Věřím, že fantazie je silnější než vědění, že mýty mají větší moc než historie, že sny jsou mocnější než skutečnost, že smích je jediným lékem na zármutek. A věřím, že láska je silnější než smrt.
Spatřit svět v zrnku písku a nebe v divoké květině. Zachytit nekonečno v dlani a věčnost v jedné hodině.

17. kapitola - Co se skrývá v lidských očích

19. srpna 2013 v 22:15 | Sarah |  Rubínové srdce
"No konečně, ty herko pitomá!" ozval se v naprosto tichém lese mužský hlas. Štíhlý mladý muž, vysoký necelých sto osmdesát centimetrů, se vynořil zpoza stromů a naštvaně pohlédl na svého koně, který utekl, když je napadli banditi.
Hřebec opovržlivě zafrkal a odvrátil se od svého pána.
"Ještě hodláš navíc trucovat? Že já si nevzal jiného koně… Ale alespoň si nám zachránil věci." Muž se protáhl a sundal si kápi. Měl pohledný obličej, do kterého mu spadaly plavé vlasy. Dlouhá ofina mu schovávala levé oko. Nejraději by je nosil zakryté obě, ale to nemohl, páč už teď viděl špatně. Tak alespoň schovával svou tvář pod kápí. A proč? Nyní měli jeho oči jasně šedou barvu. Když se ale ocitl v nebezpečí, jeho oči změnily barvu na růžovou. Většinou se mu po tom zbystřily smysly a nabyl na síle, ale mělo to svou cenu - lidé ho považovali za démona. Jeho rodiče byli ale oba lidé. Jeho sourozenci byli normální. Matka ho vždy uklidňovala s tím, že je výjimečný. Co mu to bylo ale platné?
Vzpomínal si ještě na ten den, kdy poprvé absolvoval lekci v šermu. Byl ještě dítě, ale i přesto přemohl svého instruktora. Zezačátku mu to vůbec nešlo, ale když mu muž málem usekl hlavu, jeho oči poprvé změnily barvu a muže málem zabil. Od té doby s ním nikdo nechtěl nic mít, byť se ho rodiče snažili začlenit do normální společnosti, drby se šířily rychle.
Když mu bylo dvanáct, poprvé utekl z domova. Bylo to jen na týden, ale stačilo to a on se zamiloval do světa venku, do divokého života. Od té doby se domů vracel jen málo, byť ho rodiče nechtěli pouštět, vždy nějak utekl. Chodíval do míst, kde ho lidé neznali a kde mohl v klidu žít. Ale nikdy nezůstal na jednom místě déle, než dva měsíce. Nechtěl riskovat. Jeho rekord v žití mimo domov byl šest měsíců, tehdy už po něm dali rodiče pátrat, tak to na chvíli zabalil. Nyní byl pryč třetí měsíc a nehodlal se vrátit ještě pěkně dlouho.
Došel ke koni, který ho velmi okatě ignoroval. Sice to byl kůň s hroznou povahou, ale byl muži věrným společníkem několik let a už si na sebe zvykli.
"Tak pojď, najdeme si místo na přenocování." Muž vzal uzdu a vedl koně lesem. Přitom přemýšlel nad oním podivným shledáním před pár dny. S tím chlapcem nebylo něco v pořádku. Zrovna hledal svého koně, když zaslechl zakázané jméno jednoho zapečetěného démona. Vypadal jako nějaký zapomenutý sirotek, ale ukázalo se, že to je hodně nebezpečný sirotek. Neměl z něj dobrý pocit. Ten kluk byl velmi nebezpečný. Ale co bylo hroší, musel pro někoho dělat. Nebylo možné, aby obyčejný spratek věděl utajované jméno liščího démona. Možná ho ale někde jen tak zaslechl a přišlo mu zajímavé, ale jeho bojové schopnosti nebyly na úrovni dítěte. Mohl jen doufat, že takový spratek nedokáže uvolnit pečeť, přece jen nebyla zrovna slabá, Alreta neměla slabé pečetě.
"Možná jsem ho měl sledovat…" zauvažoval. Ale to by bylo nebezpečné a navíc se nechtěl zamíchat do problémů.
Hřebec zařehtal a drcl do něj. Muž se zastavil a rozhlédl. "Jo, tady by to šlo." Uvázal koně ke stromu a pak si rozdělal oheň. Dlouho vzhůru nezůstal, aby ráno mohl vstát ještě před východem slunce.

Slunce pomalu vycházelo nad obzorem, když Senord vzbudil Miru a s ní i zbytek výpravy. Nikomu se moc nechtělo vracet se do reality, ale během deseti minut si sesedali k snídani. Panovalo mezi nimi ticho, nikdo se ještě úplně nepopral s tím, co Arraxil včera řekl. Miru nejvíce trápilo co řekl o Ronic Ligshově pečeti. Nikdy ji nenapadlo, že by mohl být proslulý bůh blesku tak blízko. Ale zajímalo ji, kde by mohl být zapečetěn. Arraxil říkal, že odpočívá v hlubinách. Možná moře? Jezero? Netušila. Vzpomněla si na znaky na Arraxilově meči. Možná právě to byla ona pečeť…
"Kam teď vůbec máme namířeno?" prolomil Maresim ticho.
"No, nejblíže teď bude asi hora Katan, je to největší hora široko daleko a Alreta se o ní také zmiňovala," odvětil Senord.
"Není to ta hora, kde přemohli draka a vzali mu Rubín?" zamrkala Terilla.
"Myslím že ano. Je velká pravděpodobnost, že by se Rubín navrátil původnímu majiteli," přikývl Senord.
"Já se teda v mapách moc nevyznám, ale jak asi daleko to je? A který les může být nejširší? A o té hoře neříkala nejvyšší, ale vysoká. Říkala jen, že tam má sídlo Moudrost nebo co…" ozvala se Mira.
"No, každopádně bude lepší, když se tam podíváme. Nic tím nepokazíme a alespoň zjistíme, co nebo kdo má být ta Moudrost. A je tady jeden velký les a dost možná by to mohl být ten, který Alreta myslela. Ovšem je to rojiště podivných tvorů, který se nedá říct ani démoni, ani lidé, ani zvířata. Je to děsivé místo a kdo může, ten se lesu vyhýbá. Někdo dokonce říká, že tam skončí duše zemřelých, co nenašli svůj klid. Nejraději bych se k němu vůbec nepřibližoval, ale nemáme jinou šanci."
"To nezní jako moc vlídné místo," ušklíbla se Terilla.
"To taky není, jen málokdo se vrátil a když už jo, tak přišel o rozum."
"Máme to krásné vyhlídky na naší brzkou budoucnost…" řekl Maresim trpce.
Mira si povzdechla. A co když Rubín nakonec najdeme? Pokud Arraxil říkal pravdu a Zrozenec jen čeká, až ho najdeme, jak ho pak uchráníme? Nebylo by lepší tuhle výpravu zrušit a věřit, že je Rubín dobře schovaný? Tušila, že ostatní mají stejné myšlenky, ale báli se o tom mluvit. Asi hold budeme ještě chvíli pokračovat a uvidíme, jak se to vyvrbí…
Začali sklízet po snídani a chystat koně, když se Arraxil, který celou dobu ležel opodál, najednou ozval: "Bastard…"
"Děje se něco? Kdo je bastard?" pohlédla na něj Mira.
"A jeden by věřil, že už ho po tom jeho divadélku nespatří…"
"Je tady poblíž nějaký démon?" zamračil se Senord.
"Kéž by, to by byla větší zábava… Je to váš starý známý a řekl bych, že už o nás ví. Díky těm hlasitým zvířatům," pokynul ke koním, kteří celé ráno frkali a řehtali.
"Kdo to je? Přítel nebo ne?"
"Já ho rád nemám, jestli vy jo je vaše věc…"
"Takže to nejspíš nepřítel nebude," ušklíbl se Maresim.
Arraxil sebral ze země kamínek a pohlédl na něj. Pak se s povzdechem postavil a mrštil kamínkem přes převis, pod kterým nocovali.
"Au, do háje!" ozvalo se ze shora.
"Ten hlas, není to…?" vykulil Maresim oči.
"Co jiného bych od tebe mohl čekat, pitomý démone…" O chvíli později se vedle nich objevil muž s koněm. Rukou si držel levý spánek a nenávistně hleděl na Arraxila šedýma očima.
"To není možné… Arten? Co tady děláš?" zeptal se Senord zaskočeně.
"To bych se měl ptát spíše já. Co si pamatuji, Kishenia nikdy nenechala tohohle démona udělat krok mimo město. Teď je tady s vámi a očividně k tomu máte dobrý důvod," ležérně se opřel o koně, který po něm hodil nevlídným pohledem.
"Hodně se toho stalo. Hádám, že jsi zase utekl z domu, hm? Ale podle mě se tohle stejně snažila Kishenia ututlat, takže bys o tom nejspíš nevěděl ani tak jako tak…"
"A co se tedy stalo?"
"Nevím, jestli bych to měl být já, kdo ti to řekne."
"Neboj se, nepoběžím za tatínkem. Hodlám se nevrátit domů ještě několik měsíců. Je to hodně vážné?"
"No, docela hodně… Rubín byl ukraden nějakým démonem, který jak se zdá, je něco jako bohem démonů, prý je ještě horší jak Ronic Ligsh, alespoň to říká Arraxil."
"To nezní moc dobře… Aj!" překvapeně vykřikl a mávl rukama, když kůň ustoupil do strany. Tvrdě dopadl na zadek.
"Herka pitomá!" postavil se, uvázal koně a pak řekl: "Povězte mi všechno."
Na jeho žádost mu Senord řekl všechno, co zatím zjistili o Rubínu a Alretě. Taky mu představil Miru.
"Zní to trochu… neuvěřitelně… Kdyby tady skutečně byl nějaký takový démon, jako ten Zrozenec, proč by se už dávno neukázal? A když už je řeč o Alretě a jejím románku s tím démonem Inarem, je to pár dní, co jsem potkal divného kluka, co si furt opakoval Inarovo celé jméno a mířil směrem k jeho vězení…Bylo to divné," pokrčil lhostejně rameny.
"Ty seš idiot!" vykřikl Arraxil. Arten sebou trhl a překvapeně na něj pohlédl. "Kdybys nebyl tak zaostalý, možná by tě napadlo toho kluka zabít, než stihl napáchat nějakou škodu!"
"O čem to sakra zase mluvíš? Co by mohl takový spratek udělat, hm?"
"Ten spratek nejspíše slouží Zrozenci, protože včera byla Inarova pečeť zrušena."
Arten zavrtěl hlavou. "To není možné. A navíc, kdo by věřil démonovi jako jsi ty?"
I Miru začínal Artenův povýšený tón štvát. "Mluví pravdu. Dokážu vycítit démonickou auru a včera okolí z ničehož nic zavalila jedna obzvláště silná. Bylo to, jako by se prostě objevila odnikud. A navíc byla nehorázně silná, ne jako nějaký obyčejný démon," zastala se ho.
Arten si ji změřil pohledem. "Dejme tomu, že je to pravda. Co to pro nás znamená?"
Tentokrát mu Senord pověděl o Inarovi vše, co včera říkal Arraxil.
"To to dělá sice nepříjemné, ale co to mění na situaci? Bude vám chtít vzít druhou polovinu, když ji najdete? Tak se na to vykašlete a nehledejte, nebo si zařiďte ať vás váš démonský pejsek ochrání, ne?"
"To by byl nejmenší problém. Problém je právě Arraxil. Říkal, že má v rukou klíč k pečeti, která poutá Ronic Ligshe a on ho bude chtít…"
Arten zůstal na Arraxila zírat. "No, to už problém je… Mám teď dost volného času, co kdybych se k vám na chvíli přidal? Docela mě to zajímá." Jdi do háje touho se do ničeho nezamotat…pomyslel si.
"Ehm, můžu se zeptat kdo vlastně jsi? Znám jenom tvé jméno…" ozvala se Mira nejistě.
"Jsem Arten… Jak už víš… Třetí syn krále…"
"K-krále? A co tady děláš, neměl bys být… no, na hradě?"
"Nesnáším politiku a zdi."
"Neustále utíká z domova a otec po něm věčně musí vyhlašovat pátrání," řekl Senord káravě, "Jak dlouho myslíš že ti to vydrží tentokrát?"
"Tentokrát kašlu na pátrání, domů nejdu. Stejně nemám co bych tam dělal…"
"Asi bys měla vědět ještě jednu věc," ozval se Maresim tiše za Mirou.
"Co?"
"Je zasnoubený s Terillou. Ta ho nenávidí, páč utekl ze zásnub na ty svoje toulky sotva vše začalo."
"A co třeba starat se o to, co bys měl, ty proklatej parchante!" ozval se Terillin naštvaný hlas. Arten sebou trhl a vyjeveně se podíval na dívku, které si před tím nevšiml.
"N-no… možná to není až tak dobrý nápad… abych se k vám přidával…" zvedl před sebe ruce a pomalu ustupoval ke koni s nervózním úsměvem.
"A Arten má z Terilly panickou hrůzu," dodal Maresim.
"Tak abych zase pomalu odjel… Jako by se nic nestalo… Úplně v klidu…"
"Ale, ale, malý hrdina se bojí své budoucí ženy?" ušklíbl se Arraxil.
"Ty se neozývej, ubohý démone!"
"No a není to snad tak? Co kdybych prokázal Terille malou službičku?"
"Zkus to, ubožáku!" Arten vytáhl meč. Mira v tu chvíli celá ztuhla, páč jeho oči zrůžověli.
"Co to…?"
"Proto utíká z domova. Lidí si myslí kvůli jeho očím, že je démon. Ale dělá to z něj jen zatraceně dobrého bojovníka. Říká se, že kdysi byla v královské krevní linii i čarodějka, takže se na něj z těch dob něco nejspíše přeneslo."
Další překvapení pro Miru bylo, jak dobře se Arraxilovi ubránil. Bylo očividné, že spolu bojovali i dříve a teď si vraceli účty. Ale ani tento zápas neměl dlouhého trvání, páč Arraxil nehrál úplně férově. Najednou měl v ruce bič, který si přinesl z jezera. Ani nemusel moc švihat a bič se sám jako na povel ovinul kolem Arten a začal se stahovat. To nebyl normální bič.
"To nebylo fér," zavrčel Arten, když padl k zemi.
"Jestli chceš hrát podle nějakých pravidel, tak je nejdřív vyslov," odvětil Arraxil opovržlivě.
"Za to tě jednou zabiju…"
"Jestli budeš mít možnost."
"Nevěřila bych, že to kdy řeknu, ale díky, Arraxile. A ty! Z tebe stáhnu kůži, ty křivej parchante!" obořila se do něj Terilla. Arten na ni prosebně hleděl, ale nebylo mu to moc platné.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama