Věřím, že fantazie je silnější než vědění, že mýty mají větší moc než historie, že sny jsou mocnější než skutečnost, že smích je jediným lékem na zármutek. A věřím, že láska je silnější než smrt.
Spatřit svět v zrnku písku a nebe v divoké květině. Zachytit nekonečno v dlani a věčnost v jedné hodině.

Srpen 2013

17. kapitola - Co se skrývá v lidských očích

19. srpna 2013 v 22:15 | Sarah |  Rubínové srdce
"No konečně, ty herko pitomá!" ozval se v naprosto tichém lese mužský hlas. Štíhlý mladý muž, vysoký necelých sto osmdesát centimetrů, se vynořil zpoza stromů a naštvaně pohlédl na svého koně, který utekl, když je napadli banditi.
Hřebec opovržlivě zafrkal a odvrátil se od svého pána.
"Ještě hodláš navíc trucovat? Že já si nevzal jiného koně… Ale alespoň si nám zachránil věci." Muž se protáhl a sundal si kápi. Měl pohledný obličej, do kterého mu spadaly plavé vlasy. Dlouhá ofina mu schovávala levé oko. Nejraději by je nosil zakryté obě, ale to nemohl, páč už teď viděl špatně. Tak alespoň schovával svou tvář pod kápí. A proč? Nyní měli jeho oči jasně šedou barvu. Když se ale ocitl v nebezpečí, jeho oči změnily barvu na růžovou. Většinou se mu po tom zbystřily smysly a nabyl na síle, ale mělo to svou cenu - lidé ho považovali za démona. Jeho rodiče byli ale oba lidé. Jeho sourozenci byli normální. Matka ho vždy uklidňovala s tím, že je výjimečný. Co mu to bylo ale platné?
Vzpomínal si ještě na ten den, kdy poprvé absolvoval lekci v šermu. Byl ještě dítě, ale i přesto přemohl svého instruktora. Zezačátku mu to vůbec nešlo, ale když mu muž málem usekl hlavu, jeho oči poprvé změnily barvu a muže málem zabil. Od té doby s ním nikdo nechtěl nic mít, byť se ho rodiče snažili začlenit do normální společnosti, drby se šířily rychle.
Když mu bylo dvanáct, poprvé utekl z domova. Bylo to jen na týden, ale stačilo to a on se zamiloval do světa venku, do divokého života. Od té doby se domů vracel jen málo, byť ho rodiče nechtěli pouštět, vždy nějak utekl. Chodíval do míst, kde ho lidé neznali a kde mohl v klidu žít. Ale nikdy nezůstal na jednom místě déle, než dva měsíce. Nechtěl riskovat. Jeho rekord v žití mimo domov byl šest měsíců, tehdy už po něm dali rodiče pátrat, tak to na chvíli zabalil. Nyní byl pryč třetí měsíc a nehodlal se vrátit ještě pěkně dlouho.
Došel ke koni, který ho velmi okatě ignoroval. Sice to byl kůň s hroznou povahou, ale byl muži věrným společníkem několik let a už si na sebe zvykli.
"Tak pojď, najdeme si místo na přenocování." Muž vzal uzdu a vedl koně lesem. Přitom přemýšlel nad oním podivným shledáním před pár dny. S tím chlapcem nebylo něco v pořádku. Zrovna hledal svého koně, když zaslechl zakázané jméno jednoho zapečetěného démona. Vypadal jako nějaký zapomenutý sirotek, ale ukázalo se, že to je hodně nebezpečný sirotek. Neměl z něj dobrý pocit. Ten kluk byl velmi nebezpečný. Ale co bylo hroší, musel pro někoho dělat. Nebylo možné, aby obyčejný spratek věděl utajované jméno liščího démona. Možná ho ale někde jen tak zaslechl a přišlo mu zajímavé, ale jeho bojové schopnosti nebyly na úrovni dítěte. Mohl jen doufat, že takový spratek nedokáže uvolnit pečeť, přece jen nebyla zrovna slabá, Alreta neměla slabé pečetě.
"Možná jsem ho měl sledovat…" zauvažoval. Ale to by bylo nebezpečné a navíc se nechtěl zamíchat do problémů.
Hřebec zařehtal a drcl do něj. Muž se zastavil a rozhlédl. "Jo, tady by to šlo." Uvázal koně ke stromu a pak si rozdělal oheň. Dlouho vzhůru nezůstal, aby ráno mohl vstát ještě před východem slunce.

Slunce pomalu vycházelo nad obzorem, když Senord vzbudil Miru a s ní i zbytek výpravy. Nikomu se moc nechtělo vracet se do reality, ale během deseti minut si sesedali k snídani. Panovalo mezi nimi ticho, nikdo se ještě úplně nepopral s tím, co Arraxil včera řekl. Miru nejvíce trápilo co řekl o Ronic Ligshově pečeti. Nikdy ji nenapadlo, že by mohl být proslulý bůh blesku tak blízko. Ale zajímalo ji, kde by mohl být zapečetěn. Arraxil říkal, že odpočívá v hlubinách. Možná moře? Jezero? Netušila. Vzpomněla si na znaky na Arraxilově meči. Možná právě to byla ona pečeť…
"Kam teď vůbec máme namířeno?" prolomil Maresim ticho.
"No, nejblíže teď bude asi hora Katan, je to největší hora široko daleko a Alreta se o ní také zmiňovala," odvětil Senord.
"Není to ta hora, kde přemohli draka a vzali mu Rubín?" zamrkala Terilla.
"Myslím že ano. Je velká pravděpodobnost, že by se Rubín navrátil původnímu majiteli," přikývl Senord.
"Já se teda v mapách moc nevyznám, ale jak asi daleko to je? A který les může být nejširší? A o té hoře neříkala nejvyšší, ale vysoká. Říkala jen, že tam má sídlo Moudrost nebo co…" ozvala se Mira.
"No, každopádně bude lepší, když se tam podíváme. Nic tím nepokazíme a alespoň zjistíme, co nebo kdo má být ta Moudrost. A je tady jeden velký les a dost možná by to mohl být ten, který Alreta myslela. Ovšem je to rojiště podivných tvorů, který se nedá říct ani démoni, ani lidé, ani zvířata. Je to děsivé místo a kdo může, ten se lesu vyhýbá. Někdo dokonce říká, že tam skončí duše zemřelých, co nenašli svůj klid. Nejraději bych se k němu vůbec nepřibližoval, ale nemáme jinou šanci."
"To nezní jako moc vlídné místo," ušklíbla se Terilla.
"To taky není, jen málokdo se vrátil a když už jo, tak přišel o rozum."
"Máme to krásné vyhlídky na naší brzkou budoucnost…" řekl Maresim trpce.
Mira si povzdechla. A co když Rubín nakonec najdeme? Pokud Arraxil říkal pravdu a Zrozenec jen čeká, až ho najdeme, jak ho pak uchráníme? Nebylo by lepší tuhle výpravu zrušit a věřit, že je Rubín dobře schovaný? Tušila, že ostatní mají stejné myšlenky, ale báli se o tom mluvit. Asi hold budeme ještě chvíli pokračovat a uvidíme, jak se to vyvrbí…
Začali sklízet po snídani a chystat koně, když se Arraxil, který celou dobu ležel opodál, najednou ozval: "Bastard…"
"Děje se něco? Kdo je bastard?" pohlédla na něj Mira.
"A jeden by věřil, že už ho po tom jeho divadélku nespatří…"
"Je tady poblíž nějaký démon?" zamračil se Senord.
"Kéž by, to by byla větší zábava… Je to váš starý známý a řekl bych, že už o nás ví. Díky těm hlasitým zvířatům," pokynul ke koním, kteří celé ráno frkali a řehtali.
"Kdo to je? Přítel nebo ne?"
"Já ho rád nemám, jestli vy jo je vaše věc…"
"Takže to nejspíš nepřítel nebude," ušklíbl se Maresim.
Arraxil sebral ze země kamínek a pohlédl na něj. Pak se s povzdechem postavil a mrštil kamínkem přes převis, pod kterým nocovali.
"Au, do háje!" ozvalo se ze shora.
"Ten hlas, není to…?" vykulil Maresim oči.
"Co jiného bych od tebe mohl čekat, pitomý démone…" O chvíli později se vedle nich objevil muž s koněm. Rukou si držel levý spánek a nenávistně hleděl na Arraxila šedýma očima.
"To není možné… Arten? Co tady děláš?" zeptal se Senord zaskočeně.
"To bych se měl ptát spíše já. Co si pamatuji, Kishenia nikdy nenechala tohohle démona udělat krok mimo město. Teď je tady s vámi a očividně k tomu máte dobrý důvod," ležérně se opřel o koně, který po něm hodil nevlídným pohledem.
"Hodně se toho stalo. Hádám, že jsi zase utekl z domu, hm? Ale podle mě se tohle stejně snažila Kishenia ututlat, takže bys o tom nejspíš nevěděl ani tak jako tak…"
"A co se tedy stalo?"
"Nevím, jestli bych to měl být já, kdo ti to řekne."
"Neboj se, nepoběžím za tatínkem. Hodlám se nevrátit domů ještě několik měsíců. Je to hodně vážné?"
"No, docela hodně… Rubín byl ukraden nějakým démonem, který jak se zdá, je něco jako bohem démonů, prý je ještě horší jak Ronic Ligsh, alespoň to říká Arraxil."
"To nezní moc dobře… Aj!" překvapeně vykřikl a mávl rukama, když kůň ustoupil do strany. Tvrdě dopadl na zadek.
"Herka pitomá!" postavil se, uvázal koně a pak řekl: "Povězte mi všechno."
Na jeho žádost mu Senord řekl všechno, co zatím zjistili o Rubínu a Alretě. Taky mu představil Miru.
"Zní to trochu… neuvěřitelně… Kdyby tady skutečně byl nějaký takový démon, jako ten Zrozenec, proč by se už dávno neukázal? A když už je řeč o Alretě a jejím románku s tím démonem Inarem, je to pár dní, co jsem potkal divného kluka, co si furt opakoval Inarovo celé jméno a mířil směrem k jeho vězení…Bylo to divné," pokrčil lhostejně rameny.
"Ty seš idiot!" vykřikl Arraxil. Arten sebou trhl a překvapeně na něj pohlédl. "Kdybys nebyl tak zaostalý, možná by tě napadlo toho kluka zabít, než stihl napáchat nějakou škodu!"
"O čem to sakra zase mluvíš? Co by mohl takový spratek udělat, hm?"
"Ten spratek nejspíše slouží Zrozenci, protože včera byla Inarova pečeť zrušena."
Arten zavrtěl hlavou. "To není možné. A navíc, kdo by věřil démonovi jako jsi ty?"
I Miru začínal Artenův povýšený tón štvát. "Mluví pravdu. Dokážu vycítit démonickou auru a včera okolí z ničehož nic zavalila jedna obzvláště silná. Bylo to, jako by se prostě objevila odnikud. A navíc byla nehorázně silná, ne jako nějaký obyčejný démon," zastala se ho.
Arten si ji změřil pohledem. "Dejme tomu, že je to pravda. Co to pro nás znamená?"
Tentokrát mu Senord pověděl o Inarovi vše, co včera říkal Arraxil.
"To to dělá sice nepříjemné, ale co to mění na situaci? Bude vám chtít vzít druhou polovinu, když ji najdete? Tak se na to vykašlete a nehledejte, nebo si zařiďte ať vás váš démonský pejsek ochrání, ne?"
"To by byl nejmenší problém. Problém je právě Arraxil. Říkal, že má v rukou klíč k pečeti, která poutá Ronic Ligshe a on ho bude chtít…"
Arten zůstal na Arraxila zírat. "No, to už problém je… Mám teď dost volného času, co kdybych se k vám na chvíli přidal? Docela mě to zajímá." Jdi do háje touho se do ničeho nezamotat…pomyslel si.
"Ehm, můžu se zeptat kdo vlastně jsi? Znám jenom tvé jméno…" ozvala se Mira nejistě.
"Jsem Arten… Jak už víš… Třetí syn krále…"
"K-krále? A co tady děláš, neměl bys být… no, na hradě?"
"Nesnáším politiku a zdi."
"Neustále utíká z domova a otec po něm věčně musí vyhlašovat pátrání," řekl Senord káravě, "Jak dlouho myslíš že ti to vydrží tentokrát?"
"Tentokrát kašlu na pátrání, domů nejdu. Stejně nemám co bych tam dělal…"
"Asi bys měla vědět ještě jednu věc," ozval se Maresim tiše za Mirou.
"Co?"
"Je zasnoubený s Terillou. Ta ho nenávidí, páč utekl ze zásnub na ty svoje toulky sotva vše začalo."
"A co třeba starat se o to, co bys měl, ty proklatej parchante!" ozval se Terillin naštvaný hlas. Arten sebou trhl a vyjeveně se podíval na dívku, které si před tím nevšiml.
"N-no… možná to není až tak dobrý nápad… abych se k vám přidával…" zvedl před sebe ruce a pomalu ustupoval ke koni s nervózním úsměvem.
"A Arten má z Terilly panickou hrůzu," dodal Maresim.
"Tak abych zase pomalu odjel… Jako by se nic nestalo… Úplně v klidu…"
"Ale, ale, malý hrdina se bojí své budoucí ženy?" ušklíbl se Arraxil.
"Ty se neozývej, ubohý démone!"
"No a není to snad tak? Co kdybych prokázal Terille malou službičku?"
"Zkus to, ubožáku!" Arten vytáhl meč. Mira v tu chvíli celá ztuhla, páč jeho oči zrůžověli.
"Co to…?"
"Proto utíká z domova. Lidí si myslí kvůli jeho očím, že je démon. Ale dělá to z něj jen zatraceně dobrého bojovníka. Říká se, že kdysi byla v královské krevní linii i čarodějka, takže se na něj z těch dob něco nejspíše přeneslo."
Další překvapení pro Miru bylo, jak dobře se Arraxilovi ubránil. Bylo očividné, že spolu bojovali i dříve a teď si vraceli účty. Ale ani tento zápas neměl dlouhého trvání, páč Arraxil nehrál úplně férově. Najednou měl v ruce bič, který si přinesl z jezera. Ani nemusel moc švihat a bič se sám jako na povel ovinul kolem Arten a začal se stahovat. To nebyl normální bič.
"To nebylo fér," zavrčel Arten, když padl k zemi.
"Jestli chceš hrát podle nějakých pravidel, tak je nejdřív vyslov," odvětil Arraxil opovržlivě.
"Za to tě jednou zabiju…"
"Jestli budeš mít možnost."
"Nevěřila bych, že to kdy řeknu, ale díky, Arraxile. A ty! Z tebe stáhnu kůži, ty křivej parchante!" obořila se do něj Terilla. Arten na ni prosebně hleděl, ale nebylo mu to moc platné.


16. kapitola - Šílenství démonů

2. srpna 2013 v 12:27 | Sarah |  Rubínové srdce
Všude vládla temnota. Ani nejmenší a nejnepatrnější paprsek jí nepronikl. Měl pocit, že temnotou neprojde ani zvuk. Ale to nemohl odhadnout, byl tam zavřený příliš dlouho na to, aby si vzpomněl, jak zní zvuk. Jediné, co poslední desetiletí slýchal, byl jeho vlastní dech. Už mu to lezlo na mozek, ale velké škody to nenapáchalo. Pravda byla taková, že on přišel o rozum už dávno. Dobrovolně si vybral cestu moci a šílenství. Cestu krve a smrti. To jediné mu chybělo. Krev a smrt. Jak rád zabíjel. A čím víc krve, tím lépe. Opět se ponořil do těch krásných vzpomínek, plných krve a křiku. Strachu. Ten měl taky rád. Miloval vidět strach v očích svých obětí. Dávalo mu to pocit, že je bůh. Že rozhoduje o životě a smrti. A byl nemilosrdný, stejně jako bůh. A stejně tak i mocný. Alespoň si to namlouval. By přece jen téměř stejně tak silný jako bůh blesku. Vyvraždil celé klany a města, stejně jako on. Prošel si stejnou cestou šílenství jako on. Vzhlížel k němu, ale zároveň to byl jeho největší sok, ať už šlo o moc či přízeň jejich Pána. Vždy s ním chtěl v něčem soutěžit, ale jeho to nezajímalo. Měl vše, co chtěl. Moc, jméno, přízeň. Bůh blesku byl někdo, komu se nemohl nikdy postavit. Nechápal, jak někdo mohl získat tolik síly, ale přitom zůstat nezávislý. Prošel si cestou šílenství, ale i přesto se dokázal pánovi vzepřít. To by on nedokázal. Jeho Pán byl jeho silou. A nikdy neztratil naději. Nevěřil, že by na něj Pán zapomněl nebo ho zradil. Věděl, že se jednoho dne dočká svobody, až Pán uzná za vhodné. Až bude potřebovat jeho věrné služby. A jak čas běžel, ten pocit zesiloval. Posledních dvacet let si opakovat, že možná už zítra. Drželo ho to při životě.
Ticho narušilo jakési šoupání a ťukání. Démon sebou trhl a doširoka otevřel oči, přestože stále nic neviděl.
"Zvuk," tiše se zasmál, "Tak takhle zní. Bolí z toho uši, ale je to příjemné."
Opět se ozvalo pár tupých ran, jako by někdo zkoumal, jestli je skála dutá. Démon netušil, jestli se má radovat nebo být naštvaný, že ho ruší. Ale možná už přišel čas jeho svobody. Mohl snad jeho Pán konečně…? Veselý a naděje naplnily jeho mysl a on se začal usmívat jako blázen.
"Konečně! Konečně!" Bedlivě poslouchal, ale už dál nic neslyšel.
"Ne, to není možné, musí to být můj Pán, musí!" Naslouchal dlouhé minuty, ale nic se nedělo. Radost přešla a vystřídal ji vztek. Zavřel oči a opět se ponořil do svých myšlenek, které byly jeho jediným společníkem. Jak tak ale ležel, opět něco uslyšel. Bylo to jako šelest, ale zesilovalo to. Zanedlouho to přešlo v nesrozumitelné mumlání a brzy rozpoznal jazyk Arrasů.
Na okamžik nastalo ticho a pak se ozvalo praskání. Začalo to pomalu a tiše, ze stupňovalo se to. Následně se ozvala rána, jak se skalní stěna sesunula a démona osvítilo světlo. Prošlo mu skrz víčka a způsobilo bolest očím. Zakryl si je dlaní a jen pomalu a váhavě ji po chvíli dal dolů a zamžoural. Světlo bylo silné, ale i přesto rozeznal siluetu člověka, ještě dítěte. Stál klidně před sutinami a hleděl na něj. Zkoumavě si ho prohlížel.
"Takže ty jsi Inar wa Riina Nar. Představoval jsem si tě jinak," řekl chlapec. Čekal nějakého mohutného a hrubého démona s barbarským vzhledem. Inar byl ale pohledný na démonské i lidské poměry. Měl oválný obličej s úzkými rty a rovným nosem. Jedno jasně modré oko na něj upřeně a zaujatě hledělo. Druhé oko měl skryté pod rezavými vlasy, které byly neuvěřitelně husté a taky hodně dlouhé, až do pasu. Byl štíhlý s vyrýsovanými svaly, jaké by chtěl každý muž. Na prsou, pupku a boku měl tetování a když se pohnul, spatřil další na jeho dlani. Přes ramena měl pohozený plášť modré barvy. Jeho kalhoty byly fialové s růžovým páskem a boty šedé.
"Nevím kdo jsi a nepředstavoval jsem si tě nijak." Inar naklonil hlavu na stranu a chlapec v jeho oku zahlédl záblesk šílenství. Před tím byl ale varován, před šílenstvím tohoto démona, tak ho to tolik nepřekvapilo.
"Říkej mi Nir. Poslal mě pro tebe tvůj pán, má pro tebe práci."
"Hmm, v tom případě… Co ti trvalo tak dlouho, chlapečku," usmál se démon. Byl to lstivý liščí úsměv, ze kterého běhal mráz po zádech. Už se mu pomalu rozjasňoval zrak a on zjistil, že chlapec nevypadá ani z části tak mladě a nevinně, jak si myslel.
"Nauč mě létat a budu rychlejší," odvětil odměřeně.
"Dávej si pozor na pusu. Nebýt tady na příkaz mého Pána, už bych tě rozpáral jak prase." Jeho úsměv se ještě rozšířil.
"Dělej si co chceš, ty si za to poneseš následky. Jestli nechceš svého pána zklamat, zvedni zadek a pojď."
"Ty spratku, zabiju tě pak půjdu zjistit co Pán chce přímo od něj."
"Ale jeho rozkaz zněl, že půjdeš okamžitě a že se za ním vrátíš až úkol splníš, není čas otálet. Schyluje se k něčemu velkému."
Inar se zasmál a vstal. "Takže pán uspěl ve svém plánu s Rubínem? A co chce víc?"
Chlapec počkal, až vstane a protáhne se. Pak mu klidně pohlédl do oka a řekl: "Chce dát nabídku jistému démonovi…"

"Inar kdo? Co to má znamenat?" zamrkala překvapeně Terilla.
"Podepsal Alretě rozsudek smrti? Neměl ji zabít ten Zrozenec? Nebo je to on?"I Mira byla zmatená.
"S Inarem se ještě nejednou setkáme, takže bych vám nejspíš měl říct pravdu…" neochotně si povzdychl, "On není Zrozenec, říkal jsem, že je to jeho poskok. Je to na dlouhé vyprávění, takže vám to řeknu za jízdy. Nemám náladu se zase střetnout s lovci."
Nervózně a trochu i nadšeně z nadcházejícího vyprávění se vyhoupli na koně a klusem vyrazili pryč. Když se vzdálili na pár kilometrů, zpomalili do kroku a Arraxil si urovnal myšlenky.
"Zrozenec byl vždy velmi ctižádostivý a ambiciózní. Toužil po té největší moci, mnohem větší, než ovládal on sám. Moc dobře věděl o existenci Rubínu, dávno před lidmi. Byl to on, kdo vyhnal draka, Původního, na území lidí. Věděl, že dříve či později Rubín padne do rukou lidem a on si nebude muset ušpinit ruce. Ale nepočítal s tím, že by mohl existovat někdo jako Alreta. Toužil po její síle, její moci. Nechtěl ji zabít, chtěl ji přetáhnout na svou stranu a získat tak nejen Rubín, ale i její moc. Ale věděl, že by Alreta odmítla, a tak ji ošálil. Využil jejího ženského srdce a lidské slabosti. Poslal jí do cesty démona s tváří krásného muže a měkkým srdcem. Démona se skvělým hereckým talentem, jehož srdce bylo ve skutečnosti chladné jak kus ledu a toužící po krvi a masakru. A jeho plán vyšel, Alreta se do něj zamilovala." Arraxil se na chvíli odmlčel. Nikdo ani nepípl, všichni byli jako na trní očekávajíce, co řekne dál. Jen Miru zahrnoval pocit odporu a zhnusení, přicházející od Alrety.
"Zrozenec tehdy téměř uspěl, ale zapomněl do svých plánu započítat Inarovu netrpělivost a unáhlenost. Inar jednal moc brzy a Alretě došlo, co se děje. Tehdy zapečetila Inara tou nejsilnější pečetí. Pro jeho uvolnění byl potřeba dlouhý rituál, znalost celého jeho jména a navíc ho mohl uvolnit jen člověk. Což znamená, že Zrozenec má na své straně i lidi, ale to není nic nečekaného…
Když se to Zrozenec dozvěděl, neuvěřitelně ho to rozzuřilo. Navíc byl v ten čas zapečetěn i Ronic Ligsh, jeho nejsilnější spojenec. Odhodil stranou všechny své složité plány a vydal se získat Rubín osobně… No, a dál už to znáte."
"Netušila jsem, že Alretu potkalo něco takového…" špitla Terilla.
"Jak to všechno víš?" zajímala se Mira.
"Kdybyste někdy dávali pozor, co říkám, věděli byste, že Ronic Ligsh byl z mého klanu a dobře jsme se znali. Ronic Ligsh a Inar sloužili jednomu pánovi…" odpověděl Arraxil odměřeně.
"Dobrá, seznámil jsi nás s Alretinou minulostí, ale stále nevíme téměř nic o tom Inarovi," odkašlal si Senord.
Arraxil pár minut mlčel, jen nepřítomně hleděl před sebe. Ve tváři měl podivný stín a pohled v jeho očích byl nepopsatelný, děsivý.
"Vlastně jsem Inara poznal dávno, ještě v dětských letech, předtím, než se naše klany znepřátelili. V té době byl… vlastně jen malý a slabý démon s přehnanou sebedůvěrou. V té době to ještě nebylo tak zřetelné, ale on vždy toužil po větší moci. Nechtěl být nejslabší z kmenu…Je to až k smíchu, jak doslova se jeho přání splnilo…" Zase se na chvíli odmlčel.
"Inar si prošel cestou šílenství, stejně jako Ronic Ligsh. Šílenství je… nejsilnější stupeň démonské síly. Když démon zešílí, nemá co ztratit, ničeho se nebojí, ani smrti. Jediné v tom stavu dokáže použít veškerou sílu, která se skrývá v jeho těle a někdy je schopen ji i znásobit. Nedokážu vám to popsat tak, abyste pochopili, co to šílenství je. Svět je prostě jiný, podřízený, slabý. Vy jste v tom světě bohem s nekonečnou silou. Neexistuje něco jako strach, únava, starosti nebo emoce. Jediné, co existuje jste vy a vaše vůle. Vaše moc. Život… Prostě se neustále radujete ze života, nedbáte následků. V tom stavu jste schopni jen dvou emocí - radosti a vzteku. Ronic Ligsh byl první z démonů, který tou cestou prošel. Vlastně byl jen pokusná myš, jejíž síla se vymkla kontrole. Není to tak snadné, prostě jít a říct si: ,Tak a odteď budu šílený.' Jinak už by byl svět zničen v moci démonů. Kdo vstoupí na cestu šílenství, musí si projít neskutečným utrpením. Fyzickou i psychickou bolestí, kterou si nikdo kdo to nezažil nedokáže představit. Musí zemřít část jeho samého, ta část, která s sebou nese racionální myšlení a emoce. Stane se z vás pak jiná osoba. Abyste mohli získat takovouto sílu, musíte zemřít, jiné cesty není."
"Zdá se, jako bys to šílenství znal velmi dobře, téměř si jím sám prošel," ozval se Maresim po tříminutovém tichu. Arraxil na něj pohlédl a chvíli nic neříkal.
"Jak jsem říkal, měl jsem velmi blízko k Ronic Ligshovi. On si tím prošel jako první. Před tím byl obyčejný démon silný jako já. Kdo ví, jak by to bylo s Inarem, kdyby mu byla dána větší moc už jako obyčejnému démonovi. Možná by dosáhl úrovně Ronic Ligshe, byť ani teď k ní nemá až tak daleko…
Každopádně, jak jsem říkal, Ronic Ligsh byl první a Zrozenec byl spokojený s výsledkem, tak si našel další oběť - Inara. Inarův klan byl vždy všem trnem v oku, jejich síla byla odlišná od všech ostatních klanů… Vlastně to byl pravý opak. Když to tak řeknu, všichni měli schopnosti vhodné k útočení, ale oni ne. Měli sílu absorbovat každý útok mocí do sebe a vstřebat z něj energii a tu učinit svou vlastní. Ale na druhou stranu nedokázali útočit jinak než fyzickou silou. Když ale Inar prošel cestou šílenství, získal i sílu útočit a nejen to. Je schopen absorbovat útok mocí, pak si z něj buď vezme energii nebo ho pošle proti jeho uživateli několikrát silnější. Taky je schopen sbírat útoky a nechat si je na později, nemusí je proti vám obrátit hned, ale třeba až za rok. Tu jeho sílu jsem nikdy nechápal. Taky mu Zrozenec dal moc přemisťování, o to hůře ho lze lapit či zasáhnout. Taky si kolem sebe dokáže vytvořit ochranou bariéru, stejně jako to dělala Kishenia s Rubínem. Po jeho těle jsou různé znaky a pečetě a každá skrývá jinou schopnost. Má zapečetěný jazyk, takže mu Zrozenec může říci úplně všechno a on to nikdy nepoví, tuhle věc Ronic Ligsh vždy odmítal, nedivím se mu. Je to hrozné břemeno, nemoci promluvit o čem chcete… No a taky má speciální oko, které taky nese pečeť. Většinou ho má schované pod vlasy a zavřené, ale když ho otevře, je to většinou vážná situace. Vlastně to udělal jen jednou, nemýlím-li se. To se proti němu spikli dva silné klany a chtěli ho zabít. Nevím přesně, co dokáže, ale z toho, co jsem pochytil vím, že nějakým zázrakem s ním vidí i za sebe, spatří tvůj útok dříve, než ho stihneš provést a uvolňuje s ním ohromné množství síly, která ho zahojí ve chvíli, kdy je zasáhnut. Byl proto nazýván nesmrtelným a nezasáhnutelným démonem…
Co bych vám ještě mohl říci… Asi to, že bez zaváhání vyvraždil celý svůj klan, svou rodinu. Zabíjí tak, aby bylo co možná nejvíce krve… A že Ronic Ligsh je mnohem silnější než on, toho se spíš bojte," dodal ještě, když spatřil jejich ustrašené pohledy.
Ticho se vleklo ještě několik kilometrů. Arraxil řekl, co chtěl a ostatní to stravovali.
"Říkal jsi, že se s ním nejednou setkáme… Bude nám chtít zabránit v nalezení Rubínu?" špitla Mira.
"Ne, to ne. Zrozenec se k němu mile rád nechá dovést."
"Tak nás snad bude sledovat?"
"Ne, to taky ne. Bude nás vydírat a dost možná někoho z vás i zabije jako příklad."
"A-A co teda bude chtít?!"
"Bude chtít, abych mu pomohl vysvobodit Ronic Ligshe."
"To nemůže jít za někým z tvého klanu?"
"Nemůže… To já mám klíč k jeho pečeti"
"Cože?!" vyhrkla čtveřice unisono. Arraxil už nic neřekl, ani když se ho vyptávali. Řekl víc, než měl.