Věřím, že fantazie je silnější než vědění, že mýty mají větší moc než historie, že sny jsou mocnější než skutečnost, že smích je jediným lékem na zármutek. A věřím, že láska je silnější než smrt.
Spatřit svět v zrnku písku a nebe v divoké květině. Zachytit nekonečno v dlani a věčnost v jedné hodině.

9. kapitola - Území démonů

19. září 2012 v 21:30 | Sarah |  Rubínové srdce
Mira nad ránem držela hlídku. Ještě za tmy ji vzbudila Terilla s uličnickým úsměvem a nadšeným: "To musíš vidět!"
Mira se líně zvedla a pohlédla směrem, kam Terilla ukazovala. Překvapeně zamrkala a usmála se. Světlo ohně házelo stíny do Arraxilovi tváře. Oči měl zavřené a klidně oddechoval. Vypadal neškodně, klidně a v šeru úplně jako člověk.
"Já už myslela, že nikdy nespí!" řekla překvapeně.
"Jo, já taky. Byla jsem překvapená, když jsem si ho všimla. Ale uznej, najednou vypadá jako milý chlapík," zasmála se Terilla, když ulehala.
Mira vstala, popřála Terille dobrou noc a šle si sednout k ohni. Sledovala stíny tančící po Arraxilově tváři. Zřejmě mu vůbec nevadilo, že spí v sedě.
Po několika minutách jí to už nedalo. Vstala a došla až k Arraxilovi. Sedla si naproti němu a zamyšleně o sledovala. Lehce sebou trhla, když se démonovi rozlil po rtech úsměv.
"Děje se snad něco, nebo se snažíš sabotovat můj spánek?" zeptal se Arraxil. Mira netušila, jestli to bylo spíše výsměšné nebo naštvané.
"N-ne, promiň… Já jen… Celé ty dny jsi oka nezamhouřil…"
"Nejsem člověk, nepotřebuji tak často spát."
"Ale už jsi se vyčerpal…" konstatovala.
Arraxil otevřel oči, které i ve tmě zářily. "Zatím se nestalo nic, co by mě vyčerpalo. Ale brzo nás čeká vážená návštěva a já bych si to nemohl dovolit promeškat byť jen trochu vyčerpaný."
"Návštěva?" zeptala se překvapeně.
"Přecházíme nebezpečná místa. A navíc," Arraxil se zvednul, až měl obličej nepříjemně blízko Miřina, "On nás nenechá projít. Má toho ještě spoustu, co mi říct." Na rtech se mu objevil krutý úsměv a zase se opřel o sedlo. Ten úsměv ho provázel až do světa snů.

Koně je pravidelným krokem vezli dál od jejich domova. Jeli po cestě vinoucí se podél osetého pole provázeni pouze zvuky přírody a klapotem kopyt.
Senord s Maresimem schovali znak Kisheniina léna, neboť před pár hodinami překročili jeho hranice.
"Lidé by nebyli moc odvázaní, kdyby jim po půdě dupali vojáci z jiného léna," komentoval to Senord.
Mira si všimla, že sotva překročili hranici, Arraxil znervózněl.
"Nedaleko odsud je teritorium jeho rodiny," zamumlal potichu Maresim, když se ho Mira zeptala. Přikývla a pohlédla na démonova záda. Jel totiž pár metrů před nimi.
"Takhle daleko jsem ještě nebyla, je to tu úchvatné," ozvala se Terilla, kochající se bujnou přírodou.
"Já jen jednou a ještě omylem, už je to dávno," zazubil se Maresim.
"Omylem?" zajímala se Mira.
"No, byl jsem ještě dítě a zatoulal se," zasmál se.
"Jeho matka byla polomrtvá strachy," řekl káravě Senord.
"Já za to nemůžu," bránil se Maresim, "Byl jsem ještě moc malý!"
"No, furt se jako malý chováš."
"Hej! To není pravda!"
"Všichni víme své," tiše se zasmála Terilla.
"Miro, řekni taky něco! Vždyť to není pravda!"
Mira se jen pousmála, ale nic neřekla. Maresim si zoufale povzdychl.
"Klidně řekni svůj názor, nikdo se neurazí. Stejně mám pravdu já," naléhal Maresim.
"Nevím, jestli dokážu odpovědět. Neznám tě příliš dlouho," odpověděla Mira.
"Ach jo, to je beznadějné," zavzdychal Maresim.
Mira se rozhlédla. Vjeli do lesa a ona spatřila, jak se Arraxil uvolnil. Vzdálili se snad dost? A co to, co jí říkal v noci? Kdo je nemá nechat projít? Jaký vážený host? Nechápala.
Už nevnímala, jak se tam hádají a vnímala okolí. Obstoupil ji divný svíravý pocit. Byl to neklid. Jako by je někdo skrz stromy sledoval. Ne, to nebylo ono. Cítila to slabě, ale přece jo. Démonická aura. A nepatřila Arraxilovi. Má být ten někdo démon? Nedivila by se.
Před nimi se rozevřela zelená louka. Byla vcelku rozlehlá a rostlo na ní všelijaké kvítí.
Arraxil náhle zastavil koně a seskočil na zem. Mira i se zbytkem družiny zastavila.
"Co se děje, Arraxile?" zeptala se démona.
Ten se usmál a upřel na ni drtivou sílu svých očí. "Cožpak jsem ti to neříkal? On nás nenechá jen tak projít."
Zmateně sledovala, jak si Arraxil odepíná meč a připíná ho k sedlu. Najednou se zarazil, jako by poslouchal. Vzápětí se rozesmál a vesele řekl: "Jako bych potřeboval meč!" Zase chvíli naslouchal hlasu, který zřejmě mohl slyšet jen on. "Jo? Vážně? Tys byl někdy silnější než já? Stal si se dost sebevědomým za tu dobu!"
"To se mi nelíbí," hlesl Senord.
Na louku padl stín. Mira vzhlédla a sledovala, jak se na obloze sbírají bouřkové mraky.
Arraxil dovedl koně k Miře a dal jí otěže. Váhavě je přijala. V tu chvíli onen vážený host vystoupil ze stínů.
Byl to muž, vysoký muž. Stejně vysoký jako Arraxil. Zamrkala. Ne, nebyl tom muž. Byl to démon. Stejně nebezpečný a pohledný jako Arraxil a jeho aura byla také neuvěřitelně silná. Měl dlouhé stříbrné vlasy, které mu jako jemný závoj spadaly na záda. Ale nebyla to známka stáří. Jeho tvář byla mladá s jasnými rysy a dominovaly jí světle zelené oči, které nepřirozeně zářily.
Měl na sobě obdobnou bundu, jako ona. Z pevného materiálu a dlouhou. Měl ji zapnutou po břicho a dál mu padala podél dlouhým nohou jako plášť. Na ramenech měl podivné brnění z bílého kovu. Zdálo se být k ničemu ale z nějakého důvodu ho přece nosit musel.
Měřil si Arraxila i celou družinu přimhouřenýma očima s obličejem, který neprozrazoval jedinou emoci.
"Jsem ale rád, že pobyt mezi lidmi neotupil tvé smysly. Nebyla by to pak zábava…" Oči se zabodly do Arraxila, "Ale vidím, že jsi již velmi dlouho nebyl ve své pravé podobě."
"Nu, nebylo třeba. Byla tam docela nuda a všichni démoni uboze slabí. Bohatě jsem na ně stačil takto, jak jsem," pokrčil Arraxil rameny.
Druhý démon přimhouřil oči ještě víc a řekl slova, která se k lidským uším nedostala: "Měl bych být rád, že ani tvou třetí, že?"
Bylo vidět, že se Arraxil naštval. "Nechybělo mi to. Ty moc dobře víš, co ta třetí přináší!" zavrčel.
"Jistě, že to vím. Přinesla smrt tolika našim spojencům!" I druhý démon projevil emoci - vztek.
"Jako bych to nevěděl!"
"Každopádně," pokračoval démon a jeho obličej byl opět bezvýrazný, "vstoupil jsi na území Měsíčních vlků. Bojím se, že se s tím budu muset vypořádat. Arraxile z klanu Bleskových vlků."
"Bude mi ctí," krutě se usmál Arraxil, "Leu Frieci z klanu Měsíčních vlků."

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama