Věřím, že fantazie je silnější než vědění, že mýty mají větší moc než historie, že sny jsou mocnější než skutečnost, že smích je jediným lékem na zármutek. A věřím, že láska je silnější než smrt.
Spatřit svět v zrnku písku a nebe v divoké květině. Zachytit nekonečno v dlani a věčnost v jedné hodině.

14. kapitola - Srdce vlkodlaka

25. května 2013 v 20:36 | Sarah |  Rubínové srdce
Slunce se pomal klonilo k obzoru, zatímco pětice jezdců svižně klusala lesem. Od onoho střetu uběhlo již pár hodin a oni se ani na chvilku nezastavili. Každá minuta byla drahá. Ale stále netušili, co by měli dělat, až se k jezeru dostanou. Modlili se za nějaké znamení, ale zatím se nic nedělo. Ani Alreta nemluvila.
Vyjeli na pahorek a při pohledu dolů spatřili v dáli vlnící se hladinu jezera.
"Stihneme to do západu?" zeptala se Terilla nejistě,
"No, mohli bychom tam do té doby dojet, ale průzkum, nebo co to tam vlastně máme dělat, bychom museli odložit na ráno, což není moc bezpečné. Raději bych si někde v okolí našel úkryt a vyrazil až ráno," odvětil Senord rozhodně. Tak se stalo, jak řekl. V malém údolí, skrytém všem zrakům, se uložili na noc, ale oheň nerozdělávali.
"Do západu zbývá ještě dobrá hodina, co budeme dělat?" protáhl se Maresim, když se postaral o koně, kteří byli také šťastní, že konečně zastavili.
"Co bys chtěl dělat? Půjdeme spát a zítra brzy ráno, ještě za tmy vyrazíme," řekl Senord, "Ale když si tak plný energie, klidně si vezmi první hlídku."
"Proč já? Arraxil stejně nikdy nespí!" ohradil se.
"Tak budete na hlídce dva!" Nedalo se s ním smlouvat a tak se bez dalších řečí uložili k spánku, i když nikdo z nich neusnul ještě dobrou hodinu.

Ráno držela poslední hlídku Mira. Znuděně dloubala klacíkem do hlíny a přemýšlela, jestli už je nemá vzbudit. Střelila pohledem k Arraxilovi, který ležel na zádech na zemi s rukama pod hlavou. Sice měl zavřené oči, ale nespal. Přemýšlela, že by se ho zeptala, ale pak to zavrhla a vstala, že je teda vzbudí. V tu chvíli ale kousek od nich praskla větvička. Obratně sáhla po luku a zasadila šíp do tětivy. Na chvíli bylo ticho, ale pak se prakticky odnikud vynořil otrhaný muž s rukama nad hlavou.
"No tak klídek, slečinko, já jsem jenom neškodný člověk, co zrovna prochází kolem, ten luk není potřeba…" vesele se na ni usmál. Mira si pořádně prohlédla. Mohl být maximálně pětadvacet let starý. Na sobě měl otrhané a špinavé hadry a v rozcuchaných zlatých vlasech dlouhých po ramena měl zamotány větvičky. Nejdřív ji napadlo, že je to jen nějaký ožrala, co se zatoulal, ale pak mu pohlédla do očí. Natáhla luk na maximum, připravena kdykoliv vystřelit.
"Ten hrot je stříbrný, vlkodlaku, ani se nehni!" zavolala na něj.
"Mladá lovkyně? Nevypadáš na to, si docela mladá na lovkyni. Ale i přesto tě můžu uklidnit, lidské maso mi není při chuti. Ostatní se mi vždy smáli, že jsem divný," zasmál se. Když si odmyslila, že je to vlkodlak, byl docela sympatický, "Má slova ti určitě dosvědčí tamten tvůj démon. Nemýlím-li se, jste z Kisheniina léna…? Zvěsti o tamním spoutaném démonu jsou všude."
Mira si dovolila se po Arraxilovi ohlédnout. Ten ani neotevřel oči, pouze si lehce povzdechl.
"Co tady chceš?"
"No řekněme, že jsem se dostal do šarvátky s démony a celou noc před nimi zdrhal. Ty šmejdi mě zahnali na území lovců, abych tady zhebl jak nějakej pes."
"A co chceš od nás?"
"Nuž, hledám lidskou společnost až donedávna jsem žil v jednom městě. Přísahám na co chceš, že jsem ani jednoho nezabil… ale nechal jsem se spatřit při proměně a oni mě vyhnali. S mými vrstevníky je nuda, já mám rád lidi. Ti jsou zábavní!"
"Je milé, že nás shledáváš zábavnými, ale co od nás chceš?" ozval se Senord. Mira sebou lehce trhla, jak se lekla.
"Momentálně trošku vody a jídlem taky nepohrdnu…" vydal se za nimi. Mira pohlédla na Senorda s otázkou v očích. Ten krátce zaváhal, ale pak jí řekl, aby ho nechala, ale byla ve střehu. Vlkodlaci jsou přece jen nebezpeční jen v noci, když svítí měsíc. Mira přikývla a strčila do Terilly a Maresima, aby se vzbudili.
"Nemůžu uvěřit, že tady snídáme s vlkodlakem, zatímco ten rádoby hlídač si chrápe o kus dál," prohlásil Maresim o něco později narážejíc na Arraxila.
"Ale no tak, už jsme vám říkal, já jsem hodný vlkodlak. Zjistil jsem, že když se vyhýbám lidskému masu, dokážu se do jisté míry kontrolovat i v mé druhé podobě… Ale co by mě zajímalo je, co dělají vojáci, lovkyně, démon a sličná panna na tomto místě, tak daleko od domova."
"Já ti dám sličnou pannu! Když už, tak neohrožený bojovník!" zasoptila Terilla.
"Dobře, dobře, lovkyně, vojáci, démon a neohrožená bojovnice," zasmál se.
"Upřímně, do toho ti nic není," zašklebil se Maresim.
"Ale no tak, já už jsem skoro člen party, ne? Budu vám dělat maskota, co vy na to?"
"Měl by sis jít po svých. My budeme brzy vyrážet a to, kam jdeme a proč se tě netýká," odvětil Senord a zvedl se, aby se začal chystat na cestu.
"A jek se vůbec jmenuješ," obrátila se Terilla na zklamaného vlkodlaka.
"Říkej mi Seby, a vy jste?" Terilla je všechny představila.
"Jak se ti podařilo poštvat proti sobě ty démony, jak ses prve zmiňoval?" ozvala se Mira.
"To není žádný problém, démoni jsou hrozně popudliví. Já si chtěl jen popovídat."
"Jen popovídat? S démony?"
"Vlkodlaci jsou dost ukecaní a přátelští v lidské podobě. Ani se nedivím, že ho hnali až sem," zabručel Arraxil.
"Vidíte? O tom přesně mluvím!"
"To chápu!" rozesmál se Maresim.
"Jsem rád, že se tak hezky bavíte ale musíme odsud rychle vypadnout, takže se sbalte a jedem!" vyrušil je Senord. Všichni neochotně vstali a sbalili se. Vyhoupli se do sedel a chystali se rozloučit se Sebym, ale ten je zrazil s tím, že se ho jen tak nezbaví a že půjde s nimi. Senord hodně protestoval, ale Seby byl neoblomný a následoval je. Dokázal s nimi snadno držet krok, i když jeli docela svižně.
Nedaleko jezera, asi už jen čtvrt hodiny jízdy, je Arraxil zastavil a nahnal mezi stromy. Ani ne za dvě minuty kolem prošla hlídka lovců.
"Kolem jezera se jich zdržuje hodně. Asi si uvědomili, že jdeme tímhle směrem. Bude prakticky nemožné se tam nepozorovaně dostat," oznámil Arraxil.
"Takže potají jo? Já se rád plížím!"zaradoval se Seby.
"Bylo by vhodné," odkašlal si Senord a krátce na Sebyho pohlédl, "abychom zjistili, co vlastně máme hledat a jak."
"Jediné, co mi je Alreta schopna říci je, že na dně jezera dříme velká síla. To je vše…" pokrčila rameny Mira.
"Jezero je hrozně hluboké, je prakticky nemožné tam něco najít!" zavrtěl Maresim hlavou.
"Ehm, jestli se smím ozvat a jestli alespoň trochu chápu směr tohoto rozhovoru, chcete se skutečně potopit na dno jezera?" ozval se Seby váhavě, "Sice je pravda, že démoni dokáží zadržet dech i na půl hodiny, je-li třeba, takže by se tam mohl ten váš chlapák potopit, ale na dně jezera něco je. Vy to možná necítíte, ale vlkodlaci jsou velmi citlivá rasa, co se týče magické energie. Na dně jezera je něco tak silného, že by to zabilo i démona. Není to kladná energie. Je to něco zlého a temného…"
"Taky to cítím, ale obávám se, že je to něco úplně jiného, než na co narážíš vlkodlaku. S touhle věcí už jsem se setkal a žiju, byť je pravda, že je to smrtelně nebezpečné i pro démony," zabručel Arraxil.
"A co to teda je?" zamračil se Senord.
"Kdyby tam byl Rubín, Mira by to cítila, ne? Stěžovala si, že na ni ona polovina reaguje. Ted se zdá, že necítí nic. Ale i přes to se k jezeru vydám. Sám nebo bez vás. Ta věc na dně se mi bude hodit."
"Máš pravdu, necítím nic… ale co tam chceš hledat?"
"To je moje věc," seskočil z koně a podal Sebymu uzdu, "Tenhle vlkodlak taky dokáže lovce vycítit, vyvede vás z území. Já vás pak doženu."
"Arraxile, počkej!" křikla za ním ještě Mira, ale démon rychle zmizel.
"Vy hledáte polovinu Rubínu? Nestačí vám ta jedna, co máte na hradě?" zajímal se Seby, když vyrazili na severozápad, směrem k horám.
"Ještě jsi o tom neslyšel? Nějaký mocný démon ji ukradl," odpověděla Terilla.
"To mátě řádný problém, s takovou silou by mohl napáchat hodně škod… a má i ostatní?"
"Co ostatní?"
"Aha, tohle je vlastně lidem utajeno… Asi bude lepší, když budeme dělat, že jsem nic neřekl," zasmál se.
"Na co narážíš, vlkodlaku?" přimhouřil Senord oči.
"Bude pro všechny lepší, když to vědět nebudete… A abych splnil rozkazy toho pitomého démona, lovci našli naše stopy a teď jsou za námi asi tak deset minut jízdy."
"To náš říkáš až teď?!"
"Můžete být rádi, že vám vůbec něco říkám… Nerad to přiznávám, ale démoni mají stále o trochu lepší smysli jak vlkodlaci, takže on by vás upozornil dřív…" protáhl obličej.
"Kolik jich je?"
"Těžko říci… asi pět…" pokrčil rameny.
"To je akorát, nebudeme utíkat, nebo jo?" zazubil se Maresim.
"Porazila tě i Mira a to nedržela zbraň několik let, ale rád vidím tvůj optimismus," zabručel Senord.
"Porazila? Byla to remíza!"
"Mají rychlé koně, doženou nás, nemáte bohužel jinou možnost," Seby se usmíval, jako by o nic nešlo, "Můžete ale využít moment překvapení. Mira má luk, když se schová, může alespoň jednoho z nich zasáhnout. Možná i víc. Zbytek se schová a než se vzpamatují, zaútočíme!"
"To nezní špatně, co koně?" Mira vzala do ruky luk a vytáhla tři šípy.
"Necháme je o kus dál. Tady je docela hustý porost, můžeme se schovat," přikývl Senord.
Lovců bylo doopravdy pět, přesně jak Seby říkal.Mira si počkala, až se dostanou o trochu blíž a pak vystřelila. Dvakrát. Jeden z nich padl k zemi se šípem v hrudi a ten druhý spadl z koně se šípem v noze. Nejspíše se praštil do hlavy, neboť zůstal nehybně ležet. Třetí šíp už využít nestihla, páč se z úkrytu vynořil zbytek. Maresim Sebymu půjčil meč a sám si ponechal dýky, se kterými to také dobře uměl. Ale Seby se k boji ani pořádně nepřipojil, páč ho předběhla Terilla a s překvapivou vervou se na lovce vrhla. Dost ho zaskočila a to byla nejspíš i příčina, proč ze souboje vyvázla jen s pár modřinami.
Mira vyšla z úkrytu, ale to už všichni lovci leželi na zemi. Mrtví či v bezvědomí.
"To nebylo zlý," prohlásil Maresim spokojeně.
"Moje plány nikdy nejsou zlý!" zasmál se Seby. Pak ztuhl. Stalo se to v jednom úderu srdce. Ani nestačil křiknout Pozor! Rozběhl se. Proč to vůbec dělám? Sotva jsem je potkal… blesklo mu hlavou ve té chvíli ostré bolesti.
Terilla tvrdě dopadla na zem a zděšeně zůstala zírat na Sebyho. Ten moment se jí vryl hluboko do paměti, nikdy na to nezapomněla. Jak vratká je jedna sekunda.
Maresim se rozběhl, v očích jen vztek a chvilkové šílenství. Vrazil dýku lovci hluboko do krku. Ten zachroptěl a padl k zemi. Seby padal spolu s ním, ale Maresim ho zachytil.
Seby zakašlal a z úst se mu vyřinula krev.
"Jsi vážně… neohrožená bojovnice…" zašeptal směrem k Terille, které po tvářích stékaly slzy. Její tvář bylo to poslední, co viděl.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama