Věřím, že fantazie je silnější než vědění, že mýty mají větší moc než historie, že sny jsou mocnější než skutečnost, že smích je jediným lékem na zármutek. A věřím, že láska je silnější než smrt.
Spatřit svět v zrnku písku a nebe v divoké květině. Zachytit nekonečno v dlani a věčnost v jedné hodině.

12. kapitola - O krok blíže pravdě

14. února 2013 v 19:16 | Sarah |  Rubínové srdce
Tak po dlooooouhé době. Ano vím, ale myslím, že každý kdo píše knihy zná ty stavy, kdy se prostě ani zaboha nedá nic napsat. Takový zásek jsem teď měla, tak mě prosím omluvte ^^

"Arraxile, pojď sem!" vyrušil ho Miřin hlas. Otevřel oči do mdlého ranního světla a otráveně na Miru pohlédl. Stála s culící se Terillou nad brašnou, ve které se ještě před chvílí přehrabávaly.
"No tak!" zasmála se Terilla a naznačila, aby přišel. Arraxilovi se to moc nelíbilo. Ještě chvíli váhal, ale pak se zvedl a pomalu k nim došel.
"Sundej si tu košili, máš ji celou od krve, mám sebou nějaké náhradní oblečení a tohle by ti mohlo být." Podala mu jakýsi bledě modrý kus oblečení.
Arraxil si odfrkl: "Nemám zájem…"
"Ale no tak, přece nebudeš jak hlupák chodit v tomhle," zatahala ho Mira na košili.
"Já si nemyslím, že inteligenci ovlivňuje oblečení…" opáčil.
"Nehraj si na mudrce a převleč se! Až dorazíme k nějaké vodě, můžeš si to vyprat, ale prozatím si to nech."
Arraxil je přejel pohledem a prohlédl si nabízené oblečení. Byla to dlouhá halenka s vysokým límcem, která mu mohla sahat tak po kolena.
"Je to trochu volné, ale to ostatně je i tvoje košile, tak by ti to nemělo vadit," poznamenala Terilla.
Arraxil ještě zaváhal, ale pak ustoupil a sundal si košili, která vypadala doopravdy hrozně. Neunikly mu pohledy, se kterými si ho dívky prohlížely. Aby ne, měl dobře stavěné štíhlé tělo se svaly zpevněnými lety boje.
Vzat si od Terilly halenku a oblékl si ji. Byla volná, ale to mu moc nevadilo. Jen ho trochu štval ten límec, ale to nebylo nic, co by se nedalo přejít a když si ji přepásal páskem, nevypadalo to tak zle.
"No vidíš! Sedne ti skvěle," zaradovala se Terilla.
"Hm…" zabručel Arrxail.
"Snažíš se vypadat jako mučedník?" zasmála se, "Proč tak reaguješ vždycky, když jsi s něčím spokojený?"
Arraxil ji probodl jedním ze svých vražedných pohledů, sebral košili a odešel ke svému koni. Ještě zaslechl Miru, jak říká, že mohl alespoň poděkovat. To tak!
"Tak už vyrazíme!" křikl na ně Senord dobalujíce posledních pár věcí.
O pár minut později už byli všichni v sedle a v tichosti jeli dál. Mira si prohlédla Arraxila. Už na něm nebyly žádné známky včerejšího boje. Když si svlékl košili bylo vidět, že se mu rána už zahojila. Zbyla po ní jen tenká jizvička. Ani psí uši už neměl. Avšak když zavál vítr, bylo vidět, že jsou jeho uši špičaté a protáhlé.
Mira moc nechápala to, co se včera stalo. Měla dojem, že mezi dvěma démony toho bylo víc, než jen nepřátelství. Byla si jistá, že se mezi nimi v minulosti něco stalo. Arraxil byl neobvykle tichý a poslušný. Vážně ji zajímalo, co se děje. Už od začátku měla takový pocit, že něco nehraje, jen si ho nevšímala, ale po včerejšku zesílil. Co jsi zač?
Taky byla ještě strnulá z té jeho proměny. Upřímně začínala věřit Maresimovi v tom, že je Arraxil jen velká mluvka a tím to končí, ale po té přeměně… Arraxila zahlédla jen letmo, ale odhadovala, že musel vypadat podobně jako ten obří bílý vlk. Bylo to děsivé. Netušila ani, že by Arraxil doopravdy mohl ovládat blesky, ale kdo jiný to byl, když ne on?
"Už brzy bychom měli dorazit k jezeru. Bude to naše první zastávka. Nevím ale, co přesně máme hledat, takže se modlím za Alretinu pomoc," obrátil se Senord k Miře a vytrhl ji tak ze snění.
"No, jestli má být Rubín potopen v jezeře, tak jsme pěkně nahraní. Nikdo se nepotopí až na dno aniž by se neutopil. A to ani nemluvím o hledání, tmě a bahně…" povzdechl si Maresim.
"Arraxile," obrátila se k němu Mira, "Na jak dlouho zadržíš dech?"
Démon na ni hleděl jako na blázna a pohrdlivě si odfrkl. "Ode mě nic nečekej. Já jsem tady proti vlastní vůli, nebudu vám dělat ohaře."
"Byl bys raději, kdyby Rubín padl do rukou toho zloděje?"
"Ani nevíš, kdo ten zloděj je. A nevíš ani to, jestli ho už nemá."
Mira na něj upřeně pohlédla. Opět ten pocit. "Ale ty to víš, viď?"
Arraxil sebou trhl a vztekle na ni pohlédl. Zásah.
"Zeptej se Alrety, ta to ví!" procedil skrz zuby.
"Alreta neví, kdo přesně to je. Ona jen ví, jak vypadá a možná i to, co je zač, ale neví, kdo přesně to je. Potkala ho jen jednou a krátce… A nepopřel jsi to."
Arraxil se zhluboka nadechl, aby se uklidnil a mohl přemýšlet. Všechny pohledy se na něj upíraly, jako by byl vyslanec boží.
"Alreta ti to už nejednou naznačila a jednou i přímo vpálila do ksichtu. Jak moc jsi, proboha, blbá?!" zavrčel.
Mira na něj šokovaně hleděla. Teď se pohledy obrátily k ní.
"A-Alreta toho moc neříká. Když se zamyslím, tak říkala, že je to logicky neexistující bytost žijící někde mezi lidmi a démony. Že je to vrah a že vznikl… To je všechno, co mi k tomu řekla, ne?" zamrkala.
"Říkala toho víc…" Arrxail se na ni ani nepodíval. Kdyby si ho teď někdo všímal, věděl, by, že zpozorněl a vyburcoval své smysli na maximum.
"Pak říkala jen pár hádanek k Rubínu a jeho umístění…" zarazila se, "Ale když se zmiňovala o poloze Rubínu, říkala něco o Prvním a posledním a Zrozenci, ne?"
"Byl to Původní a Poslední, v tom je rozdíl…" zamumlal. Mira po něm střelila pohledem. Arraxil se otočil a pohlédl kamsi za ně.
"Ale o Původním a Posledním zmiňovala tři místa… Jak by mohl být na třech místech najednou? U Zrozence zmiňovala jen jedno místo… No jistě! Zrozenec! Nenarodil se, ale vznikl, proto Zrozenec!" zaradovala se.
"No, to je super, ale stále nevíme, kdo to má jako být…" zabručel Maresim.
"Víme že sídlí… Kde to bylo… Někde u hlavního města?" zamyslela se Mira.
"Ale nemůžeme mu tam jen tak naklusat a říct si o Rubín. Zvláště ne, pokus má sílu démona…" řekla Terilla.
"Ale my taky máme démona, že pane 'Já jsem ten nejsilnější'?" obrátil se k Arraxilovi.
Arraxil se neobtěžoval na něj ani pohlédnout. "Já o sobě nikdy netvrdil, že jsem nejsilnější z démonů. Mimo mě jsou tady dva démoni, u kterých si můžete být jisti, že jsou silnější než já, aniž byste o ně museli zavadit byť jen pohledem…"
"A kdo to je?" zeptala se Mira.
"Jsi vážně tak blbá nebo tě někdo praštil kladivem? Ale když se musíš ptát… Ronic Ligsh a Zrozenec."
"Ronic Ligsh nás mohl napadnout… Myslíte, že by mohl být silnější než Zrozenec?" zajímala se Terilla.
Všichni sebou překvapeně trhli, když se Arraxil hlasitě rozesmál. Byl to opravdický pobavený smích a taky první takový, jaký od něj slyšeli.
"Tak tohle bych nečekal," znovu se zasmál, "Bože, jak jste pošetilí. Víte vy vůbec, co je Zrozenec zač? Domyslete si to, když víte, že vznikl. Vznikl protože se neměl z koho zrodit! Ronic Ligsh se narodil, nevznikl jen tak ze vzduchu!"
"Neměl se z koho zrodit… Tím myslíš…" zamumlala Mira překvapeně. Arraxil na ni s letmým úsměvem hleděl, což bylo ještě víc překvapující.
"Chceš tím naznačit, že tu byl první? Jako úplně první?"
"Spolu s Původními," přikývl a opět povadl a úsměv se změnil v podráždění.
"Takže… on… Jak moc je silný? Proti jak velké síle stojíme?"
"Bude lepší, když se o něm už nikdy nezmíníš. Chápu, hurá, zjistila jsi, kdo to je, ale tím to končí. Pleteš se, když říkáš, že Alreta ví, co je zač. Nikdo z vás neví, co je zač. Radím vám dobře, když říkám, abyste se o něm už nikdy nezmiňovali. S obrovskou armádou démonů podpořenou silou Ronic Ligshe byste možná byli schopni mu Rubín vzít, ale to je vše. Vzal by si ho zpět a s vaší kůží by si oblepil stěny. Při troše štěstí."
"Je až tak moc silný?"
"Už nikdy se mě na něj neptejte. Každý démon, ať by byl sebe přátelštější a zapálenější pro získání Rubínu by vám stáhl kůži z těla, kdyby jste jen naznačili jeho osobu. Nebýt amuletu rozpáral bych vás jak prasata za tyhle otázky," pohlédl na skupinku před sebou, "A uvědomte si prosím, že jediný, koho nesmím zabít je držitel amuletu." Ignoroval zděšené pohledy a jel beze slova dál.
"Jednou za čas se rozhodne nám pomoci a dopadne to takhle…" povzdechla si Terilla.
"Alespoň už víme něco víc… Ale stále nevíme, kde se nachází Rubín," hlesl Senord.
Mira zrovna přemýšlela, že by se Arrxila zeptala na Rubín jako takový, ale démon náhle popohnal koně do trysku, o pár metrů je předjel a pak náhle zastavil. Kůň se vzepjal, ale Arrxail se držel pevně. Ostatní zastavili a zmateně na něj hleděli.
"Máme společnost," pousmál se Arraxil.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 terka terka | 3. března 2013 v 22:09 | Reagovat

užasný příběh ať už je pokračování :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama