Věřím, že fantazie je silnější než vědění, že mýty mají větší moc než historie, že sny jsou mocnější než skutečnost, že smích je jediným lékem na zármutek. A věřím, že láska je silnější než smrt.
Spatřit svět v zrnku písku a nebe v divoké květině. Zachytit nekonečno v dlani a věčnost v jedné hodině.

10. kapitola - Arraxilova pravá tvář

26. října 2012 v 19:23 | Sarah |  Rubínové srdce
Leu Fiec se povrchně usmál a Mira by přísahala, že to byl stejný úsměv, jakým je obdařoval Arraxil.
"Už je to dlouho, příteli. Dlouho jsem čekal na svou odvetu," řekl Leu Firec a natáhl před sebe ruku. Na té se rozzářilo světlo a ozářilo mu bledý obličej. V tu chvíli se zatáhla obloha a dunivě zahřmělo.
"Jak jsem již řekl, bude i ctí," nepřestal se Arraxil usmívat.
"Neměl bys ty ubohé stvoření, kterým tak věrně sloužíš, poslat pryč?" Světlo v démonově dlaní ještě zesílilo. Arraxil se otočil se pohlédl na Miru. Nemusel nic říkat, aby pochopila. Tohle bude bitva velikánů.
"Pojďme pryč," hlesla a zatáhla plašícího se koně za uzdu.
"Ale…" zamumlal Maresim.
"Prostě pojď!" sykla Terilla a sama obrátila koně. Klusem se rozjeli pryč. Ujeli ale sotva pár metrů, když okolí ozářilo silné světlo a přinutilo je se zastavit. Leu Firec ve světle úplně zmizel. A světlo rostlo a rostlo, až bylo asi deset metrů vysoké a dobrých dvacet dlouhé.
"Utíkejte!" rozlehl se Miře v hlavě Alretin výkřik. Ale byla příliš paralyzována, než aby se pohnula.
Světlo se náhle rozplynulo a všem čtyřem srdce vynechalo úder. Deset metrů vysoký jasně bílý vlk s Leu Friecovýma zelenýma očima se tyčil nad Arraxilem, který se najednou zdál být tak malý a bezmocný. Až po chvilce si Mira všimla, že má u boků složená mohutná křídla, která by v plné šířce byla dlouhá přinejmenším jako sám Leu Friec. Na špičkách uší, konci ocasu a na křídlech démonovi praskalo světlo jako elektřina.
Vlk zavrčel tak dunivě, až to přehlušilo dunění hromů.
Arraxil se otočil k hloučku šokovaných lidí a s lehkým úsměvem pravil: "Poslední šance utéct!" Pak ho obklopily ohlušující výboje elektřiny. Vypadal, jako by byl sám centrem bouře zuřící nad nimi.
"Utíkejte, žeňte koně jako o život, jinak o něj sami přijdete!" ozvala se opět Alreta. Mira trhla s otěžemi a vykřikla: "Musíme zmizet! A rychle!" Ostatní už ani neváhali a tryskem se hnali pryč. Avšak ještě než se dostatečně vzdálili, spatřili druhého, stejně vysokého vlka s jasně fialovou srstí a zlatýma očima, po jehož naježené srsti přebíhaly výboje elektřiny.
Zastavili se až o notný kus cesty dál a sledovali, jak na místo, odkud odjeli, dopadají blesky a objevují se záblesky světla.
"To je jako bitva bohů!" vydechl šokovaně Maresim.
"Tohle je… Je tohle Arraxilova skutečná síla?" zašeptala Mira.
"Nejspíše ano… Říkal, že patří ke klanu Bleskových vlků… Teď už je mi jasné, co tím myslel…" vysoukal ze sebe Senord.

Arraxila obstoupil pocit podivné euforie. Jak dávno to bylo, co naposledy využil tuto podobu? Kdy naposledy cítil tu sílu, jak jím proudí a udělá cokoli, co si zamane? Bylo to tak dávno…
"Vskutku, je to velmi dávno…" zašeptal v řeči vlčích démonů.
"Dost dávno na to, aby tě to řádně oslabilo," odvětil stejnou řečí Leu Friec s ledovým klidem. Zaútočil na něj tím divným světlem, kterým jeho klan vládl. Světlem, které bylo ostřejší než ta nejlepší čepel a žhavější než nejsilnější oheň. Arraxil nezahálel a sám vyslal blesky. Leu Friec měl sice křídla, ale neposkytovalo mu to výhodu. Zaprvé byl ve vzduchu proti bleskům ještě zranitelní a navíc to byla zbytečná zátěž. V boji proti bouři mu to bylo spíše na obtíž. Ale i přesto dokázal blesky s jistým úsilím odklonit. Arraxil se světlu obratně vyhnul.
"Alespoň rychlost jsi neztratil…" zavrčel Leu Friec.
"Moc dobře víš, že má síla nikdy nezeslábne, nehledě na to, jak dlouho ve mně dřímá nedotčena."
"Zajisté, že to vím. Je to díky němu, ne? To on ti dává sílu. A proč taky ne, že? Bylo by to pro něj více než nevýhodně, kdybys zemřel…" Leu Friec se napjal a výhružně sklonil hlavu. Ťal do živého. Arraxil vztekle zavrčel a vrhl se na něj. Mezi záblesky světla a praskáním blesků se převalovali po zemi a zatínali do sebe zuby i drápy. Nikdo neměl navrch. Vlastně to tak bylo vždy, uvědomil si Arraxil. Leu Friece znal už od dětství. V dobách, kdy jejich klany byli ještě spojenci. Vyrůstali spolu, jako bratři. Trávili spolu více času, než se svými rodinami. A pak přišel on. Ronic Ligsh. Objevil se znenadání, jako blesk z čistého nebe a začalo peklo. Nejhorší bylo, že patřil k Bleskovým vlkům. A koho první zničit, když ne nejbližší klan? Z velkého klanu Měsíčních vlků zbyla ubohá cháska zpráskaných psů - a Leu Friec byl mezi nimi. Arraxil tam byl vždy - skrýval se v Rinoc Ligshově stínu. Nebylo to dobrovolné. To z jeho síly Ronic čerpal. Arraxil, ve kterém se už od dětství ukrývalo velké množství síly, se stal odrazovým můstkem pro nového boha.
Poté s Leu Friecem bojoval ještě mnohokrát. Nikdy neodmítl výzvu. Ale, co si nedokázal připustit, nedokázal by ho zranit. A u Leu Friece to bylo stejné - nedokázal zabít svého nejlepšího přítele, ať už se stal čímkoliv. A nyní to bylo stejné. Na jazyku cítil krev svého přítele, ale nedokázal se zakousnout víc, nedokázal mu ublížit víc. I jeho vlastní rány byly jen povrchové.
Odskočili od sebe a začali kolem sebe kroužit.
"Není to moje vina… Není mou vinou, že se stal tím, čím se stal… Byl příliš silný na nás všechny, i na mne…" zavrčel Arraxil.
"Ano, ale nebýt tebe, nikdy by bůh blesku nemusel existovat a svět by neupadl do chaosu… Byť se to váš klan snažil utajit a udělat z Ronica mrtvého, já vím co se doopravdy stalo. Vím, co znamenají znaky na tvém meči!"
Arraxil se zarazil. Jak to mohl vědět?!
"Překvapen? Myslíš, že bych si nechal ujít Ronicovo spoutání? Nebuď blázen! Nejsem tak ubohý, jako ty, příteli. Moc dobře vím i to, jak snadné by pro tebe bylo podlehnout tomu pokušení. Jediná myšlenka by mohla padlého boha vysvobodit. Měli tě spoutat spolu s ním, aby se historie nikdy neopakovala. Nevěřím, že zůstane spoutaný navždy, to je nemožné. Jednoho dne tvá vůle podlehne jeho síle a bůh blesku se opět vrátí!"
Arraxil se štěkavým smíchem zasmál. "Vážně myslíš, že jsem tak pošetilý, abych osvobodil toho vraha? Proč myslíš, že je má vůle spoutaná těmi ubohými tvory, kteří si říkají lidé? Vážně si myslíš, že bych se nechal tou slabou čarodějkou jen tak svázat? Dokud je má vůle spoutaná amuletem, Ronic je bezmocný!"
"Ano, i mě to napadlo. Ale ten amulet je ubohá tretka. Lidé ji neochrání. Co kdyby se dostala do rukou-"
"Nemluv o něm!" vyštěkl Arraxil, až sebou Leu Friec trhl.
"Ale ta možnost existuje. Mysli na to. Chraň majitele amuletu. Někteří by si nenechali ujít příležitost udělat si z Ronic Ligshe sluhu. Ronic je na tebe příliš vázán. Jakmile jsi svázán amuletem ty, je i on. A ve špatných rukou by to znamenalo konec světa, jak ho známe."
Arraxil tiše zavrčel a obrátil se k Leu Friecovi zády. Nebál se, že by na něj zaútočil, Leu Friec příliš lpěl na své cti.
Pohlédl na oblohu zmítanou blesky a nechal si zmáčet hlavu deštěm.
"Já vím," zašeptal, "Já vím…" Pomalu se rozešel směrem, kam zmizela Mira se zbytkem výpravy. Dokázal vycítit, kde jsou pomocí amuletu, který svíral jeho vůli v ledových rukách.
Přeměnil se do své lidské podoby a nechal si schválně padat déšť do obličeje. Působilo to uklidňujícím dojmem. Cítil, že i Leu Friec se přeměnil zpátky a pomalu odchází. Arraxil se zastavil a ohlédl se. Viděl, jak Leu Friecova záda mizí mezi spadanými stromy. Usmál se a loudavým krokem se vydal pryč z území Měsíčních vlků, které sebou přinášelo mnoho vzpomínek.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama