Věřím, že fantazie je silnější než vědění, že mýty mají větší moc než historie, že sny jsou mocnější než skutečnost, že smích je jediným lékem na zármutek. A věřím, že láska je silnější než smrt.
Spatřit svět v zrnku písku a nebe v divoké květině. Zachytit nekonečno v dlani a věčnost v jedné hodině.

18. kapitola - Liščí démon

19. září 2013 v 17:47 | Sarah |  Rubínové srdce
Měl sedm otázek:
Proč šel a zkoumal, kdo to tam nocuje?
Proč to nenechal plavat, když uviděl někoho z Kisheniina léna?
Proč se zajímal, co tam dělají?
Proč vůbec přemýšlel o tom, že by se k nim přidal?
Proč se nechal vyprovokovat Arraxilem na souboj?
Proč má tak mizerné štěstí?
Jak teď, do háje, uteče?
Arten s rozporuplnými pocity hleděl na své svázané ruce. Terilla ho slušně zřídila a teď ho ještě mučí tím, že s nimi musí jet. Měl svázané ruce, jeho koně vedla v závěsu a cítil, že zítra bude mít v obličeji slušnou modřinu. Ta herka si ještě navíc spokojeně vykračovala. Takhle nechat svého pána na pospas, že mu to už nebylo hloupé.
"Zrádče," zabručel už poněkolikáté. Kůň zastřihal ušima a pak klidně kráčel dál a dělal, že nic neslyšel. To bylo marné. Mohl by seskočit a zdrhat, ale hned by ho zase chytli a Terilla by s ním udělala krátký proces. Opravdu se jí bál. Od té doby co uslyšel, že se má zasnoubit, byl celý nesvůj. A zvláště pak, když ji uviděl. Byla pěkná, o tom nebylo pochyb, ale bylo na ní něco, co ho děsilo. On potřeboval volnost a nezávislost, ale věděl, že tahle žena mu to nedopřeje. Proto utekl hned, co je představili. Doufal, že tím donutí otce to zrušit, ale bohužel se zmýlil. Jen ho to v tom utvrdilo a navíc si musel vyslechnout nekonečně dlouhé kázání. Byl to také důvod, proč se vracel domů méně často, ale očividně osudu stejně neuteče.
Teď to ale ještě zhoršil. Děsila ho i jako veselá a optimistická, natož pak takhle chladná a nenávistná. Ale mohl si za to sám. Měl utíkat, dokud nebylo pozdě.
"Ono ji to přejde, neboj," objevil se u něj Maresim s lehce nuceným úsměvem. "Otec by tě rád už dávno pustil, ale je Terillin podřízený a ta když si postaví hlavu, no…"
"Jak dlouho to asi bude trvat?"
"Těžko říci, ale naštval si ji hodně. Kdybys byl zůstal na zásnubách a utekl až po nich, měl bys to mnohem snazší."
"Co mě je po tom… Nějaké zásnuby dohodnuté proti mé vůli mě nezajímají. Otec mě do ničeho nedonutí a pokud bych chtěl, přestanu se vracet domů."
"Silná slova, vzhledem k tomu, že je to král a ty máš povinnost ho poslouchat."
"Jeho moc nesahá všude. Kdyby šlo do tuhého, klidně půjdu za hranice. Do ničeho mě ale nedonutí. Terilla je diktátor, nevydržel bych s ní."
"No, ona se tak chová jen když jí něco provedeš, jinak taková vůbec není. Odpustit něco jí ale trvá velmi dlouho, takže se snaž a nenaštvi ji ještě víc, nebo tě bude za sebou vodit svázaného jako psa až do konce výpravy."
"Já nic nedělám, to ona mě svázala."
"Stěžuješ si jak holka, vzchop se trochu, prosimtě. To ty budeš svázaný, ne já."
"Hm.." zabručel a začal Maresima ignorovat. Ten si povzdechl a popojel dopředu k Miře.
"Takhle Terillu vůbec nepoznávám…" řekla Mira zamyšleně.
"No, ještě ji neznáš tak dobře. Má pocit, že ji Arten zradil. Rozhodně ji tím útěkem hodně zesměšnil a to ona nesnáší nejvíc. Nechtěj ji nikdy naštvat, ona jen tak neodpouští. Když jsme byli ještě děti, tak jsem ji naštval, protože jsem ji nechtěl půjčit můj dřevěný meč a ona se mnou pak víc jak rok nemluvila."
"Páni… Vždy jsem myslela, že si z ničeho nedělá hlavu."
"Ona tak působí. To je možná to, co na ní Artena děsí, protože to poznal," zasmál se.
"Arten sám působí zvláštním dojmem."
"To jo, když jsem ho poprvé uviděl, nevěděl jsem, co si o něm mám myslet. Působí jako mamlas, ale ve skutečnosti není hloupý ani nemotorný. Jen se tak tváří. Asi mu to víc vyhovuje, lidé si ho pak nevšímají a on si v klidu přežívá."
"Ale no tak, Terillo, nestačilo by to už?" ozval se Senord.
"Ne, zasloužil by si trpět mnohem víc. Nebýt to syn krále, už jsem ho zaškrtila!" odsekla Terilla naštvaně.
"Ale já potřebuji na záchod!" řekl Arten kňouravě.
"Hold to budeš muset vydržet!"
"A jak dlouho?"
"Jak to uznám za vhodné!"
"Ale bude to jen na skok…"
"Ne!"
"Prosím…"
"Ne a už buď zticha. Zastavíme až v poledne!"
"Ale to je několik hodin!"
"No, tak máš alespoň co dělat."
"Prosím!"
"Ne a už se -"
"Zastavte," zavelel Arraxil.
"To už jsi na jeho straně?" zavrčela Terilla.
"To tak. Brzy se objeví Inar, cítím jeho přítomnost." Neviděl ho, necítil a ani neslyšel, ale věděl, že je poblíž. Bylo to, jako by v koutku mysli zahlédl ten krutý úsměv, záblesk šílených očí. Zaslechl ten děsivý smích.
"Už?" špitla Mira.
"Vlastně jsem ho čekal o dost dřív," ušklíbl se, "To sel nevadí, být tebou, tak řeknu Alretě, aby kolem tebe vytvořila bariéru jako tehdy na hradě. Budeš jeho první cíl."
"Proč já?"
"Za jak dlouho tady bude?" zeptal se Maresim.
Arraxil na žádnou z otázek neodpověděl. Seskočil z koně a rozhlédl se. Okolí utichlo. Zvířata utekla nebo se schovala. Jemný vánek si přestal pohrávat s listím. Bude to náhlé, jako záblesk. Jako by se stlačil vzduch. Jemné zapraskání.
Okolí zalila rudá záře, když se kolem Miry objevila bariéra. Ve stejnou chvíli, jako by se vzduch zhoupl na jednu stranu a pak prudce zabral na druhou. Mira vykřikla a spadla z koně.Bariéra se naklonila směrem k postavě stojící na druhé straně. Vysoký démon přiložil potetovanou ruku na bariéru a začal z ní vysávat energii. Dlouhé rezavé vlasy mu divoce vlály ve větru. Ne, nebyl to vítr. Byla to energie, která se kolem něj intenzivně prolévala a všechno živé v okolí přimrazila na místě. Modrým okem propaloval Miru. Druhé měl zavřené a jak mu vlály vlasy, bylo vidět tetování ve tvaru X, které se mu táhlo od obočí k lícní kosti a šlo i přes víčko.
Mira cítila, jak z ní rychle vysává energii, jak bariéra postupně slábla a mizela v Inarově tetování na dlani. Ta ale náhle ucukla a démon se s překvapeným výrazem otočil čelem k Arraxilovi. Zápěstí měl omotané bičem a Arraxil ho přitáhl k sobě.
"Takhle se vítá starý přítel?" ušklíbl se démon laškovně. "Koukám, že máš stále tyhle hračky."
Arraxil neodpověděl, jen na něj zamračeně hleděl.
"Bývaly časy, kdy jsi byl mnohem sdílnější." Démon švihl zápěstím a zkušeným pohybem se z biče vyvlékl. Pohlédl na Miru a v doširoka otevřeném oku se objevilo šílenství.
"No, kdo by to ale řekl? Jak uboze lpíš na životě, má drahá Alreto. Dokonce se i skrýváš v téhle malé holce. Kam se poděla tvá pověstná hrdost? A to jsi mě poučovala o tom, jak hluboko jsem klesl…" rozesmál se, "Jak jsou lidé zábavní!"
Miře přejel mráz po zádech a od Alrety k ní putovaly samé negativní pocity, hlavně vztek a nenávist.
"Co jsi zač?" křikl Arten. Musel se ujistit.
"To má sláva za ty roky tolik upadla?" dramaticky si povzdechl, "Budiž. Jsem Inar wa Riina Nar z klanu Liščích démonů. Pravá ruka mého převelikého pána." Zněl až příliš hrdě.
"Takže tě skutečně pustili na svobodu…"
"Jakýsi divný kluk, jméno už jsem zapomněl. Byl ale až humorně vážný," opět se rozesmál. Očividně velmi rád klábosil. Pak ale nasadil vážný výraz, byť mu moc nešel. Koutky mu stále cukaly.
"Arraxil vám už jistě řekl, proč jsem tady, že?"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Say Say | E-mail | 19. září 2013 v 17:52 | Reagovat

páni!! ta knížka je úžasná :D nemůžu se dočkat na pokračování! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama