Věřím, že fantazie je silnější než vědění, že mýty mají větší moc než historie, že sny jsou mocnější než skutečnost, že smích je jediným lékem na zármutek. A věřím, že láska je silnější než smrt.
Spatřit svět v zrnku písku a nebe v divoké květině. Zachytit nekonečno v dlani a věčnost v jedné hodině.

5. kapitola - Před cestou

23. března 2012 v 23:31 | Sarah |  Rubínové srdce
Arraxil se nepohnul z místa. Postával tam, kde byl, když odešla. Nyní si Miru zvědavě prohlížel. Mira si ho nevšímala. Už vyšla ze cviku se všemi zbraněmi a bude trvat, než zase pochytí staré triky a reflexy…
Chtěla začít lukostřelbou, ale neměla luk. Kishenia jí sice řekla, že dostane, ale kdy byla jiná otázka. Mira ani nevěděla, jestli se tam někde dá trénovat.
Rozhodla se, že bude nejlepší to tam prozkoumat a vydala se na obchůzku kolem hradu. Zastavila se u cvičiště, kde se zrovna procvičovali mladí vojáci. Bojovali pod dozorem postaršího muže, který je téměř nevnímal. Víc ho zajímaly jeho myšlenky.
Mira se opřela o hrazení a zamyšleně je sledovala. Něco jí říkalo, že by mohli bojovat mnohem lépe, kdyby chtěli, ale nechala to být. Nemohla kritizovat, když sama něco takového nesvedla. Ale tohle nebylo to, co hledala. Cvičit s lukem hold bude muset v lese. Tedy jestli dostane luk včas.
"Málem bych tě ani nepoznal!" objevil se vedle ní Maresim. Mira sebou překvapeně trhla. Vůbec ho neslyšela přicházet.
"Lovecké oblečení? Kdes k němu přišla?" zajímal se.
"Pořídili mi ho Runnica s Ellarem," odvětila.
"Promiň, ale nevypadáš jako někdo, kdy by uměl zacházet s loveckými zbraněmi…"
"Můj otec byl lovec. Učil mě," opáčila lehce dotčeně.
"Zajímavá shoda náhod, že?" zasmál se, "Umíš to s mečem?"
"Moc dobře ne…Lépe mi jde lukostřelba…"
"Říkáš, že moc dobře ne, což znamená, že trochu jo. Přece nemáš ten nožík jen pro ozdobu. Dáme si cvičný zápas, co ty na to? S lovkyní jsem ještě tu čest neměl."
"Asi tě zklamu," pokrčila rameny.
"Nevadí." Zavedl ji na cvičiště.
Mira si v duchu opakovala lekce. Čtyři roka žádnou zbraň nedržela a tak Ellarův mečík uchopila nejistě. Maresimovi to neuniklo a povzbudivě se usmál. Sám vytasil meč s až děsivou jistotou a postavil se do bojové pozice. Chvíli čekal, jestli na něj Mira nezaútočí a když se nepohnula, zaútočil sám.
Mira viděla, jak se blíží a připravila se. V duchu si odříkávala všechny rady. Na poslední chvíli uhnula a meč jí zavadil o bundu. Ta se ale neroztrhla. Nebylo divu, když dokázala odolat i drápů vlkodlaků.
"To bylo těsné," zasmál se Maresim. Mira nic neřekla. Na čele se jí objevila soustředěná vráska. Kdysi by jí takový souboj nedělal problémy, i když byla malá. Lovci se pyšnili hlavně mrštností a chytrými manévry, než silou. Jen si na vše vzpomenout. Síla se jí do těla nevrátí okamžitě, ale všelijaké úskoky a manévry, které ji otec naučil, by jí mohly vynést vítězství. Musela se vžít do situace. Všechno ta hbitost v ní ještě stále dřímala. Jen ji najít a uchopit…
Stále kolem sebe ostražitě kroužili a nikdo se neměl k útoku. Miře se jako na zavolanou vybavil jeden trik. Prudce se ohnala po Maresimově boku. Voják jí nastavil meč, ale žádný náraz nepřišel. Miře se podařilo obratně zastavit útok, a otočkou se dostat za Maresimova záda. Ohnala se mu po zádech, ale Maresim uskočil. Docílila je toho, že mu roztrhla plášť.
Voják se otočil a zkoumavě Miru sledoval. Moc dobře si uvědomoval, že v ní zůstalo dost bojovnosti. Začal být opatrnější a nedovolil Miře útok zopakovat. Avšak i Mira se pomalu dostávala do ráže a dávné lekce si vybavovala čím dál lépe. A přestože tohle nebyl její oblíbený styl boje, oháněla se vcelku slušně. Ale něco jí chybělo. Normálně by měla mít takové mečíky dva, aby mohla zastavit ránu mečem. Takhle ji mohla pouze odklonit a byla nucená více uskakovat. Bolestně toužila po luku, kterým se dal nepřítel zabít na dálku.
Přestala nad tím dumat a raději ustupovala. Maresimův meč se dal rychle do pohybu a ohrožoval ji ze všech stran. Zdálo se, že se probudila jeho ctižádost a libost ve vítězství. Nehodlal prohrát. Miru to popíchlo. Možná to bylo tím, že ji útoky ohrožovaly čím dál víc a možná tím, že neměla přílišnou domýšlivost v lásce, ale i ona se do nebezpečného tance úplně ponořila. Úskoky a útoky přicházely zcela instinktivně. I u Maresima tomu tak bylo. Jejich bojový tanec si zabral velkou část cvičiště. Nebylo divu, že oba brzy byli zadýchaní a orosení potem. Přesto se boj nevyhnutelně blížil ke konci. Mira nestačila uhnout a tak se rychle rozmáchla v posledním pokusu.
Maresim si myslel, že má vyhráno, když brzdil útok na její krk. Najednou ho však cosi ostrého dloublo do boku. Byla to slepá ulička.
"Tak co teď?" zeptal se neradostně. Věřil, že snadno vyhraje.
"Co by? To chceš pokračovat a zjistit, kdo koho dřív zabije?" zasípala. Klidně si mohli dát odvetu, ale oba byli unavení.
Maresim neochotně spustil meč. Mira ho napodobila. Otočila se a zjistila, že měli dva čestné diváky. Tedy tři, kdyby se počítal i Arraxil, kterého zrovna zaujalo něco jiného.
"To bylo zosnované, viď?" zeptala se a pokynula k Senordovi s Kishenií. Maresim pokrčil rameny: "Chtěli vědět, jak to umíš se zbraní…" Zasunul meč pochvy a následován Mirou se k těm dvěma vydal.
"Páni. Nečekal bych, že vydržíš tak dlouho. Očividně jsem se hodně spletl," usmál se Senord na Miru, "A ty ses taky něčemu naučil," podotkl směrem ke svému synovi. Ten ve snaze nebýt zahanben chytl Miru kolem ramen a zvesela poznamenal: "Ále, moc jsem ji šetřil!"
Mira, celá na rozpacích, se mu vykroutila.
"Nebo ona tebe?" rýpl si Senord.
"Děsně vtipný!" zamumlal Maresim.
"Tohle bud zajímavá výprava," usmála se Kishenia povzbudivě. Mira přikývla a sjela pohledem k Arraxilovi. Démon se mírně usmál a zaťukal nehtem na jílec meče. Mira pochopila výzvu a zavrtěla hlavou. Kishenii to neuniklo a mile se na Miru usmála.
Mira si uvědomila, že pořád svírá mečík a chtěla si ho zastrčit do pochvy, když jí někdo zaťukal na rameno. Otočila se a lehce sebou trhla, když spatřila Arraxila. Démon zvedl meč a ona rychle uskočila. Ale to už se blížila další neskutečně rychlá rána. Pokusila se ji odklonit mečíkem, ale Arraxil do toho dal takovou sílu, že jí, zbraň vylétla z ruky a zápěstí jí zabolelo. Ohromující rychlostí na ní znovu zaútočil. Mira se pokusila uhnout, ale démon jí podrazil nohy. Tvrdě dopadla na zem a na chvilku si i vyrazila dech.
Arraxil jen pohrdavě zavrtěl hlavou a opět se stáhl do ústraní.
Maresim pomohl Miře na nohy. Ta ještě nervózně sebrala mečík ze země a zamumlala: "Co to sakra mělo být?" Tázavě pohlédla na Senorda s Kishenií, ale oba sledovali démona, který jim pohled klidně oplácel.
"Pojď, seženeme ti nějaký ten luk," řekl Senord nakonec.

Setmělou krajinou kráčel chlapec. Každý, kdo by ho spatřil by ho mohl považovat za sirotka - měl na sobě otrhané oblečení a hnědé vlasy velmi mastné. Nemohlo mu být více jak třináct. Kdysi živé a hravé modré oči byly nyní bez jiskry. Strnule hleděl před sebe, ztracený ve svých myšlenkách.
Ale onen náhodný pozorovatel by už nespatřil dýky, které měl poukrývané všude možně. V pouzdrech, botách, i záhybech oblečení. Nespatřil by ani odhodlaně semknuté rty a zničený, po pomstě toužící záblesk v jeho očích. Neznal by ani jeho krutou minulost, která ho svedla na tuto cestu. Minulost, která velkou jeho část zabila. Zbyla z něj troska. Schránka na pomstu. To jediné ho pohánělo kupředu. Představa krve toho, kdo za to mohl. Toho, kdo si zachránil vlastní krk a ostatní nechal zemřít. Ale on nezemřel, přežil. Přežil, aby pomstil ty, jenž pro něj byli vším.
Pohlédl na měsíc, který mu ozářil prázdnou tvář.
"Jdu si pro tebe. Tvoje krev mi proteče mezi prsty, stejně jako krev těch, co kvůli tobě zemřeli," zašeptal.

Mira seděla na jedné z kamenných laviček na nádvoří a sledovala okolní ruch. Vedle sebe měla opřený luk i s toulcem. Nedávno se vrátila z tréninku. Vážně vyšla ze cviku, ale podobně, jako tomu bylo u boje s Maresimem, se jí zručnost rychle vracela.
Bylo pozdní odpoledne a oni měli pozítří ráno vyrazit na cestu. Zdálo se to tak neskutečné! Představa, že zanedlouho bude na cestě se dvěma vojáky a démonem, byla vážně neskutečná. Po tom všem, čím si prošla, co prožila, se to zdálo zhola nemožné. A přesto se to dělo.
"Ahoj, můžu si přisednout?" zjevila se vedle ní Terilla, jako blesk z čirého nebe.
"Jistě!" vyhrkla a položila si dlouhý luk do klína. Terilla se usmála a ladně se posadila vedle ní. Chvíli sledovala hrad a pak řekla: "Tak moc ti závidím, že můžeš na tu výpravu. Kéž by mě jen matka nechala jít taky…"
"Asi to nebude zrovna procházka růžovým sadem. Vaše matka se o vás zřejmě jen bojí," zavrtěla Mira hlavou.
"Nebojí. To ne. Moc dobře, ví, že to s mečem bravurně umím. Spíš má strach z vnějšího světa. Ze všech těch démonů. A taky z Rubínu samotného. Traduje se, že nosí zkázu. Spíš se bojí, abych se nezměnila. Bojí se že již nebudu její malá holčička," povzdechla si.
"Určitě se ale hlavně bojí o vás. Mnoho skvělých, nejlepších vojáku zemřelo při střetu s démonem. I lovci démonů, kteří jsou vskutku silní, jen málokdy přežijí souboj se silnějším démonem."
"V tom máš pravdu, ale je to věc názoru. A prosimtě, tykej mi, Miro," usmála se dívka a pak se k ní naklonila, "Pověz, matka ti dala Arraxilův amulet, že?" optala se a kývla hlavou k démonovi, který vysedával na hradbách o kus dál. Mira na něj zamrkala a přemýšlela, jak se tak dostal. Když ho viděla naposledy, seděl pod hradbami v trávě.
"Jo. Myslela na naší výpravu. Věří, že je Arraxil silný, že nás ochrání před démony."
"A taky má pravdu, ale dej si na něj pozor. V jednu chvíli je klidný a v druhou se vzteká. Tváří se, že je kamarád a najednou se ti pokusí uříznout hlavu. Vím to, zažila jsem to. Je silný a taky extrémně nebezpečný."
"Kishenia mě varovala. Říkala, že používá různé lsti, aby se zmocnil amuletu, ale jeho majiteli nemůže ublížit a ani mu amulet vzít násilím."
"Ano. Za ta léta, kdy je jeho vůle svázaná, si ale našel spoustu kliček… Vážně ráda bych jela s vámi a dávala pozor, jestli se vás všechny nechystá zabít…" hlesla Terilla smutně.
Mira znovu střelila po démonovi pohledem. Sledoval je zamyšleným pohledem.
"Určitě nás teď slyší, viď?" zeptala se Mira.
"To si piš. Taky s tím počítám, aby věděl, že proti němu nestojí nikdo nezkušený," po jejích slovech se Arraxil slabě usmál a zamrkal na Miru. Ta rychle uhnula pohledem. Dokázala si vyložit, co to mělo znamenat.
"Pokusím se matku ještě přesvědčit. Vsadím se s tebou, že sek vám ještě připojím," Terilla vyskočila na nohy, protáhla se a odhodlaně řekla: "Jde se na věc. Zatím se měj, Miro!"
"A-ahoj," hlesla překvapeně Mira. Vážně začala doufat, že se k nim Terilla připojí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Karolína K. 44 Karolína K. 44 | 24. března 2012 v 20:50 | Reagovat

Pěkná, delší kapča:D... Už se nemůžu dočkat další!! Hlavně by mě zajímalo, co je to za kluka:D...

2 Venea Venea | 3. dubna 2012 v 21:14 | Reagovat

krása určitě pokračuj !;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama