Věřím, že fantazie je silnější než vědění, že mýty mají větší moc než historie, že sny jsou mocnější než skutečnost, že smích je jediným lékem na zármutek. A věřím, že láska je silnější než smrt.
Spatřit svět v zrnku písku a nebe v divoké květině. Zachytit nekonečno v dlani a věčnost v jedné hodině.

11.kapitola - Vzpomínky na rudý sníh

7. listopadu 2012 v 18:31 | Sarah |  Rubínové srdce
Najednou nastalo ticho, přerušované jen občasným zaduněním hromu někde v dáli. Světlo zmizelo a okolo obstoupilo šero.
"To se mi ani troch nelíbí…" zamumlal Senord.
"Co myslíte, že se tam stalo?" hlesla Terilla.
"Nevím, ale snad bude Arraxil v pořádku," pokrčila Mira rameny.
"To je ale milé, jaké si o mně děláte starosti!" ozval se z lesa výsměšný hlas a o chvilku později se z něj vynořil i Arraxil. Ještě jednou se ohlédl na místo bojiště a řekl: "To netrvalo dlouho…" Pak pokrčil rameny a protáhl napjaté svaly. Jeho rameno zaprotestovalo a bolestivě mu v něm zaškubalo. Arraxil nezúčastněně sledoval rozpíjející se červenou skvrnu.
"Zatracený Leu Friec…" zabručel a vydal se k překvapeně ho sledující skupině.
"Co se tam stalo? Jsi zraněný!" vykročila mu Mira naproti.
"Nemůžu uvěřit, že pán velkohubý se nechal zranit!" zasmál se Maresim, který už se začal vzpamatovávat ze šoku.
"Ano, a která slečinka utíkala pryč jak o život?" ušklíbl se Arraxil a povrchně se na vojáka zadíval. Maresim nic neřekl, jen na něj nepřátelsky hleděl.
"Co se stalo s tím druhým démonem? Porazil jsi ho nebo…" ozvala se opět Mira.
"Myslíš, že kdyby mě porazil, stál bych tady?" odfrkl si.
"A co to bylo za démona?"
"Měsíční vlk. Starý známý…" Arraxil se na Miru zahleděl. Opět se mu v uších rozezněla Leu Friecova slova. Ochránit nositele amuletu, hm? To bude ale zatraceně nudná práce. Pomyslel si. Z myšlenek ho ale vytrhl hlasitý smích. Překvapeně pohlédl na Terillu, která brečela smíchy. Po chvilce zvedla hlavu a pohlédla na Arraxila.
"Ty…ty… ty vypadáš!" vysoukala ze sebe mezi salvami smíchu. To už si toho všiml i Maresimm a sám vyprskl smíchy.
Mira k němu došla a trochu váhavě zvedla ruku. Než ji stačil odstrčit, chytla ho za ucho a stáhla mu hlavu na stranu. Na tváři měla pobavený úsměv.
"Vypadáš jako pes," zasmála se. Arraxil si uvědomil, co je tak směšné. Už se dlouho neproměnil a tak měl uši lidské, ale po přeměně mu zůstaly uši vlčí.
"Tsk…" odstrčil Miru a řekl: "Během zítřka to zmizí, nebojte se…" Otočil se k nim zády a došel ke koním. Vzal si meč s připnul si ho k pasu. Pak si vybral jeden ze stromů a posadil se k němu, jak to míval ve zvyku. Nedalo mu to a vytáhl meč z pochvy. Položil si ho do klína a prohlížel si znaky na meči. Přejel po nich prsty a projel jím slabý záchvěv. Co ty znaky znamenaly ve skutečnosti? Byla to pečeť a v ní bylo vepsáno Ronic Ligshovo pravé jméno v runách vlčího jazyka. Bál se to číst nahlas. Bál se na to jenom myslet. Na Ronicovo skutečné jméno. Ale přesto se mu to prodralo do myšlenek a spolu s tím i vzpomínky.

Jako by to bylo včera. Arraxil se nikdy moc neobtěžoval se vzpomínkami, ale tohle si pamatoval do posledního detailu. Znovu stál v šeru oné místnosti. Viděl tmavé podlaží a tmavé stěny. Viděl šlahouny porostu, který se plazil dovnitř malým okýnkem na střeše. Pamatoval si každou rýhu ve stěně i v podlaze. Viděl každou pavučinu i všechen drobný hmyz. Ale nejvíce ze všeho si pamatoval řetězy. Tlusté černé řetězy odrážející slabé světlo.Ty řetězy svíraly za zápěstí démona. Vysel mezi nimi zkroucený a tmavé vlasy mu zakrývaly obličej, ve kterém se zračila nesměrná nenávist. Dřív se rád smál. Ronic Ligsh se vždy smál. Povrchním a nadřazeným smíchem. Jen ten den se nesmál. Bylo to děsivé. Ten vztek a nenávist, co se v něm stupňovaly donutili k útěku každého, kdo by se chtěl přiblížit. Jeho už tak ohromná démonická aura jako by ještě několikrát vzrostla.
Byl zázrak, že ho spoutali. Spoutali ho řetězy, které mu zabraňovaly používat svou sílu. Ale proti bohovi nemohly vydržet dlouho. Proto chvátali. Do místnosti vešlo několik silných démonů, ale i jim dělalo problém nevzít nohy na ramena. Nezaháleli tudíž a začali démona pečetit. Ronic Ligsh se zmítal. Řetězy praskaly, jeden za druhým, ale vydrželi dost dlouho, aby se mohl obřad dokončit. Arraxilovi se nejvíce vryla do paměti právě tato chvíle - když v ostří jednoho z démonů zahlédl Ronicovu tvář. Byla to tvář šílence. Z úst a z očí mu vytékala krev. Z těch velkých šílených očí. Jako by ho ten pohled připravil o všechnu sílu.
Nakonec byl Ronic spoutána chvíli trvalo, než se Arraxil vzpamatoval. Došel tehdy k oním démonům a jedna démonka mu podala právě tento meč se slovy: "Věřím, že víš co máš dělat. Věřím, že nedovolíš, aby znovu povstal. A pokud se ten parchant vrátí, sama tě zabiji!" Pro Arraxila byla ta slova jako rána mečem. Ten, kdo mu ji zasadil byla totiž jeho vlastní matka.
Dokázal tehdy jen sklonit hlavu, přikývnout a vyjít ven. Poté už se se svým klanem neviděl a onomu místu se vyhýbal obloukem. Nyní mu byli vzdáleni několik kilometrů. Jen to samotné ho znervózňovalo.
Ten den navíc sněžilo. Všude bylo bílo. On nesnáší bílou barvu. Někdo říkal, že bílá je barva nevinnosti a čistoty, ale tak to nebylo. Barva byla barva smrti. Občas mu připadalo, jako by byl onen bílý sníh nadpřirozeným jevem. Když i v noci zářil a vydával světlo jak ve dne, i přesto, že měla být hluboká tma. A právě takový den byl. Tím to bylo horší. Jeho nenávist k bílé začala, když poprvé zabil člověka. Bylo to něco jako rituál dospělosti. Nevadilo mu zabíjet, to žádnému démonovi, ale sledoval, jak ta krev postupně vytéká z těla a kůže onomu muži bledne. Nakonec byl bílý, jak ten sníh. A oni stále tvrdí, že je to znak čistoty. V čem je ale čistá a nevinná vražda? Smrt? Právě v takovéhle dny se Ronic Ligshovi ani nebránil. Upřímně, miloval, když tu odpornou bílou barvu zkalila krev. Rudá. To je barva! A s ničím se netají. Je to barva krve. Barva života i smrti. Miluje rudou barvu. Miloval, když mohl zabíjet ve sněhu. Svět pak vypadal rudě. Když bylo dost obětí, dokázal zakalit bílou kam oko dohlédlo.
Proto si právě toto období vybral, když o rok později napadl město, kde byl poté spoután amuletem. Opět zakalil ten odporný sníh krví. Radoval se nad mrtvolami. Stínal hlavy a ruce, aby bylo co nejvíce krve. Ten den bylo město celé rudé.

"Arraxile?" vytáhla ho ze vzpomínek Mira. Démon na ni nevrle pohlédl a čekal, co řekne.
"Měli bychom ti ošetřit to zranění."
"Není třeba," zavrčel.
"Možná nejsi člověk, ale to, že krvácíš znamená, že jsi smrtelný a že se ti do rány může dostat zánět, tak si to nech ošetřit," opáčila nekompromisně.
Arraxil nadzdvihl obočí a pohrdavě řekl: "Byl jsem zraněný tolikrát, až to hezké není a ani jednou se mi rána nezanítila."
"Vše je jednou poprvé," nevzdávala se Mira. Arraxil na ni dál upřeně hleděl. Pro jednou neměl náladu na hádání. Chtělo se mu někam zalézt a utápět se ve vzpomínkách. Takovéhle stavy u něj byly víc než vzácné a on je nenáviděl, tak si bez dalších řečí stáhl košili a nechal Senorda, aby ho ošetřil.

Stál na sluncem zalité louce a hleděl do západu slunce. Neřešil, jak ho z toho bolí oči, jen dál hleděl. Hlavou se mu honilo mnoho myšlenek, ale nejvíce se drali navrch ty o jeho novém úkolu. Bylo mu řečeno, že bude moci svou pomstu vykonat tak jako tak a tohle bude jen takový bonus. Moc se mu to nelíbilo, ale souhlasil. Byl tomu podivnému muži mnoho dlužen.
"Takže nějaká tretka, co by mohla ovládnout Ronic Ligshe, hm?" zašeptal.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama