Věřím, že fantazie je silnější než vědění, že mýty mají větší moc než historie, že sny jsou mocnější než skutečnost, že smích je jediným lékem na zármutek. A věřím, že láska je silnější než smrt.
Spatřit svět v zrnku písku a nebe v divoké květině. Zachytit nekonečno v dlani a věčnost v jedné hodině.

Listopad 2012

Pictures again

30. listopadu 2012 v 17:57 | Sarah |  Ke knihám...
Mira, Maresim a Arraxil. Vybrala jsem barvy, které postavy nesnášejí. Již jsem psala o Arraxilově nenávisti k bílé. Mira narozdíl od něj nemá ráda červenou a Maresim barvu plamenů. Proč, o tom se ještě zmíním, ale vše to souvisí s jejich minulostí Mrkající
Ronic Ligsh. Trochu jsem si pohrála s efekty. Nad tímhle jsem moc času nestrávila, jak je ai patrné, ale co, mohlo to dopadnout i hůř.

A nebojte, na kapitole už se začíná pracovat Nevinný

:) pictures

26. listopadu 2012 v 20:57 | Sarah |  Ke knihám...
Arraxil ochraňuje Miru. K téhle scéně se brzy dostanu, tak doufám, že vás obrázek zaujal Usmívající se.
Arraxil a Leu Friec. Doufám, že o Leu Friecovi nesmýšlíte jako o záporákovi. No a jestli jo, časem váš úsudek změním Mrkající.
Každopádně, tohle má označovat život Arraxila a Leu Friece. To oko nahoře patří Ronic Ligshovi a to dolní Leu Friecovi. Tím, že jsem tenhle obrázek nakreslila, tak trochu spoileruji, tak si nedávejte dohromady souvislosti Smějící se.

Obrázky... opět :D

23. listopadu 2012 v 21:32 | Sarah |  Ke knihám...
Terilla mluví s Leu Friecem. Mám to naplánované, že se tihle dva nebudou mít moc rádi, ale občas řeč hodit můžou Smějící se
O tomhle jsem už psala. Jedná se o Arraxilovi vzpomínky na Ronic Ligshe, konkrétně na jeho zajetí. Popisovala jsem ho hůř, ale mě se už nechtělo prznit mu obličej krví. A ty provazy nejsou moc vidět...

Toradora

15. listopadu 2012 v 18:27 | Sarah |  Anime
Je to boží anime. Nechalo to ve mně úžasný pocit a touhu po dalších dílech, které už bohužel nejsou. Ryuuji je boží! Hodil by se mi na úklid pokoje Nevinný. On je totiž hrozně pracovitý kluk. A nejvtipnější byl jeho "postižený" papoušek Inko-chan. Měl nejlepší řeči Smějící se. Každopádně toto anime doporučuji na 100%!!!


Takasu Ryuuji je hodný kluk, umí vařit, stará se o domácnost místo jeho věčně opilé matky, dobře se učí a jeho něco jako úchylkou je uklízení. No prostě kluk do kterého by se snad každá zamilovala. Jenže tomu je právě opak, zdědil totiž po otci hrůzostrašný pohled (vypadá to, jako by se furt mračil) takže místo toho aby ho holky obdivovali, tak se ho bojí, ale nejen holky ale i kluci. Jeho jediným přítelem je Kitamura Yuusaku, na pohled velmi inteligentní kluk, do kterého je tak jaksi zamilovaná i naše hlavní hrdinka, Aisaka Taiga. Jak už její jméno vypovídá, její chování je podobné malému tygrovi. Je bojovná a zlostná, ale bohužel je tam to slovo malá. Ano, je velmí malá a proto je taky přezdívaná kapesním tygrem. A je taky náhoda, že Taiga je vlastně sousedka našeho Ryuujiho. Jednou se stane něco nečekaného, Taiga se doví že je Ryuuji vlastně zamilovaný do její nejlepší kamarádky Kushiedy a že Kitamaru je jeho nejlepší kamarád a tak se spolu dohodnou, že si vzájemně pomůžou, aby každý mohl být s tím s kým chce. A tak začíná náš příběh.....

Opening a ending1

AMV:
Obrázky:

Všichni hrdinové dohromady
Taiga
Ryuuji a Kitamura ^^
Taiga kick Smějící se Chudák Ryuuji
Kushieda
Auu
Inko-chan
Cosplay Ryuujiho
Cosplay Ryuujiho a Taigy

Obrázky

15. listopadu 2012 v 17:56 | Sarah |  Ke knihám...
Terilla. První celkem povedená. Ta dýka vypadá divně. Vypadá to, jako by chtěla jít vařt Smějící se. Alespoň mně to tak přijde.
Chlapec toužící po pomstě. Takhle nějak si ho představuji, jen možná trochu víc zuboženého. Obrázek má znázorňovat minulost a přítomnost. Kým býval kdysy a kým je nyní. Upřímně si myslím, že vás překvapí celá ta pravda o něm. Ale co já vím, možná taky ne Usmívající se. Každopádně si na to budete muset ještě dlouho počkat S vyplazeným jazykem

Arraxil a Maresim

11. listopadu 2012 v 19:39 | Sarah |  Ke knihám...
Tak, zase obrázky Smějící se
Arraxil a Maresim. Myslím, že to mohlo dopadnout líp, ale nevadí, no...
No... Chtěla jsem nakreslit Arraxilovo šílenství, ale vpadá spíš, jako by chtěl někoho znásilnit Smějící se. Každopádně se těším, až se k této části knihy dostanu, tam se toho pak bude hodně dít. Avšak s Arraxilem to půjde z kopceNerozhodný, jak je asi na obrázku vidět. Nu což, počkejte si Mrkající

Kreslířská mánie

9. listopadu 2012 v 1:06 | Sarah |  Ke knihám...
Ano, opět obrázky Mrkající. Snad se budou líbit!
Arraxil pod vodou. Další obrázek, na který jsem velmi hrdá Úžasný. Ale opět to má lepší kvalitu, když si to zvětšíte. Brzy se i dozvíte, co tam vlastně dělal Mrkající
Arraxil, Terilla a Mira. Terilla vypadá jako Japonka, ale to je detail Smějící se.
Leu Friec. Tentokrát se mi i líbí, jen to jeho oblečení mi připomíná Edo Tensei z Naruta Smějící se
Už se těším, až s knihou pokročím. V druhé polovině knihy bude mít velké obsazení a já mám Leu Friece v oblibě skoro stejně jako ArraxilaS vyplazeným jazykem

11.kapitola - Vzpomínky na rudý sníh

7. listopadu 2012 v 18:31 | Sarah |  Rubínové srdce
Najednou nastalo ticho, přerušované jen občasným zaduněním hromu někde v dáli. Světlo zmizelo a okolo obstoupilo šero.
"To se mi ani troch nelíbí…" zamumlal Senord.
"Co myslíte, že se tam stalo?" hlesla Terilla.
"Nevím, ale snad bude Arraxil v pořádku," pokrčila Mira rameny.
"To je ale milé, jaké si o mně děláte starosti!" ozval se z lesa výsměšný hlas a o chvilku později se z něj vynořil i Arraxil. Ještě jednou se ohlédl na místo bojiště a řekl: "To netrvalo dlouho…" Pak pokrčil rameny a protáhl napjaté svaly. Jeho rameno zaprotestovalo a bolestivě mu v něm zaškubalo. Arraxil nezúčastněně sledoval rozpíjející se červenou skvrnu.
"Zatracený Leu Friec…" zabručel a vydal se k překvapeně ho sledující skupině.
"Co se tam stalo? Jsi zraněný!" vykročila mu Mira naproti.
"Nemůžu uvěřit, že pán velkohubý se nechal zranit!" zasmál se Maresim, který už se začal vzpamatovávat ze šoku.
"Ano, a která slečinka utíkala pryč jak o život?" ušklíbl se Arraxil a povrchně se na vojáka zadíval. Maresim nic neřekl, jen na něj nepřátelsky hleděl.
"Co se stalo s tím druhým démonem? Porazil jsi ho nebo…" ozvala se opět Mira.
"Myslíš, že kdyby mě porazil, stál bych tady?" odfrkl si.
"A co to bylo za démona?"
"Měsíční vlk. Starý známý…" Arraxil se na Miru zahleděl. Opět se mu v uších rozezněla Leu Friecova slova. Ochránit nositele amuletu, hm? To bude ale zatraceně nudná práce. Pomyslel si. Z myšlenek ho ale vytrhl hlasitý smích. Překvapeně pohlédl na Terillu, která brečela smíchy. Po chvilce zvedla hlavu a pohlédla na Arraxila.
"Ty…ty… ty vypadáš!" vysoukala ze sebe mezi salvami smíchu. To už si toho všiml i Maresimm a sám vyprskl smíchy.
Mira k němu došla a trochu váhavě zvedla ruku. Než ji stačil odstrčit, chytla ho za ucho a stáhla mu hlavu na stranu. Na tváři měla pobavený úsměv.
"Vypadáš jako pes," zasmála se. Arraxil si uvědomil, co je tak směšné. Už se dlouho neproměnil a tak měl uši lidské, ale po přeměně mu zůstaly uši vlčí.
"Tsk…" odstrčil Miru a řekl: "Během zítřka to zmizí, nebojte se…" Otočil se k nim zády a došel ke koním. Vzal si meč s připnul si ho k pasu. Pak si vybral jeden ze stromů a posadil se k němu, jak to míval ve zvyku. Nedalo mu to a vytáhl meč z pochvy. Položil si ho do klína a prohlížel si znaky na meči. Přejel po nich prsty a projel jím slabý záchvěv. Co ty znaky znamenaly ve skutečnosti? Byla to pečeť a v ní bylo vepsáno Ronic Ligshovo pravé jméno v runách vlčího jazyka. Bál se to číst nahlas. Bál se na to jenom myslet. Na Ronicovo skutečné jméno. Ale přesto se mu to prodralo do myšlenek a spolu s tím i vzpomínky.

Jako by to bylo včera. Arraxil se nikdy moc neobtěžoval se vzpomínkami, ale tohle si pamatoval do posledního detailu. Znovu stál v šeru oné místnosti. Viděl tmavé podlaží a tmavé stěny. Viděl šlahouny porostu, který se plazil dovnitř malým okýnkem na střeše. Pamatoval si každou rýhu ve stěně i v podlaze. Viděl každou pavučinu i všechen drobný hmyz. Ale nejvíce ze všeho si pamatoval řetězy. Tlusté černé řetězy odrážející slabé světlo.Ty řetězy svíraly za zápěstí démona. Vysel mezi nimi zkroucený a tmavé vlasy mu zakrývaly obličej, ve kterém se zračila nesměrná nenávist. Dřív se rád smál. Ronic Ligsh se vždy smál. Povrchním a nadřazeným smíchem. Jen ten den se nesmál. Bylo to děsivé. Ten vztek a nenávist, co se v něm stupňovaly donutili k útěku každého, kdo by se chtěl přiblížit. Jeho už tak ohromná démonická aura jako by ještě několikrát vzrostla.
Byl zázrak, že ho spoutali. Spoutali ho řetězy, které mu zabraňovaly používat svou sílu. Ale proti bohovi nemohly vydržet dlouho. Proto chvátali. Do místnosti vešlo několik silných démonů, ale i jim dělalo problém nevzít nohy na ramena. Nezaháleli tudíž a začali démona pečetit. Ronic Ligsh se zmítal. Řetězy praskaly, jeden za druhým, ale vydrželi dost dlouho, aby se mohl obřad dokončit. Arraxilovi se nejvíce vryla do paměti právě tato chvíle - když v ostří jednoho z démonů zahlédl Ronicovu tvář. Byla to tvář šílence. Z úst a z očí mu vytékala krev. Z těch velkých šílených očí. Jako by ho ten pohled připravil o všechnu sílu.
Nakonec byl Ronic spoutána chvíli trvalo, než se Arraxil vzpamatoval. Došel tehdy k oním démonům a jedna démonka mu podala právě tento meč se slovy: "Věřím, že víš co máš dělat. Věřím, že nedovolíš, aby znovu povstal. A pokud se ten parchant vrátí, sama tě zabiji!" Pro Arraxila byla ta slova jako rána mečem. Ten, kdo mu ji zasadil byla totiž jeho vlastní matka.
Dokázal tehdy jen sklonit hlavu, přikývnout a vyjít ven. Poté už se se svým klanem neviděl a onomu místu se vyhýbal obloukem. Nyní mu byli vzdáleni několik kilometrů. Jen to samotné ho znervózňovalo.
Ten den navíc sněžilo. Všude bylo bílo. On nesnáší bílou barvu. Někdo říkal, že bílá je barva nevinnosti a čistoty, ale tak to nebylo. Barva byla barva smrti. Občas mu připadalo, jako by byl onen bílý sníh nadpřirozeným jevem. Když i v noci zářil a vydával světlo jak ve dne, i přesto, že měla být hluboká tma. A právě takový den byl. Tím to bylo horší. Jeho nenávist k bílé začala, když poprvé zabil člověka. Bylo to něco jako rituál dospělosti. Nevadilo mu zabíjet, to žádnému démonovi, ale sledoval, jak ta krev postupně vytéká z těla a kůže onomu muži bledne. Nakonec byl bílý, jak ten sníh. A oni stále tvrdí, že je to znak čistoty. V čem je ale čistá a nevinná vražda? Smrt? Právě v takovéhle dny se Ronic Ligshovi ani nebránil. Upřímně, miloval, když tu odpornou bílou barvu zkalila krev. Rudá. To je barva! A s ničím se netají. Je to barva krve. Barva života i smrti. Miluje rudou barvu. Miloval, když mohl zabíjet ve sněhu. Svět pak vypadal rudě. Když bylo dost obětí, dokázal zakalit bílou kam oko dohlédlo.
Proto si právě toto období vybral, když o rok později napadl město, kde byl poté spoután amuletem. Opět zakalil ten odporný sníh krví. Radoval se nad mrtvolami. Stínal hlavy a ruce, aby bylo co nejvíce krve. Ten den bylo město celé rudé.

"Arraxile?" vytáhla ho ze vzpomínek Mira. Démon na ni nevrle pohlédl a čekal, co řekne.
"Měli bychom ti ošetřit to zranění."
"Není třeba," zavrčel.
"Možná nejsi člověk, ale to, že krvácíš znamená, že jsi smrtelný a že se ti do rány může dostat zánět, tak si to nech ošetřit," opáčila nekompromisně.
Arraxil nadzdvihl obočí a pohrdavě řekl: "Byl jsem zraněný tolikrát, až to hezké není a ani jednou se mi rána nezanítila."
"Vše je jednou poprvé," nevzdávala se Mira. Arraxil na ni dál upřeně hleděl. Pro jednou neměl náladu na hádání. Chtělo se mu někam zalézt a utápět se ve vzpomínkách. Takovéhle stavy u něj byly víc než vzácné a on je nenáviděl, tak si bez dalších řečí stáhl košili a nechal Senorda, aby ho ošetřil.

Stál na sluncem zalité louce a hleděl do západu slunce. Neřešil, jak ho z toho bolí oči, jen dál hleděl. Hlavou se mu honilo mnoho myšlenek, ale nejvíce se drali navrch ty o jeho novém úkolu. Bylo mu řečeno, že bude moci svou pomstu vykonat tak jako tak a tohle bude jen takový bonus. Moc se mu to nelíbilo, ale souhlasil. Byl tomu podivnému muži mnoho dlužen.
"Takže nějaká tretka, co by mohla ovládnout Ronic Ligshe, hm?" zašeptal.


Opět obrázky

5. listopadu 2012 v 18:52 | Sarah |  Ke knihám...
Arraxil a Maresim. Jen jsem tak blbla Usmívající se. Arraxilovi jsem chtěla nakreslit amulet, ale zarazila jsem se s tím, že vlastně nemám ani pořádnou představu, jak přesně by měl vypadat. Už jsem měla několik návrhů, ale nemůžu se rozhodnout... Tak si to představte jen jako hrubý náčrt amuletu Mrkající.

Maresim s Mirou. Možná jsem mohla dát lepší pozadí, ale co Usmívající se. Takhle zmenšený to má špatnou kvalitu, když si to zvětšíte, vypadá to hned lépe