Věřím, že fantazie je silnější než vědění, že mýty mají větší moc než historie, že sny jsou mocnější než skutečnost, že smích je jediným lékem na zármutek. A věřím, že láska je silnější než smrt.
Spatřit svět v zrnku písku a nebe v divoké květině. Zachytit nekonečno v dlani a věčnost v jedné hodině.

Květen 2012

Bláznivý nápad

31. května 2012 v 11:26 | Sarah |  Ke knihám...
No, takže už jsem se zmínila, že dumám nad tím, že sem začnu vkládat další příběh, ale dost váhám, přecejen už tady mám dvě rozepsané knihy... Spíše počítejte s tím, že nezačnu, ale chtěla bych slyšet váš názor, takže zatímco budu v Anglii, určo pište, možná vám sem ještě stihnu vložit další kapitolu...
Poslední dobou jsem hrozně ulítlá na Naruta :D a tahle povídka je tím inspirovaná. Neodehrává se to ale ve stejné zemi a nenajdete tam ani žádné známé postavy. Jde tam ale také o ninji a různé schopnosti a bitvy. Takže, myslím, že se to dá shrnout jedním ze zápisků vedlejší postavy:


Před pár dny se ve městě objevilo záhadné dítě. Mělo velmi nezvyklý vzhled (a to jsme u nás zvyklý na ledacos). Modré vlasy, stříbrné oči a podivné tetování. I oblečení bylo… nemístní, nedobové. Jako by ten chlapec uvízl v minulosti. Náš pán, Kanei , byl důvěřivý a rozhodl se mu dát šanci. Nic si totiž nepamatoval. Ani své jméno. Chudák kluk. Pojmenovali ho Nerri - Ten bez minulosti. Stačil jediný den na to, aby se poznalo, že nejen vzhled je na chlapci nenormální. Povolali se páni rodů v našem městě. Rod Nabbury dokázal pomocí svých speciálních smyslů vycítit jeho sílu. Je… ohromná! Téměř jako všichni ninjové ve vesnici dohromady. Bylo nám všem jasné, že i on musí patřit do nějakého starého rodu, jinak by neměl naději zdědit takovou sílu. Ale žádné záznamy o ničem podobném jsme nenalezli.
Vedli se dlouhé spory, jestli chlapec může zůstat v našem městě - pracujeme přece jenom všichni v utajení a jen výše postavení lidé v naší zemi ví, kde naše město leží. Kdyby to byl špeh… Byli jsme ale moc zvědaví. Upřímně, to i já. Chlapec zůstal ve vesnici pod dozorem jednoho z nijnů NER, speciální elitní jednotky. Jsem zvědavý, moc zvědavý, jak se to s oním chlapcem, Nerrim, vyvrbí…

Ze zápisků Enara Hellama


To tetování má v obličeji a mě tam nešlo přidělat, aniž by vypadal jako klaun :D
Takže Nerri... Můžete mi i napsat, jestli ho mám nechat naživu? Já se nemůžu rozhodnout (není totiž mím oblíbencem číslo jedna, tím je Samier, ten se ale objeví až po pár kapitolách :D)

10. kapitola - Rozhodnutí

27. května 2012 v 21:03 | Sarah |  Runy šesti sil
Jemný větřík profukoval kolem domu a pohrával si s listy, které jakoby se kochaly výhledem. Snažil se i ukořistit zlatavé vlasy dívky, která stála u okna a nejistě hleděla ven. Dole postávala Kate s kluky. Byli tam všichni, ale pryč se chystali jen Alex, Andre junior, Josh a Jack, kteří urputně snášeli Kateino kázání.
"Ale prosimtě! My si umíme poradit i bez tebe. Možná to tak nevypadá, ale nejsi zde jediná silná osoba," nevydržel to už Alex.
"Moc si nemysli, ty Rambo!" zamumlala směrem k němu.
"Pánové, musíme vyrazit!" přerušil je Jack.
"V pohodě!" zaradoval se Andre a zmizel v autě. Kate ještě chytla Joshe za ruku a požádala ho, aby byl opatrný. Josh se zasmál, naposledy ji ujistil a zmizel na sedačce.
"Nemám z toho dobrý pocit," povzdechla si Sára, která seděla za Isabel na posteli. Isabel věděla, že jí jde hlavně o bezpečí jednoho z nich - Andreho. Neušlo jí, jak to mezi nimi jiskří, ale Sára nic nechtěla přiznat.
"Nebála bych se ani tak, že se zraní, jak toho, co se stane, až se spojí s Warijáky. To teprve bude mela," usmála se Isabel. Kluci byli spolu s pár lidma od Warijáků vysláni, aby prověřili ty podivné události na severu.
"To teda a víš co bude vůbec nejhorší? Všechnu jejich práci Kate napaří nám," povzdechla si. Vypadala skutečně zničeně.
"To už je jiný problém…" přikývla Isabel. Už jen ta představa dokázala snížit náladu k bodu mrazu.
"Nezoufejme, třeba nás něco zachrání!" prohlásila Sára nadějně.
"Třeba Bezduší, že?" Špatný vtip, ale Isabel to bylo jedno.
"Přemýšlím, co je lepší," ušklíbla se.
"Ano, to je správná otázka…"
"Jaká je ale odpověď?"
"Ehm, vyjde to asi nastejno."
"Máš pravdu," zasmála se Sára a přestala muchlat deku a opět ji složila.
Dole zazvonil telefon. Dívky na sebe pohlédly a zamířili do společenské místnosti, odkud se ozýval. Kate ale byla rychlejší. Sotva se tam konečně dostaly, už zvedala sluchátko. Zbylé osazenstvo si různě posedalo a čekalo. Nejspíš volal Andre starší ohledně jednání rady.
"Rada prošla celé hory dávných a zakázaných magií," spustila Kate, sotva odtáhla sluchátko od ucha, "To rozhodování zabralo spoustu času - a nakonec se dohodli na nejpřijatelnějším řešení, nebo spíš na nejlépe uskutečnitelnějším. Runy šesti sil, doufejme, že je to ono. Je to velmi nestabilní magie, neboť vždy vykoná spravedlnost podle svého."
"Takže jestli se rozhodne, že Bezduší jsou lepší než my, tak nás to prostě zničí?" zeptal se Oliver jedovatě.
"Přesně," odvětila Kate, jakoby se nechumelilo.
"Skvělý. A co dál?" pobídl ji Sam.
"Potřebujeme obranu, jestli Bezduší opravdu zaútočí, takže vykonat bůhví jakou spravedlnost půjdou jen dva týmy."
"Jen dva?" vydechla Isabel.
"Dva shledány jako nejsilnější," přitakala.
"Neříkej mi že…" vyvalil Oliver oči.
"Hádáš správně. Náš tým a ještě Nočníci. Nejhorší možné spojenectví. I s Warijáky vycházíme lépe. Skvělé. Jinak, Jedná se, jak už jste si asi mnozí domysleli, o šest různých run. Musíme najít všechny, dát je do kupy a přečíst nějaký slova, co nám dají. Je tu háček - válí se všude po světě, vlastně po obou světech. Mají jen přibližné tušení, kde ty krámy leží, takže to bude věru zajímavé."
Nastalo ticho, neboť si každý potřeboval alespoň trochu utřídit myšlenky.
"Počítám s tím, že proti nám půjdou jak Bezduší, tak i Temní a možná i démoni, nemýlím-li se," odtušil Sam.
"Ano, bohužel je to velké riziko ztráty na životech, ale je třeba co možná nejvíce čarodějů tady, jestli mají Bezduší dál ničit města," povzdechla si Kate, "Andre taky říkal, že dnes ve čtyry bude mít schůzku s velitelem Nočníků, Duskem. Chce, abych se tam s Isabel dostavila."
"Proč já?" zajímala se Isabel okamžitě.
"Nebyla jsi to právě ty, kdo mluvil s Arillem?"
"Jasně…"
"No, zatím na to nejsme tak zle, takže Oliver vyčistí bazén, Sára koupelnu a Sam mile rád vytře. V celém domě. My s Isabel vyrážíme. Nicméně, jdeme přeci pěšky, takže upaluj pro pořádný hadry!" Autoritu v jejím hlase nikdo nedokázal neuposlechnout a všichni zmizeli jak pára nad hrncem.

Kate zaťukala na těžké dveře vedoucí do Andreho kanceláře a po chvilce vešla. Andre si v kanceláři uklidil, dokonce si i uklidil papíry ze stolu - nechal na něm jen jedny desky s nápisem Mise - Runy.
"Právě včas, Dusk tu za chvilku bude," usmál se na ně Andre a pokynul jim na dvě z pěti židlí u stolu. Isabel se s úlevou posadila. Kate ji hnala rychlým tempem a ona měla pocit, jako by jí měly upadnout nohy.
"Kluci v pořádku odjeli?" obrátil se Andre ke Kate.
"Jo, myslím,mže jsem jim dala dost dlouhou přednášku na to, aby si alespoň trochu věděli rady," přikývla. Isabel by přísahala, jak se Andre zatvářil soucitně. To už se ale ozvalo zaklepání a po Andreho pokynutí se i otevřely a dovnitř vešel Dusk se zamračeným Maxem v zádech. Mezi Maxem a Kate proběhlo pár nenávistných pohledů, ale to už Dusk řekl: "Rád vás zase vidím, Andre. Tohle je můj zástupce, Max Silver." Max trochu zrudl a odvrátil pohled.
Andre vstal a potřásl si s Duskem rukou. Posléze pokynul k dívkám.
"Moje pravá ruka Kate Andyová a Isabel Reedová, to ona mluvila s Arillem."
"Rád vás poznávám," usmál se Dusk a taky si s nimi potřásl rukou. Isabel neušlo, jak je Dusk napjatý.
"Prosím posaďte se," ukončil tím Andre formality. Začali probírat členy týmů, jejich schopnosti a nejlepší uplatnění. Isabel se přitom cítila nesvá. Neměla tam co dělat. Hleděla na béžové stěny, jako by v nich chtěla najít útěchu. Prohlížela si police a pokoušela se přečíst názvy knih, které na nich byly. Byly to různé spisy, knihy magií, ale i pár příběhů. Zřejmě si Andre někdy i nudil.
Isabel si prohlédla Maxe. Byl to celkem pohledný kluk a očividně byl stejně nervózní jako ona. Všiml si jejího pohledu a podezíravě se na ní podíval, jako by snad čekal, že vytáhne motorovku a vrhne se na něj. Isabel se ale jen mile pousmála. Nejistě jí úsměv oplatil a zahleděl se na obraz na stěně. Nakonec musela Isabel Duskovi převyprávět setkání s Arillem, což nebylo nic příjemného. Jizva ji zabolela, jako stála připomínka démonovi ceny.


Temný anděl

27. května 2012 v 19:43 | Sarah |  Knihy
No, vím, že jsem se zase dlouho neozvala, jsem flákač, vím, ale mám toho trochu víc, než obvykle. Za týden jedu do Anglie a z celé nervozity ani nemůžu psát S vyplazeným jazykem. I když přemýšlím, že sem začnu vkládat další knihu.... Jsem blázen... Ale už pracuju na další kapitole k Runám. Pokorně se klaním, nebijte mě, jdu to psát!! Ale nejdřív:

Temný anděl
197 stran, COOBOO

Temní andělé jsou skuteční! Existují! Eoduin se posmívá příběhům a pohádkám staré chůvy, ale co když je v nich ukryto kruté zrnko pravdy? Její služebná Aeriel až příliš brzy zjistí, že temní andělé jsou smrtelně skuteční. A neskutečně krásní! Vampýr odnese Aeriel na svůj hrad, kde musí sloužit jeho třinácti manželkám - přízrakům bez krve a duše. Aeriel je omámena magickou přitažlivostí temného ikara a nedokáže se mu vzepřít. Bolestně si však uvědomuje, že ho musí zabít!

Přes moře písku

253 stran, COOBOO
Aeriel zlomila prokletí vampýra Irrylatha a vrátila mu jeho lidskou podobu. Ve snech ale Irrylatha stále pronásleduje bílá čarodějnice, a tak se Aeriel vydává na dlouhou pouť, aby získala odpověď na tajemnou hádanku a našla šest kouzelných chrličů. Cestou za prastarou Sibylou, která zná řešení hádanky, ji stíhá šest vampýrských synů čarodějnice. Bude Aeriel po všech útrapách a strastech dost silná na to, aby bílou čarodějnici jednou pro vždy přemohla?

První díl nic moc. Kniha je no... až moc fantasy, abych to tak řekla. Působí to až dětinsky, ale přesto jsem se tím nakonec prokousala. Druhý díl je mnohem lepší (i když mě ten Irrylath pěkně štve). Tato série je spíše takové odlehčení, máte to přečtené téměř okamžitě. Každopádně vyjde ještě jeden díl a já se na něj těším. Snad se Irrylath konečně hodí do klidu Smějící se!

Dalších pár obrázků

7. května 2012 v 15:04 | Sarah |  Ke knihám...
Alexandr
Sára a Andre
Mám to!
John
Kelly a Derick
Neodcházej...

6. kapitola - Vyrážíme

7. května 2012 v 11:19 | Sarah |  Rubínové srdce
Mira se naposledy rozhlédla po pokoji. Byla v něm jen chvíli, ale stačila si zvyknout. Nyní v něm stála s brašnou v ruce, toulcem a lukem zavěšeným přes rameno a mečíkem u pasu. Byl čas vyrazit. Měla by se radovat anebo spíše litovat? Nebyla si jistá. Těšila se, až opustí město a konečně se vrhne po hlavě do dobrodružství a začne konečně pro něco žít, ale mrzelo ji, že opouští Runnicu s Ellarem. Ani Terilla s nimi nakonec bohužel jet neměla. Kishenia jí to zatrhla a i Senord byl výrazně proti. A Arraxil nepromluvil ani slovo, zato ji ale neustále zkoušel a štval. Výborně se přitom bavil.
Zavřela oči a zhluboka se nadechla. Dobře, jde do toho! Vyšla z pokoje do chladné chodby a vykročila ke schodům. Na nich potkala Maresima, který byl jako obvykle ve výborné náladě.
"Ahoj, tak jak ses vyspala? Doufám, že dobře, byla to totiž na dlouhou dobu poslední noc v měkké posteli. O hostincích si můžeme s otcem a Arraxilem nechat zdát," povzdechl si.
"Jo, docela dobře. S tímhle už jsem se stihla smířit. Však si nakonec i zvykneme," pokrčila rameny.
"Časem možná… Ale ne, spíš ne," zazubil se, "Hele, tamhle stojí naši koně, vidíš," ukázal z okna, "Tamhleten bělouš je tvůj a můj je ten hnědý hřebec napravo."
"Nebude bělouš moc nápadný?" zajímala se Mira.
"Když nezáleží na počtu, záleží na barvě? S démoními smysly je jedno, jestli tě ucítí a uslyší dřív, než uvidí."
"Když myslíš…" hlesla nepřesvědčeně, "A nebudou se koně bát Arraxila?"
"To je jeho problém. Může za námi klidně jít po svých, když se mu koně nebudou zdát dost dobří. Vůbec by mi nevadilo, kdybychom ho někde po cestě ztratili. Je to velmi špatný nápad tahat do družiny démona. V tomhle se s paní Kishenií neshodnu. I otec je proti…"
"Ale Kishenia to udělala pro naše dobro. Sami proti těm démonům nemáme šanci, nebo si snad troufneš na někoho, s kým má malou šanci i zkušený a silný lovec? Pravděpodobně si asi bude všímat svého. Není to zrovna moc komunikativní démon… Ale na druhou stranu se nás může pokusit ohrozit…"
"Ohrozit? To bych řekl! Znám ho mnohem déle než ty a věř mi, že dokáže být pěkně komunikativní, když chce. Zrovna s tebou hraje jednu z těch svých her. Nebyl bych tak klidný, být tebou. Mohlo by nás to všechny stát život a já ani náhodou nehodlám umřít tak mladý. Tak otevři oči, prosimtě, jsi to ty, kdo má nad ním moc."
Vyšli na nádvoří, kde je uvítali koně a Senord, který dělal dozor nad výběrem koní a jejich strojením. O kus dál postával Arraxil opřený o zeď a zamyšleně hleděl na oblohu. V očích mu hrálo podivné světlo. Bylo to veselé světlo. Ale nebylo to škodolibé veselí, nýbrž čistá a nefalšovaná radost. Majitelka amuletu byla slabá a on se konečně dostane mimo ty klaustrofobické zdi. Těšil se, až se zase projde krajinou, až zase ucítí divoký vítr - vítr svobody a síly. Ale ani to nebylo to hlavní. Těšil se, až pocítí úplnou svobodu jeho pravé . Těšil se na vítr bičující krajinu, na temnou oblohu a blesky šlehající právě tam, kam on sám chce… Slastně si povzdechl a s úsměvem zavřel oči… Ale ti koně! On nesnáší koně!
Mira vykročila k běloušovi, kterého jí Maresim ukázal. Srst se koni leskla čistotou a stejně tak i jeho postroj. Byl plný energie a už od pohledu velmi tvrdohlavý a čiperný. Mira se s ním krátce seznámila a sama raději ještě zkontrolovala postroj. V sedlové brašně našla nějaké zásoby jídla a vody a také jí přibalili velký trs šípů do zásoby. K postroji ještě připnula vlastní brašnu a pochválila koně za klid. Ten spokojeně zafrkal a šťouchl ji do ramene.
"Jmenuje se Pera a je tady dosti oblíbená, takže na ni musíme být opatrní," představil ji Senord. Mira přikývla se slovy: "Určitě." a šla mimo prostor koní. Všimla si, že Kishenia s Terillou, která se tvářila neskutečně uraženě, jsou na půl cesty k nim.
Kishenia na ně starostlivě apelovala, ať jsou opatrní a koukají se vrátit živí. Ujišťovala se, jestli mají vše potřebné a Senord ji musel dlouho ujišťovat. Se všemi se ještě rozloučila a až moc brzy nastal čas vyrazit. Všichni se odebrali ke koním, ještě naposledy zkontrolovali postroje a nasedli na koně, jen Arraxil dál trucovitě stál na zemi se založenýma rukama. Přimhouřenýma očima sledoval vraníka, který mu pohled bázlivě vracel. Mira se koni ani nedivila. Ten pohled byl vážně velmi nepřátelský a skrýval vražedný podtón.
"Arraxile," nakázala Kishenia. Démon se na ni podíval způsobem: To si ze mě děláte srandu?!. Vystrašený kůň schoval uši ve vraní hřívě a o krok ucouvl.
"Arraxile, musíme vyrazit, jestliže nehodláš jet na koni, můžeš si klidně běžet po svých," použila Mira Maresimův nápad. Voják na ni spiklenecky mrkl.
Démon se tvářil, jako by ten návrh skutečně zvažoval. Nerozhodně koně sledoval. Nakonec ale zřejmě zvítězil zdravý rozum a vykročil ke koni. Hrubě ho chytl za uzdu a vyhoupl se do sedla. Vraník se začal ihned plašit. Vzpínal se a snažil se dostat dravce ze svého hřbetu. Když kůň dopadl na zem, chytl ho Arraxil za udidlo a přitáhl si jeho hlavu k sobě. Dlouho mu hleděl do očí a doslova ho hypnotizoval. Kůň se najednou uklidnil a poslušně ušel několik kroků, než ho Arraxil zastavil. Přihlížející jen valili oči.
"Tak se držte," zvolala ještě Kishenia, když zadní branou vyjížděli ven.

Slunce vytrvale pralo do země a ani jediný mráček ho nezakryl. Louka zářila jasnou zelení a drobné kvítky se chvěly v jemném vánku. Z těch pár stromů, které minuli, se ozývali nejrůznější ptačí pěvci, kteří jim zřejmě chtěli popřát šťastnou cestu. Alespoň tak to Miře připadalo. Už to bylo dlouho, co se vzdálila od města a tak si nadšeně prohlížela okolí. Pera klidně kráčela několik kroků za vojáky a sem tam zaržála na Arraxilova vraníka, který neklidně kráčel kus od nich. Démon se s ním moc neotravoval, nechal ho jít, jak sám chtěl. Byl stádové zvíře a své druhy by neopustil.
Mira se na démona zahleděla. Byla ráda, že ještě nic nezkusil, ale byla si jistá, že to dlouho nepotrvá. Arraxil si rozpustil vlasy a na chvíli zavřel oči. Sklonil hlavu a když opět otevřel oči, na tváři se mu rozlil spokojený úsměv. Miru to poněkud znepokojilo. Zvedl se chladný vítr a narušil klidnou letní atmosféru. Rozhýbal stromy a listí neklidně šustilo. Mira se dotkla amuletu a koutkem oka spatřila, jak sebou Arraxil trhl. Rychle ruku sundala a dělala, že nic. Náhlý závan ustal a vrátil se jemný vánek. Vážně v tom mohl mít prsty? Co vlastně dokáže, krom ohánění se mečem? Ví to vůbec někdo z hradu? Zamyslela se.
'S jeho druhem už jsem se setkala. Každý je jinak mocný, ale téměř všichni ovládají stejnou věc.'
Co? Co ovládají?
'Jsou to páni bouří a blesků. Je zázrak, že se Arraxila podařilo někomu spoutat. Byla to vskutku mocná žena.'
Mám já pak nějakou šanci udržet ho na uzdě?
'Máš. I Kishenia měla. Ten amulet je mocný a bylo by třeba neskutečně velké vůle, aby se rozbil.'
Mira zamrkala, když jí Alreta ukázala jednu vzpomínku.
Stála přikrčená za stromem a hleděla na rozlehlé pole. Déšť a vítr bičoval žluté obilí, ale toho si dva démoni nevšímali. Jeden byl podobný Arraxilovi, jen měl kratší vlasy modré barvy. Druhý démon měl světle zelenou pleť s několika šupinami a byl o kousek vyšší. Démoni spolu očividně něco řešili a neměli daleko k útoku. Alreta se otočila, aby se vyhnu boji. Sotva udělala pár kroků, krajinu prořízl děsivý řev následován burácivým vrčením. Blesky začaly mlátit kolem a Alreta se dala na útěk.
Mira zavrtěla hlavou, aby z uší dostala ten lomoz.
Páni! Hlesla, ale Alreta už se neozvala. Chvíli v zamyšlení jela dál. Nebyla si touhle cestou vůbec jistá. Do čeho to šla? Ach, ta její unáhlená, dobrodružná polovička… Povzdechla si a střelila pohledem k Arraxilovi. Démon ji sledoval přimhouřenýma očima, která až nepřirozeně zářily. Mira se zachvěla a opět se zahleděla před sebe. Měla by se pokusit spřátelit si ho anebo si raději zvolí Kisheniin způsob, jak s démonem vycházet? Neměla sebemenší tušení.
Pera zafrkala a ohnala se ocasem po otravné muše. Žíně švihly i Miru do nohy.
"To je milé, ale co takhle svůj názor vyjádřit přesněji?" zamumlala. Pera pohodila hlavou a utrhla kus trávy.
Výřečný kůň…Tohle bude ještě dlouhá cesta…