Věřím, že fantazie je silnější než vědění, že mýty mají větší moc než historie, že sny jsou mocnější než skutečnost, že smích je jediným lékem na zármutek. A věřím, že láska je silnější než smrt.
Spatřit svět v zrnku písku a nebe v divoké květině. Zachytit nekonečno v dlani a věčnost v jedné hodině.

8. kapitola - Bolest Říše Duchů

9. března 2012 v 19:07 | Sarah |  Runy šesti sil
Omlovám se, že jsem dlouho k Runám nic nepřidala! Nebyla nálada ani fantazie. Ale nyní se hned vrhám na další kapitolku. Bude tu co nevidět ;)

Kate se zmoženě dovlekla ke křeslu a složila se na něj.
"Tohle nesnáším," hlesla, "Udělej nám kafe, prosím!" Otočila sek Alexovi. Ten vyskočil a odešel do kuchyně.
Před pár minutami skončila prohlídka. Nováčků sice nebylo moc, ale i tak to bylo náročné. Nezapojili se všichni, to nemělo cenu. Průvodce dělala Kate s Andrem starším. Jack nováčkům představil portál a Josh dostal na starost fénixe, se kterým naštěstí nebyli problémi. Pro děcka to bylo zábavné, pro ostatní vyčerpávající.
Sára s Isabel byly zalezlé v knihovně. Dost daleko, aby na ně nebylo vidět. Alex s Oliverem, Andrem mladším a Samem kamsi zmizeli. Nyní ale všichni seděli v jedné místnosti - tedy až na Jacka, který stál na terase a hleděl někam do dáli.
"A zítra festival, který všichni tak útrapně snášíme," povzdychl si Alex, když se vrátil s kávou.
"Vůbec nevím, k čemu slouží… I když jsem byl malý a o svých schopnostech jsem věděl velký nic, tenhle svátek mě štval. Vážně od první chvíle. Tak jsem se těšil, že budu slavný mág…" zasmál se Josh.
"Nebudeš jediný," přisvědčila Sára se širokým úsměvem.
"Nebylo to vůbec lehké se tady prostě jen tak ocitnout. Prostě jen chtějí, aby si všichni trochu zvykli a urovnali si to," odporovala Isabel.
"To je jasný, ale nic to na tom nemění! Nesnáším ten svátek!" zavrtěla Sára hlavou.
"Dva dny. Pozítří se zase vše vrátí do starých kolejí," hlesla Isabel, ale věděla, že ne. Ten svíravý pocit, který jako by ji obklopoval zvenku. Říše Duchů se třásla strachy.

Bylo krátce po poledni a slunce se už od rána bázlivě schovávalo za mraky. Jediná jeho vzdálená přítomnost byla znát přítomností ohromného dusna. Avšak ani k dešti se počasí nemělo. Celkově šlo o dlouhý a ospalý den.
Sára s Isabel seděli ve společenské místnosti a seděly nad papíry, které jim dala Kate. Ale bylo moc velké vedro na práci a tak byly papíry akorát plné čáranic a dělali podložky pro skleničky s pitím.
Sára právě začala s vykreslováním složitého portrétu jejího oblíbeného zpěváka, když se okolí kolem Isabel zase začalo jakoby svírat. Hlava jí začínala třeštit a cosi ji pobízelo nahoru.
"Za chvíli jsem zpět…" řekla a vyběhla na schody. Málem se na nich přerazila, když cosi podivného otřáslo Říší Duchů. Podlaha se pod ní rozhoupala a stěny rozjely. V jednu chvíli si myslela, že snad omdlí, ale nic takového se nestalo. Na mezi patře proběhla kolem Kate, která za ní něco zvolala, ale Isabel ji neslyšela. Hlavu měla plnou třeskotu, jako když se tříští sklo, jako když se chvěje půda, jako když se boří domy.
Dopotácela se do svého pokoje a svalila se na postel. Okolí ztrácelo na ostrosti a míchaly se v něm různorodé barvy. Záhy ji něco chytlo za krk a vytáhlo na nohy. Překvapeně se rozhlédla. Nikde nikdo. Jen ona. Tedy její tělo bezvládně ležící na posteli před ní. Vyděsila se a pohlédla na své fosforující ruce.
"Co se to děje?" její hlas zněl jako vánek. Slabé zašeptání, i kdy mluvila nahlas a s panikou v hlase. Rozhlédla se. Viděla aury všech věcí kolem sebe. I tu svou vlastní. Různé barvy obalující každou věc jako přívětivá peřina. Došla k oknu. Krok měla nezvykle lehký. Vše bylo zbarvené do krásných odstínů. Barevná krajina plná aur ji zcela uchvátila. Ale neviděla jen aury. Viděla každého ducha až k horizontu. Viděla každé zvíře schované za stromem.Viděla i mravence v zemi. Nějakým zázrakem se dostala na duchovní rovinu!
"Líbí se ti to? Je zajímavé, jak snadné je ukořistit duše čarodějů, jako jsi ty. Jste tak spjatí s Říší Duchů, že po ní vaše duše prahne. Stačí jen slabě popostrčit… Pověz, chtěla bys takhle zůstat navždy?" ozval se známý hlas. Isabel sebou trhla a naskočila jí husí kůže. Cítila, jak jizva na boku tepá silnou bolestí. Váhavě se otočila k démonovi čelem.
"Co chcete? Dluh jsem splatila!" pípla.
"Ano, to ano. Díky. Už dlouho jsem si takhle neužil něčí cenu. Líbíš se mi, víš o tom? Máš zvláštní duši. Spousta takových, jako ty, ihned odešla do Říše. Ale ta je téměř zničená. Její jádro puká a vylézá z něj něco, co nemělo nikdy spatřit světlo světa. Jakéhokoliv."
"Proč jste tady? Co… Co se děje?" Isabel poplašeně ustoupila. Cítila to. Démon měl pravdu. Říše se trhala ve svém nitru.
"Víš, dneska mám dobrou náladu. Vrátila se mi má plná moc. Ti hlupáci ani nic netuší! Cha! Byla by z tebe dobrá démonka neštěstí, nemáš zájem?"
"Ne!" vykřikla ihned, ale její hlas zněl stále slabě.
"Jaká škoda. No, nevadí. Já jsem svým způsobem čestný démon. Milý na přátele i nepřátele. Když chceš být tím druhým, řeknu ti alespoň, proti čemu stojíte…" zasmál se Arril.

Josh zrovna přerovnával knihy podle abecedy, když se otevřely dveře. Isabel vypadala příšerně. Byla bledá jako smrt a oči měla podlité krví. I rty měla bledé. Nohy ji očividně sotva nesly.
"Proboha ty vypadáš! Co se stalo?" zděsil se a dovedl dívku ke křeslu.
"Bortí se…" zašeptala, že ji Josh téměř neslyšel. Neměla sílu mluvit. Arril ji sice vrátil do původního těla, ale její duši to stále táhlo ven. Pryč z tohoto světa, ke svým bližním.
"Co se bortí?" ptal se zmateně.
"Dojdi prosím pro ostatní," zamumlala.
"Ale…" Bál se jí tam nechat, vypadala, že se každou chvíli složí.
"Hned, nesmíme plýtvat časem. Jádro se trhá!"
Josh netušil o čem mluví, ale zněla naléhavě, tak rychle odběhl.
Isabel zaúpěla. Jizva jí přímo hořela bolestí. Jakoby toho nebylo už tak dost. Zavřela oči a masírovala si spánky. Přemýšlela, jestli ta bolest poleví. Sice se to nemohlo rovnat ceně bolesti, ale nebylo to vůbec nic příjemného.
Zaslechla mávání křídel a než se nadála, v klíně jí malátně přistál fénix. Po jeho peří neběhaly plamínky a oči postrádaly jas. Celý se třásl a sténal bolestí. Isabel si ho opatrně zvedla do náruče. Sdíleli společnou bolest a v jednu chvíli měla pocit, že jsou jedna bytost. Jako by jejich duše našli útěchu v tomto souznění jakýmsi spojením. Když otevřela oči, viděla zároveň normálně svýma očima a zároveň bystrýma očima fénixe. Nic mu neuniklo. Žádné smítko prachu, žádný pavouk čekající na svou kořist ani drobná rýha v polici. Ale když se podívala pořádně, viděla i slabý náznak Říše. Byla tak poničená!
Klapla klika a ozvalo se: "-pořádku!" Do místnosti vešla nevrlá Kate a za ní se poněkud zachmuřeně vlekl Andre starší i se svým synem.
Isabel se snažila soustředit, snažila se na ně dívat, ale bylo to těžší a těžší. Stejně, jako její víčka. Jen mysl se zbavovala všech zátěží. Fénix hlasitě zavřískl bolestí, když se Říše opět otřásla. Oči měl vytřeštěné a několik úchvatně zbarvených per spadlo k zemi.
I Isabel málem vykřikla, ale podařilo se jí zatnout zuby. Pustila fénixe zpět do klína a chytla se za hlavu. Zpod přivřených víček hleděla na fénixe. Jeho hlava jí dopadla na stehno. Lekla se, že svůj boj prohrál, ale bylo to jen vyčerpání. Stále mělce dýchal a černá víčka se mu chvěla.
"Ona vůbec nevnímá! Co se stalo?! A co ten fénix?" pronikl do její bubliny Katein hlas.
"Vnímám," zamumlala sotva slyšitelně.
"Co? Co se děje? Andre měl telefonát, že spousta čarodějů s duchařskou mocí natáhlo bačkory! Co se děje?" Kate zněla vyplašeně.
"Jsou tu-" odmlčela se. Z plic jí vyšel trhaný kašel. Fénix opět zavřískl a schoval hlavu pod křídlo.
"Hej! Neumírej, prosimtě!" děsil se Andre mladší.
"Jsem v pohodě," zachraptěla. Do místnosti Josh dovedl ještě Sáru a Jacka se slovy: "Ostatní jsou pry-" Pohlédl na svého fénixe a zajíkl se.
"Dobře." Isabel se s velkou námahou narovnala a zkřivila obličej, když se ozvala jizva. Náhle jí došlo, co to má znamenat. Ta jizva byla dílem Arilla. To ona jí držela v tom těle. V mukách…
"Isabel! Ty mě děsíš! Jsi v pořádku?" valila Sára oči. Isabel si uvědomila, že zase na chvíli přestala vnímat.
"Jádro se trhá… Jádro Říše… Duchů," vypravila ze sebe s námahou, "Říše se bortí… Ukázal se Arill… Řekl, že…" rozkašlala se, ale jizva ji opět rozbolela a přinutila nevzdávat to, "Že bychom měli vědět… proti čemu stojíme..."
"Jádro Říše? Ale… Proti komu?" hlesla Kate.
"Temní zrušili poslední pečeť… Z jádra se dere pravěké zlo… Bezduší spatřili světlo světa…"

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Karolína K. 44 Karolína K. 44 | 10. března 2012 v 9:34 | Reagovat

No konečně je tu další kapitola:D!
Docela mě potěšilo, že byla delší než obvykle, ale k úplnému objasnění událostí to stejně nestačilo. Příběh se začíná pěkně vyvíjet:D... Jen tak dál!! Máš talent!!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama