Věřím, že fantazie je silnější než vědění, že mýty mají větší moc než historie, že sny jsou mocnější než skutečnost, že smích je jediným lékem na zármutek. A věřím, že láska je silnější než smrt.
Spatřit svět v zrnku písku a nebe v divoké květině. Zachytit nekonečno v dlani a věčnost v jedné hodině.

6. kapitola - Vyrážíme

7. května 2012 v 11:19 | Sarah |  Rubínové srdce
Mira se naposledy rozhlédla po pokoji. Byla v něm jen chvíli, ale stačila si zvyknout. Nyní v něm stála s brašnou v ruce, toulcem a lukem zavěšeným přes rameno a mečíkem u pasu. Byl čas vyrazit. Měla by se radovat anebo spíše litovat? Nebyla si jistá. Těšila se, až opustí město a konečně se vrhne po hlavě do dobrodružství a začne konečně pro něco žít, ale mrzelo ji, že opouští Runnicu s Ellarem. Ani Terilla s nimi nakonec bohužel jet neměla. Kishenia jí to zatrhla a i Senord byl výrazně proti. A Arraxil nepromluvil ani slovo, zato ji ale neustále zkoušel a štval. Výborně se přitom bavil.
Zavřela oči a zhluboka se nadechla. Dobře, jde do toho! Vyšla z pokoje do chladné chodby a vykročila ke schodům. Na nich potkala Maresima, který byl jako obvykle ve výborné náladě.
"Ahoj, tak jak ses vyspala? Doufám, že dobře, byla to totiž na dlouhou dobu poslední noc v měkké posteli. O hostincích si můžeme s otcem a Arraxilem nechat zdát," povzdechl si.
"Jo, docela dobře. S tímhle už jsem se stihla smířit. Však si nakonec i zvykneme," pokrčila rameny.
"Časem možná… Ale ne, spíš ne," zazubil se, "Hele, tamhle stojí naši koně, vidíš," ukázal z okna, "Tamhleten bělouš je tvůj a můj je ten hnědý hřebec napravo."
"Nebude bělouš moc nápadný?" zajímala se Mira.
"Když nezáleží na počtu, záleží na barvě? S démoními smysly je jedno, jestli tě ucítí a uslyší dřív, než uvidí."
"Když myslíš…" hlesla nepřesvědčeně, "A nebudou se koně bát Arraxila?"
"To je jeho problém. Může za námi klidně jít po svých, když se mu koně nebudou zdát dost dobří. Vůbec by mi nevadilo, kdybychom ho někde po cestě ztratili. Je to velmi špatný nápad tahat do družiny démona. V tomhle se s paní Kishenií neshodnu. I otec je proti…"
"Ale Kishenia to udělala pro naše dobro. Sami proti těm démonům nemáme šanci, nebo si snad troufneš na někoho, s kým má malou šanci i zkušený a silný lovec? Pravděpodobně si asi bude všímat svého. Není to zrovna moc komunikativní démon… Ale na druhou stranu se nás může pokusit ohrozit…"
"Ohrozit? To bych řekl! Znám ho mnohem déle než ty a věř mi, že dokáže být pěkně komunikativní, když chce. Zrovna s tebou hraje jednu z těch svých her. Nebyl bych tak klidný, být tebou. Mohlo by nás to všechny stát život a já ani náhodou nehodlám umřít tak mladý. Tak otevři oči, prosimtě, jsi to ty, kdo má nad ním moc."
Vyšli na nádvoří, kde je uvítali koně a Senord, který dělal dozor nad výběrem koní a jejich strojením. O kus dál postával Arraxil opřený o zeď a zamyšleně hleděl na oblohu. V očích mu hrálo podivné světlo. Bylo to veselé světlo. Ale nebylo to škodolibé veselí, nýbrž čistá a nefalšovaná radost. Majitelka amuletu byla slabá a on se konečně dostane mimo ty klaustrofobické zdi. Těšil se, až se zase projde krajinou, až zase ucítí divoký vítr - vítr svobody a síly. Ale ani to nebylo to hlavní. Těšil se, až pocítí úplnou svobodu jeho pravé . Těšil se na vítr bičující krajinu, na temnou oblohu a blesky šlehající právě tam, kam on sám chce… Slastně si povzdechl a s úsměvem zavřel oči… Ale ti koně! On nesnáší koně!
Mira vykročila k běloušovi, kterého jí Maresim ukázal. Srst se koni leskla čistotou a stejně tak i jeho postroj. Byl plný energie a už od pohledu velmi tvrdohlavý a čiperný. Mira se s ním krátce seznámila a sama raději ještě zkontrolovala postroj. V sedlové brašně našla nějaké zásoby jídla a vody a také jí přibalili velký trs šípů do zásoby. K postroji ještě připnula vlastní brašnu a pochválila koně za klid. Ten spokojeně zafrkal a šťouchl ji do ramene.
"Jmenuje se Pera a je tady dosti oblíbená, takže na ni musíme být opatrní," představil ji Senord. Mira přikývla se slovy: "Určitě." a šla mimo prostor koní. Všimla si, že Kishenia s Terillou, která se tvářila neskutečně uraženě, jsou na půl cesty k nim.
Kishenia na ně starostlivě apelovala, ať jsou opatrní a koukají se vrátit živí. Ujišťovala se, jestli mají vše potřebné a Senord ji musel dlouho ujišťovat. Se všemi se ještě rozloučila a až moc brzy nastal čas vyrazit. Všichni se odebrali ke koním, ještě naposledy zkontrolovali postroje a nasedli na koně, jen Arraxil dál trucovitě stál na zemi se založenýma rukama. Přimhouřenýma očima sledoval vraníka, který mu pohled bázlivě vracel. Mira se koni ani nedivila. Ten pohled byl vážně velmi nepřátelský a skrýval vražedný podtón.
"Arraxile," nakázala Kishenia. Démon se na ni podíval způsobem: To si ze mě děláte srandu?!. Vystrašený kůň schoval uši ve vraní hřívě a o krok ucouvl.
"Arraxile, musíme vyrazit, jestliže nehodláš jet na koni, můžeš si klidně běžet po svých," použila Mira Maresimův nápad. Voják na ni spiklenecky mrkl.
Démon se tvářil, jako by ten návrh skutečně zvažoval. Nerozhodně koně sledoval. Nakonec ale zřejmě zvítězil zdravý rozum a vykročil ke koni. Hrubě ho chytl za uzdu a vyhoupl se do sedla. Vraník se začal ihned plašit. Vzpínal se a snažil se dostat dravce ze svého hřbetu. Když kůň dopadl na zem, chytl ho Arraxil za udidlo a přitáhl si jeho hlavu k sobě. Dlouho mu hleděl do očí a doslova ho hypnotizoval. Kůň se najednou uklidnil a poslušně ušel několik kroků, než ho Arraxil zastavil. Přihlížející jen valili oči.
"Tak se držte," zvolala ještě Kishenia, když zadní branou vyjížděli ven.

Slunce vytrvale pralo do země a ani jediný mráček ho nezakryl. Louka zářila jasnou zelení a drobné kvítky se chvěly v jemném vánku. Z těch pár stromů, které minuli, se ozývali nejrůznější ptačí pěvci, kteří jim zřejmě chtěli popřát šťastnou cestu. Alespoň tak to Miře připadalo. Už to bylo dlouho, co se vzdálila od města a tak si nadšeně prohlížela okolí. Pera klidně kráčela několik kroků za vojáky a sem tam zaržála na Arraxilova vraníka, který neklidně kráčel kus od nich. Démon se s ním moc neotravoval, nechal ho jít, jak sám chtěl. Byl stádové zvíře a své druhy by neopustil.
Mira se na démona zahleděla. Byla ráda, že ještě nic nezkusil, ale byla si jistá, že to dlouho nepotrvá. Arraxil si rozpustil vlasy a na chvíli zavřel oči. Sklonil hlavu a když opět otevřel oči, na tváři se mu rozlil spokojený úsměv. Miru to poněkud znepokojilo. Zvedl se chladný vítr a narušil klidnou letní atmosféru. Rozhýbal stromy a listí neklidně šustilo. Mira se dotkla amuletu a koutkem oka spatřila, jak sebou Arraxil trhl. Rychle ruku sundala a dělala, že nic. Náhlý závan ustal a vrátil se jemný vánek. Vážně v tom mohl mít prsty? Co vlastně dokáže, krom ohánění se mečem? Ví to vůbec někdo z hradu? Zamyslela se.
'S jeho druhem už jsem se setkala. Každý je jinak mocný, ale téměř všichni ovládají stejnou věc.'
Co? Co ovládají?
'Jsou to páni bouří a blesků. Je zázrak, že se Arraxila podařilo někomu spoutat. Byla to vskutku mocná žena.'
Mám já pak nějakou šanci udržet ho na uzdě?
'Máš. I Kishenia měla. Ten amulet je mocný a bylo by třeba neskutečně velké vůle, aby se rozbil.'
Mira zamrkala, když jí Alreta ukázala jednu vzpomínku.
Stála přikrčená za stromem a hleděla na rozlehlé pole. Déšť a vítr bičoval žluté obilí, ale toho si dva démoni nevšímali. Jeden byl podobný Arraxilovi, jen měl kratší vlasy modré barvy. Druhý démon měl světle zelenou pleť s několika šupinami a byl o kousek vyšší. Démoni spolu očividně něco řešili a neměli daleko k útoku. Alreta se otočila, aby se vyhnu boji. Sotva udělala pár kroků, krajinu prořízl děsivý řev následován burácivým vrčením. Blesky začaly mlátit kolem a Alreta se dala na útěk.
Mira zavrtěla hlavou, aby z uší dostala ten lomoz.
Páni! Hlesla, ale Alreta už se neozvala. Chvíli v zamyšlení jela dál. Nebyla si touhle cestou vůbec jistá. Do čeho to šla? Ach, ta její unáhlená, dobrodružná polovička… Povzdechla si a střelila pohledem k Arraxilovi. Démon ji sledoval přimhouřenýma očima, která až nepřirozeně zářily. Mira se zachvěla a opět se zahleděla před sebe. Měla by se pokusit spřátelit si ho anebo si raději zvolí Kisheniin způsob, jak s démonem vycházet? Neměla sebemenší tušení.
Pera zafrkala a ohnala se ocasem po otravné muše. Žíně švihly i Miru do nohy.
"To je milé, ale co takhle svůj názor vyjádřit přesněji?" zamumlala. Pera pohodila hlavou a utrhla kus trávy.
Výřečný kůň…Tohle bude ještě dlouhá cesta…

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama