Věřím, že fantazie je silnější než vědění, že mýty mají větší moc než historie, že sny jsou mocnější než skutečnost, že smích je jediným lékem na zármutek. A věřím, že láska je silnější než smrt.
Spatřit svět v zrnku písku a nebe v divoké květině. Zachytit nekonečno v dlani a věčnost v jedné hodině.

7. kapitola - Nečekaný host

29. června 2012 v 18:30 | Sarah |  Rubínové srdce
Bohužel jsem zpět z Anglie, jak ráda bych se vrátila Zamračený. Je to tam vážně úžasné, věřte mi, když řeknu, že by se tam měl každý alespoň jednou podívat! Myslím, že i Isabel se podívá do Londýna. Někam musím ty zážitky vložit :)
No, jinak nám začínají prázdniny, KONEČNĚ!!! Tak jaké bylo výzo? U mě to ušlo, vlastně, tak dobrý jsem neměla ani na 1. stupni :D. A do které třídy teď půjdete? Já, byť nerada, do 9. Jak ten čas letí... No jo, už přestávám mudrcovat, tady máte kapitolu Mrkající


Slunce zapadlo za obzor a na jeho místo nastoupil měsíc. Z východu začaly připlouvat mraky, takže byly vidět jen některé hvězdy. Družina zastavila na noc a posedala si kolem ohně. Vlastně už to bylo podruhé, co takhle zastavili - byli na cestě již druhý den a Miře to stačilo, aby ji řádně bolela zadnice.
Střídmě se najedli a na Miru opět padla první hlídka. Seděla u praskajícího ohně a občas se kradmo podívala po Arraxilovi. Už včera se s ním pokusila promluvit, ale on na ni jen hleděl jako na blázna a mlčel. Vlastně to vypadalo, že celou noc nespal. Hlídku mu nesvěřili a tak se mohl prospat, ale on to neudělal a vypadal, že ani nyní se mu nechce spát. Seděl o kus dál opřený o kmen stromu a zamyšleně hleděl na oblohu.
"Má vůbec cenu se tě na něco dál ptát?" zeptala se tiše. Démon odtrhl oči od oblohy a tázavě na ni pohlédl.
"To tě vážně tak moc baví hrát tyhle hloupé hry?" Arraxil vypadal, že odpoví, ale pak si to očividně rozmyslel a lišácky se usmál.
"Mohla bych použít amulet…" navrhla. On se ale dál usmíval, jako by ji vybízel.
"Pche, s tebou je řeč," odfrkla si uraženě. Už včera se ho ptala na spoustu věcí - třeba kolik mu je let, odkud je a podobně ale on na ni jen koukal. Dala na Maresimovi rady a vzdala to. Přihodila do ohně pár větví a trucovitě se od Arraxila odvrátila. V tu chvíli ale ucítila, že je někdo za ní a než se stačila otočit, ruka s ostrými nehty jí sevřela krk
"Bylo by tak snadné tě zabít," ozval se za ní neznámý hluboký hlas, "Ale ty se očividně smrti nebojíš. Takže si buď blázen anebo si neuvědomuješ nebezpečí. Démoni ti vyvraždili rodinu a ty přesto se mnou bez problémů mluvíš? No vážně, co ty jsi zač?" V tu chvíli ji ruka pustila a Mira se překvapeně otočila. Arraxil stál za ní s pohrdavým výrazem. Kupodivu její jediná myšlenka byla: Ten vážně rychle mění nálady. Ano, zřejmě byla blázen.
"Ty mě ale jen tak zabít nemůžeš," řekla nakonec, "Mám ten tvůj amulet."
"Moc na něj sázíš," zavrčel, "Věř mi, že nebude těžké tě o něj připravit." Opovržení vystřídal děsivý úšklebek. Mira se ošila a uhnula před jeho pronikavýma očima.
"No, teď když to tak říkáš, bude to mnohem těžší!" opáčila a opět se k němu obrátila zády. Arraxil se usmála vrátil se ke stromu. Viděl strach v jejích očích. To mu prozatím stačilo.

Další den krátce po poledni projížděli kolem jedné vesnice. Mira měla chuť se tam podívat a trochu si odpočinout, ale bylo jí jasné, že si o tom může nechat zdát. Senord o údolí nezavadil ani pohledem. Jen si smutně povzdechla a popohnala koně, aby nemusela jet tak blízko Arraxilovi. Zařadila se vedle Maresima, který jí věnoval letmý úsměv.
"Je tu nějaké ticho," řekl voják po chvíli.
"Bohužel pro tebe moc dlouho nebude," zavrčel zezadu Arraxil.
"Chceš zase začít s tím ubohým vyhrožováním?" otočil se k němu Maresim otráveně.
Arraxil pohrdavě zavrtěl hlavou a odfrkl si: "Ty vaše lidské smysly jsou vážně ubohé…"
"Co tím myslíš? Slyšíš něco?" přidal se Senord.
"Tsch, nemám potřebu odpovídat na tvé zbytečné otázky, prostě zavři pusu a jeď dál. Ty otázky si nech pro někoho jiného," opáčil Arraxil a v očích se mu zle zablýsklo. Senord mu věnoval varovný pohled a obrátil se k Maresimovi. "Buď ve střehu," řekl mu a popojel dopředu.
Arraxil měl pravdu. Ovšem se to vyvrbilo jinak, než čekali. Asi po deseti minutách se za nimi vyhoupl tmavý kůň s jezdcem, nebo spíš s jezdkyní.
"HEJ! Senorde! Hej, počkejte!" ozývalo se. Družina zastavila a všichni krom Arraxila překvapeně hleděli na černovlasou jezdkyni.
"Terillo, co tady u všech svatých děláš?!" vyjel na ni naštvaně Senord, "Doufám že si neutekla, vážně nerad bych se kvůli tvé nezodpovědnosti vracel zpátky!"
"Neutekla!" bránila se, "Pokračuji dál s vámi!" poplácala po krku těžce oddechujícího koně.
"Kishenia by tě jen tak nepustila za námi, na to si tě moc váží," odporoval Senord.
"Nakonec to vzdala a souhlasila…" zamumlala.
"Tak jako tak, tvůj kůň je unavený, dáme si přestávku," zasáhl Maresim a seskočil z koně. Nikdo jeho slova nekomentoval a tak za chvíli nechali koně odpočívat a posedali si na zem.
"Nechce se mi věřit, že by tě jen tak pustila…" trval na svém dál Senord.
"No, ona mi to vlastně nedovolila, ale nechala mě odjet. Neprotestovala, i na mě koukala, jak odjíždím a nic neřekla ani neudělala! Takže mi to vlastně dovolila…"
Senord na Terillu nerozhodně hleděl. Nebyl si jistý, co říct anebo uělat. Měli by se vrátit nebo pokračovat v cestě? Nerozhodně pohlédl na Arraxila a pro jednou si přál, aby pronesl nějakou ze svých poznámek, protože on by s ním určitě nesouhlasil.
"Ale no tak. Jednou tady je, tak se přece nebude vracet! Rovnou můžeme pendlovat sem a tam jako skupina mamlasů," zastala se jí nakonec Mira, ale Senord se dál tvářil nerozhodně
"Je to dva na jednoho, jsi přehlasovaný, otče, promiň. Budu rád za tak dobrou společnost," mrkl Maresim na Terillu. Senord si povzdech a hlesl: "Asi máte pravdu, ale jestli se jí něco stane, padne to na mou hlavu…"
"Klid, ubránit se ještě dokáži!" zazubila se Terilla nadšeně.
"No a s tvým koněm nemůžeme dál pokračovat tak jako tak," ukázal na uříceného hřebce..
"To je jen dobře, mám docela hlad," chytla se Terilla obratně příležitosti. Senord se v duchu jen chytal za hlavu, když si všichni vzali svůj oběd.
"Bože, to jste stále všichni tak tiší?" nevydržela to Terilla nakonec, "Jak jste to celou tu dobu vydrželi? Neumřít nudou?"
"A jéje, hlavní aktérka přišla," ušklíbl se Maresim.
"Vždyť ty jsi na tom hůř jak já," odpověděla Terilla ublíženě.
"No, o tom vskutku můžeme dlouho diskutovat…" dělal Maresim zamyšleného. Mira na ně jen zmateně hleděla. Od Maresima by to čekala, ale myslela si, že Terilla je klidná a rozvážná. Jak na ni tak hleděla, začala o tom vážně pochybovat.
"No, dobrá, když už chceš o něčem dlouho diskutovat, něco jsem slyšela. Prý zase někdo spatřil Ronic Ligshe…" pronesla Terilla tajemně.
"Tsch, taková hovadina," sykl Arraxil naštvaně. Vstal a odešel o kus dál.
"Co to s ním je?" zamrkala Mira.
"Promiň, nejsem odborník na démony," pokrčil Maresim rameny.
"Hm, to je jedno, kdo je Ronic Ligshe?" obrátila se k Terille.
"Coo?" houkla překvapeně, "Ty jsi o něm nikdy neslyšela? O démonovi mezi démony?"
"N-ne…"
"Pane jo, to musíme dohnat, takže poslouchej, tohle bude na dlouhé vyprávění…" začala.

Už nekráčel. I on, pouhá schránka, si potřeboval odpočinout. Zastavil u řeky, z níž se napil, i se v ní vykoupal, ale jeho zubožený vzhled to moc nezlepšilo. Nyní se mu konečně podařilo usnout, ale nespal dlouho. Vzbudila ho čísi přítomnost.
Vyskočil na nohy s dýkou v ruce, připraven bránit se.
"Uklidni se, chlapče," řekl muž skrytý ve stínu tak dobře, že viděl jen jeho obrys. Ano znal toho muže. On ho zachránil, udělal z něj bojovníka. Byl mu dlužen v mnoha směrech.
"O co jde?" zeptal se bezvýrazně, "Jsem a cestě své pomsty…"
"Ale ne tak rychle. Zjistil jsem něco zajímavého. Naše plány se změnili, mám pro tebe mnohem zajímavější prácičku…"


Tak a ještě drobnost. Možná je moc brzo se ptát, ale prozatím, líbí se vám víc Runy anebo Rubín? A komentáře typu: "nastejno" neberu!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Byl jsi tu?

>>KLIK<<

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama