil. Mira se pokusila uhnout, ale démon jí podrazil nohy. Tvrdě dopadla na zem a na chvilku si i vyrazila dech.
Arraxil jen pohrdavě zavrtěl hlavou a opět se stáhl do ústraní.
Maresim pomohl Miře na nohy. Ta ještě nervózně sebrala mečík ze země a zamumlala: "Co to sakra mělo být?" Tázavě pohlédla na Senorda s Kishenií, ale oba sledovali démona, který jim pohled klidně oplácel.
"Pojď, seženeme ti nějaký ten luk," řekl Senord nakonec.

Setmělou krajinou kráčel chlapec. Každý, kdo by ho spatřil by ho mohl považovat za sirotka - měl na sobě otrhané oblečení a hnědé vlasy velmi mastné. Nemohlo mu být více jak třináct. Kdysi živé a hravé modré oči byly nyní bez jiskry. Strnule hleděl před sebe, ztracený ve svých myšlenkách.
Ale onen náhodný pozorovatel by už nespatřil dýky, které měl poukrývané všude možně. V pouzdrech, botách, i záhybech oblečení. Nespatřil by ani odhodlaně semknuté rty a zničený, po pomstě toužící záblesk v jeho očích. Neznal by ani jeho krutou minulost, která ho svedla na tuto cestu. Minulost, která velkou jeho část zabila. Zbyla z něj troska. Schránka na pomstu. To jediné ho pohánělo kupředu. Představa krve toho, kdo za to mohl. Toho, kdo si zachránil vlastní krk a ostatní nechal zemřít. Ale on nezemřel, přežil. Přežil, aby pomstil ty, jenž pro něj byli vším.
Pohlédl na měsíc, který mu ozářil prázdnou tvář.
"Jdu si pro tebe. Tvoje krev mi proteče mezi prsty, stejně jako krev těch, co kvůli tobě zemřeli," zašeptal.

Mira seděla na jedné z kamenných laviček na nádvoří a sledovala okolní ruch. Vedle sebe měla opřený luk i s toulcem. Nedávno se vrátila z tréninku. Vážně vyšla ze cviku, ale podobně, jako tomu bylo u boje s Maresimem, se jí zručnost rychle vracela.
Bylo pozdní odpoledne a oni měli pozítří ráno vyrazit na cestu. Zdálo se to tak neskutečné! Představa, že zanedlouho bude na cestě se dvěma vojáky a démonem, byla vážně neskutečná. Po tom všem, čím si prošla, co prožila, se to zdálo zhola nemožné. A přesto se to dělo.
"Ahoj, můžu si přisednout?" zjevila se vedle ní Terilla, jako blesk z čirého nebe.
"Jistě!" vyhrkla a položila si dlouhý luk do klína. Terilla se usmála a ladně se posadila vedle ní. Chvíli sledovala hrad a pak řekla: "Tak moc ti závidím, že můžeš na tu výpravu. Kéž by mě jen matka nechala jít taky…"
"Asi to nebude zrovna procházka růžovým sadem. Vaše matka se o vás zřejmě jen bojí," zavrtěla Mira hlavou.
"Nebojí. To ne. Moc dobře, ví, že to s mečem bravurně umím. Spíš má strach z vnějšího světa. Ze všech těch démonů. A taky z Rubínu samotného. Traduje se, že nosí zkázu. Spíš se bojí, abych se nezměnila. Bojí se že již nebudu její malá holčička," povzdechla si.
"Určitě se ale hlavně bojí o vás. Mnoho skvělých, nejlepších vojáku zemřelo při střetu s démonem. I lovci démonů, kteří jsou vskutku silní, jen málokdy přežijí souboj se silnějším démonem."
"V tom máš pravdu, ale je to věc názoru. A prosimtě, tykej mi, Miro," usmála se dívka a pak se k ní naklonila, "Pověz, matka ti dala Arraxilův amulet, že?" optala se a kývla hlavou k démonovi, který vysedával na hradbách o kus dál. Mira na něj zamrkala a přemýšlela, jak se tak dostal. Když ho viděla naposledy, seděl pod hradbami v trávě.
"Jo. Myslela na naší výpravu. Věří, že je Arraxil silný, že nás ochrání před démony."
"A taky má pravdu, ale dej si na něj pozor. V jednu chvíli je klidný a v druhou se vzteká. Tváří se, že je kamarád a najednou se ti pokusí uříznout hlavu. Vím to, zažila jsem to. Je silný a taky extrémně nebezpečný."
"Kishenia mě varovala. Říkala, že používá různé lsti, aby se zmocnil amuletu, ale jeho majiteli nemůže ublížit a ani mu amulet vzít násilím."
"Ano. Za ta léta, kdy je jeho vůle svázaná, si ale našel spoustu kliček… Vážně ráda bych jela s vámi a dávala pozor, jestli se vás všechny nechystá zabít…" hlesla Terilla smutně.
Mira znovu střelila po démonovi pohledem. Sledoval je zamyšleným pohledem.
"Určitě nás teď slyší, viď?" zeptala se Mira.
"To si piš. Taky s tím počítám, aby věděl, že proti němu nestojí nikdo nezkušený," po jejích slovech se Arraxil slabě usmál a zamrkal na Miru. Ta rychle uhnula pohledem. Dokázala si vyložit, co to mělo znamenat.
"Pokusím se matku ještě přesvědčit. Vsadím se s tebou, že sek vám ještě připojím," Terilla vyskočila na nohy, protáhla se a odhodlaně řekla: "Jde se na věc. Zatím se měj, Miro!"
"A-ahoj," hlesla překvapeně Mira. Vážně začala doufat, že se k nim Terilla připojí.

Dodatek k prologu

23. března 2012 v 22:35 | Sarah |  Ke knihám...
Dneska jsem se nudila v matice a v mé mysli se zrodila tato báseň. Myslím, že by se dala použít k prologu Rubínového srdce. Co vy na to?

Ten, kdo první kráčel,
a kráčí doposud,
tíhu světa sebou vláčel,
vytušil svůj zlý osud.

První se však nesmířil,
své osudné noci,
křídly vzduch nezvířil,
poddal se vlastní moci.

Dlouze bojoval s nepřáteli,
jejich důmyslný plán hatil,
jeho síly však byly uchváceny,
srdcem svým za vzpouru platil.

Nosí smrt, nosí zkázu,
klenot rudý,
nositele dovede ke smrti srázu,
každého zhubí.

Tu, jež první si vyvolil,
onu mocnou ženu,
i její smrt dovolil,
ona jemu dala změnu.

Na části dvě rozdělen,
moc a mysl,
novému životu udělen,
dal mu konečně smysl.

Poslední spí, na tě čeká,
až jeho čas se navrátí,
čeká na člověka,
jež mu spánek ukrátí.

Vydej se na cestu,
mnou vyvolená,
jen na tobě závisí,
zda čest a moc bude zachráněna.

Obrázky z Rubínového srdce

18. března 2012 v 0:21 | Sarah |  Ke knihám...
Leu Friec - "Už je to dlouho, příteli. Dlouho jsem čekal na svou odvetu."
Arraxil - "Bude tě škoda."
Mira - "Fajn, to půjde..."
Senord - "To snad nemyslíš vážně!"
Maresim - "Děsně vtipný!"
Mira - "Ani hnout!"
Terilla + Arten - "Chceš se vsadit?"
Večer u ohně - "Je to prima, nemyslíte?" (neděste se, je to starý obrázek, tak prosím přimhuřte oko :D)
Arraxil - "Je to minulost. Tou nemá cenu se zabívat..."

9. kapitola - Přítomnost Bezduchých

11. března 2012 v 0:14 | Sarah |  Runy šesti sil
"To ti řekl Arill?" zeptal se rozvážně Andre starší. Isabel přikývla a i při tomto pohybu jí do celého těla vystřelila bolest.
"Řekl, že se mu vrátila síla… Že Bezduší dnes vyšli do světa… Že Říši Duchů nemůžou úplně zničit, ale… Jsou to ničitelé… Poslové nicoty… Že je nemůžeme porazit sami… Nemáme prý naději… naději, že zjistíme… jaká magie nás zachrání… Byla zničena každá… zmínka… Nic… nezůstalo…" Najednou neměla vzduch. Předklonila se a lapala po dechu.
"To nezní vůbec dobře, ale neztrácejme víru. Přece jen je náš nepřítel…" snažila se přesvědčit sama sebe Kate.
"Nechápu, proč tě rovnou nezabil. Měl by míň starostí," řekl Jack.
"Asi mu to nestálo za to," zašeptala Isabel. Padl jí na mysl Jawal. Jak teď musí vypadat! Doufala, že to přežije.
"Je to všechno, co říkal?" optala se po chvilce ticha Kate.
"Že prvně zničí náš svět, než se pustí do dalších… Tedy tenhle… A že už se těší na vítězství…" odvětila Isabel tiše. Fénix vydal něco, co znělo jako povzdech a narovnal se. Celý se třásl a rychle mrkal, ale vypadal o něco lépe. Isabel to také cítila. Říše se víc nerozpadala. Věděla, že se dá dohromady rychle, ale když skončili s Říší, znamenalo to…
Isabel se prudce narovnala.
"Už odešli. Říše se dál nerozpadá… Vnikli do našeho světa!" Po jejích slovech nastalo hrobové ticho.
"T-to nemyslíš vážně, že ne?" zval se nakonec Josh.
"V tomhle se nedá žertovat…" zavrtěla Isabel hlavou a otočila se k Andremu, "Svátek nesvátek, měla by se sejít rada. Tohle je mnohem důležitější, než nějaká tradice!" Cítila se trochu lépe. Anebo se to alespoň nezhoršovalo. Jak se začala uzdravovat Říše, začala i ona a fénix a určitě i všichni další.
"Máš pravdu… Kate, postaráš se…" začal.
"Jo, běžte," přikývla Kate rychle a mávla rukou. Andre odběhl.
"Říše se celí. My budeme v pořádku. Vy byste raději měli jít plánovat, co budeme dělat, až Bezduší zaútočí," řekla Isabel. Hlas měla stále slabý, a tak to nepůsobilo věrohodně.
"Moc toho plánovat nemůžeme. Tohle je prostě na Andrem. My musíme čekat. Ty by sis měla odpočinout. Sára dojde zkontrolovat Jawala a ostatní tvory. Já za vás dodělám ty ,čmáranice'. A kde jsou vůbec ostatní? No to je jedno…" vrátila se Kate do své role. Isabel neprotestovala. Nic víc než odpočinek ani nechtěla.

"Do-dobře. Hned jsem tam. Mám nějaké informace, které by mohli radu zajímat… Ano… Ano… Naschle," Dusk ukončil hovor a obrátil se k většině týmu, kterou měl před sebou.
"Říše Duchů je údajně v troskách, protože Temní zrušili poslední pečeť Bezduchých. Ti nyní kráčí po naší zemi." Jeho hlas zněl nepřirozeně. Vyděšeně, i když se snažil působit klidně, "Doufám, že máš pravdu, Carle a jedna z těch magií nám bude užitečná. Já už vymyslím nějaký příběh o té knize. Zbytek vám řeknu, až budu vědět víc. Ale teď už musím jít."
Dusk popadl knihu ze stolu a vyběhl ven. O chvilku později slyšeli, jak naskočil motor jednoho z jejich aut.
"No, tak sem zvědavá, co rada v týhle situaci hodlá vymyslet…" hlesla Amie. Její hlas neměl žádný ironický ani vlezlý podtón, což bylo nezvyklé.
"Pokud byli Bezduší zapečetěni, musel je někdo už jednou porazit. Nevidím důvod, proč by se historie nemohla opakovat," řekl Carl klidně, plně věřící ve své schopnosti.
"Máš pravdu," přikývl Max, "Určitě se nezapečetili sami. Ale pokud to tehdy bylo pomocí ony magie a my netrefíme tu správnou…"
"Všichni v radě nejsou zas tak zabednění, hlavně co se týče kritických situací. Navíc jsou to nejsilnější čarodějové. Oni něco vymyslí," snažila se je povzbudit Suzan.
"Máš pravdu. Není důvod se tím rozrušovat. Alespoň prozatím," Max působil klidně i když byl ve skutečnosti jako na jehlách. Vrátil se ke své rozečtené knize a ostatní následovali jeho příkladu. Avšak soustředit se nikdo nedokázal. Skoro všichni koukali upřeně před sebe ztracení v myšlenkách. Jen Carl si klidně četl a Derick s Kelly si užívali vzájemnou společnost.
Max to nakonec vzdal a vyšel ven. Už byla téměř tma a horko ustupovalo. Vydal se k menší ohradě s vysokým plotem a jednoduchým přístřeškem. Iru, jako pes velká hnědá chiméra, vyčerpaně ležela v dlouhém stínu přístřešku. Laura u ní seděla a konejšivě ji hladila.V jednu chvíli si mysleli, že je po ní, ale naštěstí se dala opět do pořádku. I oni slyšeli zprávu, že všichni, kteří měli nějaký kontakt s duchy - ať už zvířata anebo čarodějové - na tom jsou velmi špatně a mnoho z nich se odebralo do Říše. Iru k nim díkybohu nepatřila.
"Jak je na tom?" zeptal se, když vstoupil dovnitř.
"Řekla bych, že lépe. Už Dusk zjistil, co se stalo? Slyšela jsem auto…" odpověděla Laura. Max jí vylíčil vše, co věděl.
"Tohle bude ještě zajímavé," řekla Laura nakonec a opět se vrátila pozorností k Iru, která nespokojeně zamručela.
Max si dřepl u chiméřiny lví hlavy a podrbal ji mezi ušima. Iru znovu zabručela, ale tentokrát slastně. Do ruky ho strčil had - Iřin ocas. Max nevěděl proč, ale ten ocas ho měl nejraději. Bylo to poněkud komické. Pohladil tedy i hada po hladkých šupinách a vstal. Následován Lauřiným pohledem vyšel z ohrady. Udělal si kolečko po nejbližším okolí domu a přitom přemýšlel o Bezduchých a radě.
Vrátil se do domu právě ve chvíli, kdy se rozezvučel telefon. Pohledy ostatních mu jasně říkaly, že stojí nejblíže a tak to s povzdechem zvedl.
"Ano?" zamumlal.
"Maxi?" ozval se ze sluchátka Dusk, "Přišli zprávy o tom, že na severu zmizela celá vesnice. Zbyl po ní jen popel a jakási černá mlha. Nikdo ale Bezduché neviděl - nebo se nedožil toho, aby nám je popsal a sdělil jejich počet. Rada se zrovna probírá všemi těmi magiemi. Řekněme, že ta historka s knihou moc nezabrala a já tady budu muset zůstat přes minimálně noc. Každopádně buďte připravení na všechno. Myslím, že rada kolem toho jen děla maškarádu a dávno ví, co budou dělat. Když tak ještě zavolám, jestli se dozvím víc. Dej tam na všechno pozor, prosimtě."
"Dobře. Jaká to byla vesnice?" zajímal se Max.
"Nevím, jméno my neřekli. Asi nebude důležité. Přesto ale jsou ztráty na životech a zřejmě za tím vězí oni Bezduší. Bojím se toho, co přijde, až dojde na větší města… Musím končit. Měj se."
"Ahoj," odpověděl Max a zavěsil. Chvíli tam jen tak postával, dokud mu Derick neřekl: "To byl tajný hovor, nebo co?"
"Ne…" Vylíčil jim, co Dusk říkal a přitom zůstal opřený o stolek.
"Celou vesnici? Tak rychle?" žasla Suzan, "Ti asi budou opravdu silní…"
"Žádná novinka. Ale nevíme, kolik jich je. To je nejhorší. Ani to, jak je poznat… Ale k tomu nám stejně asi nedají příležitost," ušklíbl se Max.


8. kapitola - Bolest Říše Duchů

9. března 2012 v 19:07 | Sarah |  Runy šesti sil
Omlovám se, že jsem dlouho k Runám nic nepřidala! Nebyla nálada ani fantazie. Ale nyní se hned vrhám na další kapitolku. Bude tu co nevidět ;)

Kate se zmoženě dovlekla ke křeslu a složila se na něj.
"Tohle nesnáším," hlesla, "Udělej nám kafe, prosím!" Otočila sek Alexovi. Ten vyskočil a odešel do kuchyně.
Před pár minutami skončila prohlídka. Nováčků sice nebylo moc, ale i tak to bylo náročné. Nezapojili se všichni, to nemělo cenu. Průvodce dělala Kate s Andrem starším. Jack nováčkům představil portál a Josh dostal na starost fénixe, se kterým naštěstí nebyli problémi. Pro děcka to bylo zábavné, pro ostatní vyčerpávající.
Sára s Isabel byly zalezlé v knihovně. Dost daleko, aby na ně nebylo vidět. Alex s Oliverem, Andrem mladším a Samem kamsi zmizeli. Nyní ale všichni seděli v jedné místnosti - tedy až na Jacka, který stál na terase a hleděl někam do dáli.
"A zítra festival, který všichni tak útrapně snášíme," povzdychl si Alex, když se vrátil s kávou.
"Vůbec nevím, k čemu slouží… I když jsem byl malý a o svých schopnostech jsem věděl velký nic, tenhle svátek mě štval. Vážně od první chvíle. Tak jsem se těšil, že budu slavný mág…" zasmál se Josh.
"Nebudeš jediný," přisvědčila Sára se širokým úsměvem.
"Nebylo to vůbec lehké se tady prostě jen tak ocitnout. Prostě jen chtějí, aby si všichni trochu zvykli a urovnali si to," odporovala Isabel.
"To je jasný, ale nic to na tom nemění! Nesnáším ten svátek!" zavrtěla Sára hlavou.
"Dva dny. Pozítří se zase vše vrátí do starých kolejí," hlesla Isabel, ale věděla, že ne. Ten svíravý pocit, který jako by ji obklopoval zvenku. Říše Duchů se třásla strachy.

Bylo krátce po poledni a slunce se už od rána bázlivě schovávalo za mraky. Jediná jeho vzdálená přítomnost byla znát přítomností ohromného dusna. Avšak ani k dešti se počasí nemělo. Celkově šlo o dlouhý a ospalý den.
Sára s Isabel seděli ve společenské místnosti a seděly nad papíry, které jim dala Kate. Ale bylo moc velké vedro na práci a tak byly papíry akorát plné čáranic a dělali podložky pro skleničky s pitím.
Sára právě začala s vykreslováním složitého portrétu jejího oblíbeného zpěváka, když se okolí kolem Isabel zase začalo jakoby svírat. Hlava jí začínala třeštit a cosi ji pobízelo nahoru.
"Za chvíli jsem zpět…" řekla a vyběhla na schody. Málem se na nich přerazila, když cosi podivného otřáslo Říší Duchů. Podlaha se pod ní rozhoupala a stěny rozjely. V jednu chvíli si myslela, že snad omdlí, ale nic takového se nestalo. Na mezi patře proběhla kolem Kate, která za ní něco zvolala, ale Isabel ji neslyšela. Hlavu měla plnou třeskotu, jako když se tříští sklo, jako když se chvěje půda, jako když se boří domy.
Dopotácela se do svého pokoje a svalila se na postel. Okolí ztrácelo na ostrosti a míchaly se v něm různorodé barvy. Záhy ji něco chytlo za krk a vytáhlo na nohy. Překvapeně se rozhlédla. Nikde nikdo. Jen ona. Tedy její tělo bezvládně ležící na posteli před ní. Vyděsila se a pohlédla na své fosforující ruce.
"Co se to děje?" její hlas zněl jako vánek. Slabé zašeptání, i kdy mluvila nahlas a s panikou v hlase. Rozhlédla se. Viděla aury všech věcí kolem sebe. I tu svou vlastní. Různé barvy obalující každou věc jako přívětivá peřina. Došla k oknu. Krok měla nezvykle lehký. Vše bylo zbarvené do krásných odstínů. Barevná krajina plná aur ji zcela uchvátila. Ale neviděla jen aury. Viděla každého ducha až k horizontu. Viděla každé zvíře schované za stromem.Viděla i mravence v zemi. Nějakým zázrakem se dostala na duchovní rovinu!
"Líbí se ti to? Je zajímavé, jak snadné je ukořistit duše čarodějů, jako jsi ty. Jste tak spjatí s Říší Duchů, že po ní vaše duše prahne. Stačí jen slabě popostrčit… Pověz, chtěla bys takhle zůstat navždy?" ozval se známý hlas. Isabel sebou trhla a naskočila jí husí kůže. Cítila, jak jizva na boku tepá silnou bolestí. Váhavě se otočila k démonovi čelem.
"Co chcete? Dluh jsem splatila!" pípla.
"Ano, to ano. Díky. Už dlouho jsem si takhle neužil něčí cenu. Líbíš se mi, víš o tom? Máš zvláštní duši. Spousta takových, jako ty, ihned odešla do Říše. Ale ta je téměř zničená. Její jádro puká a vylézá z něj něco, co nemělo nikdy spatřit světlo světa. Jakéhokoliv."
"Proč jste tady? Co… Co se děje?" Isabel poplašeně ustoupila. Cítila to. Démon měl pravdu. Říše se trhala ve svém nitru.
"Víš, dneska mám dobrou náladu. Vrátila se mi má plná moc. Ti hlupáci ani nic netuší! Cha! Byla by z tebe dobrá démonka neštěstí, nemáš zájem?"
"Ne!" vykřikla ihned, ale její hlas zněl stále slabě.
"Jaká škoda. No, nevadí. Já jsem svým způsobem čestný démon. Milý na přátele i nepřátele. Když chceš být tím druhým, řeknu ti alespoň, proti čemu stojíte…" zasmál se Arril.

Josh zrovna přerovnával knihy podle abecedy, když se otevřely dveře. Isabel vypadala příšerně. Byla bledá jako smrt a oči měla podlité krví. I rty měla bledé. Nohy ji očividně sotva nesly.
"Proboha ty vypadáš! Co se stalo?" zděsil se a dovedl dívku ke křeslu.
"Bortí se…" zašeptala, že ji Josh téměř neslyšel. Neměla sílu mluvit. Arril ji sice vrátil do původního těla, ale její duši to stále táhlo ven. Pryč z tohoto světa, ke svým bližním.
"Co se bortí?" ptal se zmateně.
"Dojdi prosím pro ostatní," zamumlala.
"Ale…" Bál se jí tam nechat, vypadala, že se každou chvíli složí.
"Hned, nesmíme plýtvat časem. Jádro se trhá!"
Josh netušil o čem mluví, ale zněla naléhavě, tak rychle odběhl.
Isabel zaúpěla. Jizva jí přímo hořela bolestí. Jakoby toho nebylo už tak dost. Zavřela oči a masírovala si spánky. Přemýšlela, jestli ta bolest poleví. Sice se to nemohlo rovnat ceně bolesti, ale nebylo to vůbec nic příjemného.
Zaslechla mávání křídel a než se nadála, v klíně jí malátně přistál fénix. Po jeho peří neběhaly plamínky a oči postrádaly jas. Celý se třásl a sténal bolestí. Isabel si ho opatrně zvedla do náruče. Sdíleli společnou bolest a v jednu chvíli měla pocit, že jsou jedna bytost. Jako by jejich duše našli útěchu v tomto souznění jakýmsi spojením. Když otevřela oči, viděla zároveň normálně svýma očima a zároveň bystrýma očima fénixe. Nic mu neuniklo. Žádné smítko prachu, žádný pavouk čekající na svou kořist ani drobná rýha v polici. Ale když se podívala pořádně, viděla i slabý náznak Říše. Byla tak poničená!
Klapla klika a ozvalo se: "-pořádku!" Do místnosti vešla nevrlá Kate a za ní se poněkud zachmuřeně vlekl Andre starší i se svým synem.
Isabel se snažila soustředit, snažila se na ně dívat, ale bylo to těžší a těžší. Stejně, jako její víčka. Jen mysl se zbavovala všech zátěží. Fénix hlasitě zavřískl bolestí, když se Říše opět otřásla. Oči měl vytřeštěné a několik úchvatně zbarvených per spadlo k zemi.
I Isabel málem vykřikla, ale podařilo se jí zatnout zuby. Pustila fénixe zpět do klína a chytla se za hlavu. Zpod přivřených víček hleděla na fénixe. Jeho hlava jí dopadla na stehno. Lekla se, že svůj boj prohrál, ale bylo to jen vyčerpání. Stále mělce dýchal a černá víčka se mu chvěla.
"Ona vůbec nevnímá! Co se stalo?! A co ten fénix?" pronikl do její bubliny Katein hlas.
"Vnímám," zamumlala sotva slyšitelně.
"Co? Co se děje? Andre měl telefonát, že spousta čarodějů s duchařskou mocí natáhlo bačkory! Co se děje?" Kate zněla vyplašeně.
"Jsou tu-" odmlčela se. Z plic jí vyšel trhaný kašel. Fénix opět zavřískl a schoval hlavu pod křídlo.
"Hej! Neumírej, prosimtě!" děsil se Andre mladší.
"Jsem v pohodě," zachraptěla. Do místnosti Josh dovedl ještě Sáru a Jacka se slovy: "Ostatní jsou pry-" Pohlédl na svého fénixe a zajíkl se.
"Dobře." Isabel se s velkou námahou narovnala a zkřivila obličej, když se ozvala jizva. Náhle jí došlo, co to má znamenat. Ta jizva byla dílem Arilla. To ona jí držela v tom těle. V mukách…
"Isabel! Ty mě děsíš! Jsi v pořádku?" valila Sára oči. Isabel si uvědomila, že zase na chvíli přestala vnímat.
"Jádro se trhá… Jádro Říše… Duchů," vypravila ze sebe s námahou, "Říše se bortí… Ukázal se Arill… Řekl, že…" rozkašlala se, ale jizva ji opět rozbolela a přinutila nevzdávat to, "Že bychom měli vědět… proti čemu stojíme..."
"Jádro Říše? Ale… Proti komu?" hlesla Kate.
"Temní zrušili poslední pečeť… Z jádra se dere pravěké zlo… Bezduší spatřili světlo světa…"