Věřím, že fantazie je silnější než vědění, že mýty mají větší moc než historie, že sny jsou mocnější než skutečnost, že smích je jediným lékem na zármutek. A věřím, že láska je silnější než smrt.
Spatřit svět v zrnku písku a nebe v divoké květině. Zachytit nekonečno v dlani a věčnost v jedné hodině.

13. kapitola - Dvojí setkání

17. března 2013 v 18:49 | Sarah |  Rubínové srdce
Ták, konečně jsem se dopsala ke svýmu dalšímu zlatíčku ^^ Teď bude chvíli ticho po pěšině, co se ho týče, ale pak se přidá k hlavním postavám :P Na to se těším

Kráčel hustým lesem. Téměř neviděl na krok i přes to, že byl den. Les byl ve stínu hor a koruny propouštěli jen málo toho zbývajícího světla. Nemusel tudy jít, ale jeho pán mu změnil plány. Nebude se za svou pomstou honit. Počká, až přijde ona za ním. Jeho pán mu vysvětlil celý nový plán. On vždy skvěle rozuměl lidem i démonům a věděl co kdo udělá dřív, než ta osoba sama. Takže věděl, jak se jeho cíl zachová a řekl mu co má udělat. I to, jak získat to, po čem jeho pán prahne. Nejdříve ale musel najít a zrušit pečeť jednoho starého démona. Byla to pečeť, co dokázal zrušit jen člověk, takže to jeho pán nemohl udělat sám. Pak tomu démonovi předá poselství jejich pána a plán se začne rozbíhat.
"Inar wa Riina Nar… Inar wa Riina Nar… Inar wa Riina Nar…" opakoval si šeptem, jako by byl úplně bez rozumu. Ke zrušení pečetě potřeboval znát celé démonovo jméno a bylo by zlé, kdyby ho zapomenul. Byl tak zabraný do sebe, že si ani nevšiml, že není sám. Hloupá chyba.
"Co chceš po tom démonovi?" ozval se nebezpečný a snad i trochu káravý mužský hlas. Chlapec se překvapeně zastavil. Přímo pod bradu mu mířila čepel meče.
"Co ty chceš po mně?" zeptal se chraplavě. Do obličeje muži neviděl, měl ho schovaný pod kápí, ale co jasně viděl byl pár růžově zářících očí. To ho mátlo. On dokázal vycítit démony díky jejich auře na hony daleko, ale tohle byl podle všeho člověk.
"Abys mi odpověděl, nebo můžeš dát sám sobě sbohem..." Nejspíše chtěl říci ještě něco, ale překvapeně zaregistroval dvojici nožů, co mu tlačila na břicho.
"Ustup, chci projít. Po tom, co chci, ti nic není," odpověděl chlapec klidně.
"Jsi mladý ale zkušený. Co jsi zač?"
"Jsi tak sebejistý nebo hloupý?" zvýšil tlak na mužovo břicho.
"A co ty, chlapče?" Ucítil, jak mu po krku stéká pramínek krve. V jeho nitru se cosi pohnulo. Ten poct znal, to se měla projevit jeho intuice. Jeho pán to nazval nevyvinutým jasnovidectvím.
Tak co je s tímhle mužem? Zeptal se sám sebe a sám si i odpověděl. Má mu v budoucnu způsobit ještě mnoho problémů a bude se stavět mezi něj a jeho pomstu. Taky bude hatit pánovi plány. Zabije ho? To už nepoznal, jen věděl, že se ještě nejednou setkají a nejednou proti sobě budou bojovat.
Chlapec o krok ustoupil, aby mohl muže obejít.
"V budoucnu se ještě mnohokrát setkáme. Až ten čas nadejde, budeš mít své odpovědi," řekl a bez ohlédnutí odcházel pryč. Kdyby se bál smrti, možná by byl nervózní z toho, aby mu muž nevrazil meč do zad. Nic se ale nestalo.
"Jak že znělo to jméno?" zeptal se sám sebe po půl kilometru chůze.

"Jsou tady nějací démoni?" ohlédla se Mira. Přítomnost žádného necítila.
Arraxil na ni hleděl jako na totální hlupáka.
"Ten pohled si můžeš odpustit…" zamumlala.
"Jsme nedaleko území lovců démonů. Ti hlupáci si postavili základnu v obklíčení nejsilnějších klanů démonů," odfrkl si, "Každopádně nějaký jejich stopař zachytil naši stopu a chystají se nás obklíčit a napadnout. Myslím lovce."
"Mohli by nás vyslechnout a nechat projít, ne?" pokrčila Terilla rameny.
"No, skupina lidí cestující s démonem? Nejspíše si budou myslet, že nás Arraxil ovládá… A jestli mají mezi sebou někoho, kdo vycítí démonickou auru, tak nás už vůbec nebudou poslouchat. Arraxilova aura je ohromná, takže si nejspíš myslí, že jsme všichni démoni…" zavrtěla Mira hlavou.
"Aura?" zamrkala Terilla.
"O tom jsi ještě neslyšela? Někteří lidé mají schopnost vycítit přítomnost démona podle jeho aury. Právě tito lidé se pak většinou stávají lovci," objasnila Mira.
"A ty to dokážeš?"
"Jo, ale velká výhra to není… Každopádně bychom měli vymyslet, co uděláme."
"Co by. Prostě na ně počkáme, zabijeme je a pojedeme dál," řekl Arraxil jak by se nechumelilo.
"Arraxila z hlasování vynecháme," zabručel Maresim a vysloužil si nepěkný pohled.
"Ale co chceš dělat, když nebudou poslouchat?" tázala se Terilla.
"Což takhle je omráčit?" navrhl Maresim nadějně.
"V tom nemáš moc velký rozdíl. Jen ten, že se už neproberou…" zabručel Arraxil.
"Jestli něco nevymyslíme, nakonec se splní Arraxilův plán… Kolik jich je?" obrátila se Mira k Arraxilovi.
"Asi osm… Ne, jen sedm…"
"Jen… Je mi líto, ale bez Arraxilovi pomoci se neobejdeme," ozval se Senord, "Přesto bych byl rád, kdybychom se snažili uskutečnit Maresimův plán…"
"Budu se snažit," ušklíbl se.
"Rovnou můžeš říct ,Kašlu vám na to'…" protočila Terilla panenky.
"Já chtěl být vstřícný, ale když chceš…" seskočil z koně a vytáhl meč, "A zajatce neberu."
"A nechcete zkusit to vyjednávání?" znejistěla Terilla. V tu chvíli ale prosvištěly vzduchem šípy. Arraxil byl ale o krok napřed. Nějakým zázrakem přeseknul trojici šípů ještě ve vzduchu a zbylé dva minuly.
Senord s Maresimem vytáhli meče a Mira si pro jistotu připravila luk, i když neplánovala střílet.
Po chvilce se ze svých úkrytů vynořili lovci a zaútočili na ně. Stalo se to tak rychle, že to Mira ani pořádně nedokázala zaregistrovat. V jednu chvíli na ně útočilo sedm lovců a ve chvíli druhé už čtyři z nich leželi na zemi jako bez života. S dvěma z nich se zabývali Maresim se Senordem a poslední měl tu smůlu, že narazil na Arraxila.
Terilla se předvedla, což všechny dost překvapilo. Bůhví odkud vzala dva kameny a mrštila jimi s děsivou přesností po lovcích stojících proti Maresimovi se Senordem. A co bylo ještě děsivější, oběma trefila. Lovci ztratili jistotu a brzy se složili k zemi. V tu chvíli si Arraxil dohrával se svou poslední obětí.
Lovec před ním seděl na zemi a omámeným, rádoby výhružným pohledem ho sledoval.
"Bude škoda tě zabít," věnoval mu Arraxil poslední úsměv. Ale ještě předtím zaváhal. Mira toho chtěla využít.
"Arraxile, poč-" Pozdě. Zvřela oči, aby se na to nemusela dívat.
"Tos nemusel…" zamumlal Maresim.
"Co ty víš…" odpověděl Arraxil klidně a očistil si čepel.
"Budeme muset být rychlí. Jen co se o tomhle dozví, budou po nás pátrat. Je nevhodné, že je jezero zrovna na území lovců, ale s tím nic neuděláme," Senord se odvrátil od Arraxila a pohlédl do dálky.
"Po-pohřbíme je?" zašeptala Terilla.
"Tím se nebudeme zdržovat, ti dva se brzy proberou a beztak je najdou. S tím je moc práce, pojďme dál," zabručel Arraxil a vyhoupl se do sedla.
"Arraxile, trocha úcty by ti-" obrátila se k němu Terilla.
"Ne, má pravdu. Radši pojeďme dál. Ať je pohřbí jejich přátelé," řekla Mira. I ona byla od lovců odvrácená.
"Ale… Není to trochu…"
"Jestli nás zajmou, tak budou pohřbívat nás," rozhodl Senord, "Pojedeme co možná nejrychleji k jezeru, ať můžeme rychle zmizet z tohohle území."
Terilla neochotně přikývla a obloukem objela těla. Koně byli z pachu krve neklidní a rychle se hnali pryč od možného nebezpečí.
Arraxil jel úplně poslední, dobrých deset metrů za ostatními. Ti si nejspíše mysleli, že jim chce krýt záda, ale on měl jiný cíl. Zpomalil koně a pohlédl na ve stínech skrytou osobu, která stála v koruně jednoho z mohutných stromů. I když jí neviděl do obličeje věděl, že se na něj dívá. Arraxil se smutně pousmál a pokývl. Osoba také přikývla a sledovala ho, jak odjíždí.
Arraxil jel dost pozadu na to, aby ostatní neviděli jeho výraz. Dost by se podivili tomu tesknému výrazu na jinak lhostejné tváři.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama