Věřím, že fantazie je silnější než vědění, že mýty mají větší moc než historie, že sny jsou mocnější než skutečnost, že smích je jediným lékem na zármutek. A věřím, že láska je silnější než smrt.
Spatřit svět v zrnku písku a nebe v divoké květině. Zachytit nekonečno v dlani a věčnost v jedné hodině.

Říjen 2013

20. kapitola - Cena za pravdu (část 2.)

28. října 2013 v 22:47 | Sarah |  Rubínové srdce
Mira zaváhala. "Ne… Tajíš toho příliš mnoho, mluv." Arraxil protočil panenky.
"Co tedy chcete vědět dál?"
"Jeden aby se tě bál se zeptat, jak to tak sleduji… Stejně ale chci vědět o mém otci. Zajímalo by mě, co vše nám tajíš…" hlesla Terilla.
"Tajím to, co je nebezpečné. Pro vás i pro mě. Znát pravdu je celé vaše volba, nemáte mě z čeho vynit," střelil pohledem po Maresimovi a pak se obrátil zpět k Terille, "Když ti byly dva roky, tvůj otec byl se svou výpravou napadnut vlkodlakem. On jediný se vrátil. Byl to zázrak. Co ale nikdo netušil bylo, že ho vlkodlak pokousal a on sám se jím stal. O tři roky později ho měl zabít nějaký démon. Ve skutečnosti ho ale ulovili lovci, když se potýkal se svým druhým já. Kdo ví, třeba ho pak démoni rozsápali," pokrčil rameny. Terilla jen přikývla a hleděla do země. Arraxil ji chvíli sledoval a pak opět pohlédl na Miru a vyčkával.
"Ať jsi jakkoliv mizerný a netaktní řečník, mám za to, že odpovědi si zasloužíme všichni," Arten pohlédl démonovi zpříma do očí, "Tak co máš pro mě za srdceryvnou histroku?"
Arraxil byl očividně čím dál víc napružený. Přesto ale namítání vzdal a rovnou řekl: "Kámen úrazu je v tom, drahý princi, že nejsi výjimečný pokračovatel rodu, nýbrž přesně naopak. Vlastně jsme skoro příbuzní, tvůj otec byl vzdušný démon. Ne král, kterého nazýváš svým otcem. Paradox je, že ani královna s tebou není spřízněna krví."
"To není možné, má matka porodila čtyři děti, mezi kterými jsem byl i já," zaprotestoval Arten.
"To je pravda, královna porodila čtyři děti, ale její třetí syn měl velmi slabé zdraví a zemřel v rukou své kojné. Ta, než ohrozit sebe a svou rodinu, se raději vzdala výchovy svého syna a dopřála mu vyrůstat v královském luxusu. Protože jste byli oba ještě velmi malí, nikdo záměnu neodhalil, toť vše."
"A i kdyby to byla pravda, proč by se kojná spouštěla s démonem?"
"To jsem neřekl přesně. Nebyl to čistokrevný démon, měl mezi předky člověka a tato část jeho já mu v životě nadělala paseku, včetně toho, že byl schopný se zamilovat do člověka. Nedlouho před tvým narozením lidé odhalili, co je zač a byl zabit. Tvá matka z toho vyvázla jen tak tak, když ze sebe musela udělat démonovu obět a poběhlici, jinak by zabili i tebe.
A než se zeptáš, jak bych to mohl vědět, řeknu ti to. Tvého otce jsem znal osobně. Nic víc v tom není. Ještě něco, co nechápeš?"
Arten ho upřeně sledoval a nedalo se poznat, na co myslí. Když se zrovna nechoval jako idiot, bylo těžké se v něm vyznat.
"A to chceš říct, že jsem matce-královně od přírody tolik podobný?" nadzdvihl Arten obočí.
"Velká část tohoto národa má světlé vlasy. Pouze nevybočuješ z davu. A tvůj královský děda měl také šedivé oči, takže to nikdo neřeší. Vzhled mrtvého prince očividně nikoho nezajímal."
"Není to špatný pocit, královský dvůr mě stejně štve," odfrkl si a odhodil vlasy z obličeje, "A to znamená, že mě nemůžou nadále nutit ke sňatku, že?" zaradoval se. Terilla sebou trhla, sebrala ze země klacek a majzla ho s ním po hlavě, až zavrávoral dopředu.
"Au!" chytl se za hlavu a vyčítavě na ni pohlédl, "Ty mě přece taky nemusíš, ne? Tak o co jde?" Místo odpovědi dostal další do spánku.
Mira je nervózně sledovala. Sice to bylo do jisté míry vtipné, ale atmosféra mezi nimi nebyla nejlepší. A Arte získával zpět svůj přiblblý přístup, čímž Terillu dopaloval o to víc. Miru napadlo, jestli to nedělá schválně. A Terilla se sice chovala, jako by jím z celého srdce opovrhovala, ale přesto ji štvalo, co řekl. Mira to nechápala.
"Jestli je to vše, měli bychom vyrazit, máme jenom týden," řekl Arraxil odměřeně a úkosem pohlédl na nenáviděný amulet.
"Nejdříve nám řekni pravdu o tobě a Zrozenci," zamítla ho Mira pevným hlasem. Arraxil sebou trhl a nevěřícně na ni pohlédl. Miru jeho pohled vyděsil.
"Doufal jsem, že se tomuhle vyhneme…" řekl pomalu a zatnul pěsti. Chvíli hleděl do země a pak pohlédl Miře zpříma do očí.
"Odmítám splnit tvůj příkaz." Všichni na něj překvapeně a vyděšeně hleděli. Mira věděla, že nesmí povolit.
"Odpověz mi! Co je mezi tebou a Zrozencem?" Ne, neustoupí. Nesmí. Arraxil k ní vykročil a zastavil se těsně před ní. Zavrtěl hlavou.
"Odpověz mi!" přikázala. Tohle zvládne. K tomuhle amulet přece je. Démon pevně sevřel rty. Mira ucítila vlnu energie a křupnutí. Vystrašeně pohlédla na amulet. Po celé jeho délce se táhla zřetelná prasklina a jeden ze čtyř zdobných kamenů se uvolnil a zůstal jí v ruce.
"Říkal jsem vám to, moc amuletu slábne. Když chci, můžu mu oponovat. Přesto jsem ochotný k ústupku. Dám vám informaci, která vás zabaví na dost dlouho a na oplátku se mě již nikdy na Zrozence neptej. Není v mém zájmu amulet zničit," odvětil Arraxil naprosto klidně.
"J-jakou informaci máš na mysli?" zeptala se Mira rozechvěle.
"Pravdu o amuletu a Ronic Ligshově pečeti." Mira pohlédla na ostatní, ale ti byli ještě více vedle než ona sama, zvláště pak Maresim se Senordem kvůli Arraxilovým předchozím slovům.
"Dobře… Fajn…" Co měla dělat? Nemohla ho dál nutit, nechtěla-li zničit amulet. Bála se toho, co se stane, až se jeho moc zlomí.
Arraxil se opřel o svého apatického koně a povzdechl si.
"To, jak vznikl amulet, zajisté víte. Ale ve skutečnosti ten příběh začal o hodně dříve. Začal, když se Ronic Ligsh vzepřel Zrozenci a ten ho potrestal. Vrátil se k našemu klanu vážně zraněný a to způsobilo jeho pád. Netuším, jestli čekal od těch, které vraždil a utlačoval pomoc, ale té se mu rozhodně nedostalo. Právě naopak. Svázali ho a zapečetili jeho moc do… No, to není podstatné…" Na chvíli se zarazil, ale pak opět navázal, "Jak jste již stihli zjistit, na mém meči je pečeť Ronic Ligshe." Vytáhnul meč z pochvy a přejel po znacích prsty. Ty letmo zazářily. Zahleděl se na ně a pečlivě rozmýšlel svá další slova.
"Dostal jsem tento meč a jako trest za, byť nedobrovolné, napomáhání Ronicovi. Jsem se měl nechat spolu s mečem zapečetit Kisheniinou matkou Carli tak, aby ani Zrozenec pečeť nezlomil. A donutit jí udělat to stálo mnoho krve. Jenže ona ani zdaleka nebyla tak silná, jak se o ní tradovalo. Neměla ani polovinu Alretiny síly. Bylo by lepší, kdybych šel za ní, ale ta v té době byla pod vlivem Inara. Navíc bylo málu zručná a hloupá. Místo toho, aby zničila toho, kdo zabil tolik jejích podřízených, zatoužila mít démoního sluhu. Ještě by se to dalo přehlédnout, kdyby neudělala tu pitomost. Nepoužila normální svazovací formuli, nýbrž kouzlo tak zkomolila, že udělalo víc, než tušila." Opět se odmlčel a zatnul pěsti. Ostatní napjatě mlčeli, protože jakákoliv otázka by ho mohla donutit si své vyprávění rozmyslet.
"Pečeť amuletu se provázala s pečetí Ronica a narušila ji. Ty pečetě se navzájem ničí a rozplétají. Celá léta zabraňuji jejich zrušení svými silami a podřizováním se amuletu. Pečeť na něm je slabá, snadno bych ji zlomil. Ale ve chvíli, kdy amulet praskl, stejná prasklina se objevila na pečeti Ronica. Již tu rovnováhu nevydržím dlouho udržovat. Amulet se, když budeme mít štěstí, rozpadne nejdéle za dva tři měsíce. A spolu s ním i Ronicova pečeť," přejel je pohledem a zastavil se na Senordovi, "To je odpověď na tvou otázku. Ať si zvolíme jakkoliv, stejně to skončí tím, že se bůh blesku osvobodí. Bude mnohem silnější, než byl před svým pádem, protože spřádal sílu dlouhá desetiletí. Ale můžeme doufat, protože se před svým pádem Zrozenci postavil. Jestli toho teď nelituje, o čemž pochybuji, bude vesměs na naší straně."
Nastalo dlouhé ticho přerušované jen frkáním koní a zvuky přírody. Mira uhranutě sledovala amulet. Věc, která jí na cestě připadala jako bezpečný bod, najednou ztěžkla a přímo z něj jeho prokletí cítila. Uvolněný kamínek jí stále ležel na dlani.
"A nejde ta pečeť nějak obnovit?" zeptala se Mira opatrně.
"Šlo by to, kdyby Carli pečetě málem nesjednotila. Museli by se obě zničit a pak zase obnovit. A Ronicovi stačí okamžik na to, aby se osvobodil. Nelze tomu zabránit. Leda počkat, až se zase někdy vrátí jako zpráskaný pes. To se ale nestane, on se umí za svých chyb, na rozdíl od Inara, poučit. Nepůjde ho znovu tak snadno spoutat. Možná už to nepůjde vůbec…" odvětil Arraxil a pohlédl na podmračenou oblohu. "Proto bychom měli najít Rubín a udržet si s jeho pomocí Inara daleko od těla. Ronic ho nemá v lásce, jen ten magor si to neuvědomuje. S tou jeho prořízlou pusou ho tentokrát Ronic zabije. Už dřív to málem udělal, tehdy ho musel zastavit Zrozence osobně. Jenže Inar prostě… nezvládl to šílenství a ztratil racionální uvažování. Vesměs se chová jako dítě, nedokáže chápat věci na úrovni dospělého člověka, je jako navždy pětiletý. Nedojde mu, že ho Ronic chce zabít, jen ho bude dál popichovat a myslet si, že je to zábava. Jestli ho zdržíme dost dlouho, zbavíme se ho docela snadno. Vypořádat se s Ronic Ligshem už ale bude o něčem jiném."
"Tak to abychom vyrazili, ne?" ozval se Arten, sedící na hřbetě svého koně.
"Ty jedeš s námi?" zeptal se Senord překvapeně.
"Zajisté, jeden démon očividně nestačí," zasmál se. Toho vážně nic nevyvedlo z míry. Sundal si plášť a spokojeně se protáhl.
"Která zastávka je dál na řadě? Hory?" zeptala se Mira a také se vyhoupla do sedla. Amulet vrátila i s kamínkem do kapsy.
"Ano, ty jsou nejblíže. Do naší třetí udané zastávky to ale už nestihneme. Musíme se tudíž modlit, aby Rubín byl skryt právě v horách. Už tak to bude možná nemožné, stihnout se k nejvyšší hoře během týdne. A nemáme šanci dostat se na vrch, takže to bude ještě zajímavé," přitakal Senord.


19. kapitola - Cena za pravdu (část 1.)

21. října 2013 v 21:41 | Sarah |  Rubínové srdce
Všichni na něj beze slova hleděli. Mira se váhavě zvedla a chytla neklidného koně za uzdu.
I Inar mlčel, ale na rtech mu hrál úsměv. Nedával na sobě jinak nic znát, takže všichni byli napjatí, co udělá.
"Ne," řekl Arraxil nakonec, "Nepomůžu ti osvobodit Ronic Ligshe. Mám toho parchanta plné zuby."
"Proč ale?" zeptal se Inar zvesela. Zmizel a objevil se přímo před Arraxilem. "Vždyť jsi na tom stejně, jako jsem byl i já. Vím, co cítíš. Tak proč ho nechceš osvobodit? Dal by ti moc, vládu!"
"Vystačím si s tím, co mám!" zavrčel Arraxil.
"Bývaly časy, kdy jsi i ty věrně pánovi sloužil. Uctíval ho jako boha. Kam ta úcta zmizela? Pán tě chce mít opět ve svých službách, odpustí ti tvé pochybení!"
"Ty jsi sloužil Zrozenci?" ujelo překvapené Miře. Inar se k ní pomalu otočil se šíleným leskem v očích a hlasitě se rozesmál.
"Arraxil vám nic neřekl? Nepochlubil se se svou minulostí?"
Všichni pohlédli na Arraxila, který by mohl vraždit pohledem.
"Řekni, co máš vzkázat a jdi," řekl Inarovi. Ten ho ale ignoroval a přišel blíž k Miře. Sklonil se k ní s úsměvem na rtech.
"Chtěla bys znát pravdu? Ani ty ji neznáš, Alreto? Povím ti o Arraxilovi, co jen chceš. Celou jeho minulost. Ale něco za to budu chtít. Dej mi amulet, co má v kapse."
Mira ustoupila a sáhla po dýce, která by ji proti němu stejně k ničemu nebyla.
"Za to mi to nestojí. Nedovolím, abys pomocí amuletu ovládl Arraxila a přinutil ho osvobodit Rinic Ligshe," snažila se to říct pevným a neoblomným hlasem.
"A jak bys mi v tom chtěla zabránit, hm?" ušklíbl se, "Co zmůže lidská holka proti démonovi se silou boha?"
"Nedělej ze sebe boha. Ronic Ligshovi nesaháš ani po kotníky," ozval se Arraxil a ruka mu sjela k meči. Raději by do Inara napálil notnou dávku elektřiny, ale bylo by to k ničemu. Jeho lze zasáhnout jen obyčejnou lidskou zbraní.
"Osvoboď Ronic Ligshe a přidej se k nám. To ti můj pán vzkazuje. Máš na to týden, jinak mám rozkaz celou výpravu zabít, vzít si amulet a donutit tě násilím. Vidíš, jak je pán štědrý?" řekl Inar Arraxiloi se širokým úsměvem.
"A nezapomeň to rozhlásit všude!" otočil se k Artenovi, "Liščí démon, běs z nočních můr, Inar wa Riina Nar, se vrátil a je mnohem silnější, než kdy dřív!" Zrzavé vlasy mu zavlály ve větru a v tu chvíli byl pryč.
Zavládlo ticho. Všichni upřeně hleděli na místo, kde ještě před pár sekundami stál Inar. Nějak jim to nešlo do hlavy, jak se mohl tak prostě vypařit.
"Týden…" zamumlala Mira a pohlédl na Arraxila, který jí pohled bezvýrazně oplácel.
"Takže… nastane teror pod vládou démonů?" ozval se Arten a seskočil z koně. Přihlouplý výraz zmizel. Byl naprosto vážný.
"To nemůžeme dovolit!" zvolala Terilla.
"A co chceš dělat?" Senord se snažil znít klidně, ale moc se nedařilo.
"Máme tři možnosti…" ozval se Arraxil a zasunul meč do pochvy, "Zaprvé, dát mu co chce a nechat se zabít. Zadruhé, osvobodit Ronic Ligshe a doufat, že zabije Inara a ne nás. Zatřetí, najít Rubín během týdne a použít jeho moc proti Inarovi."
"Musíš se ptát, jakou si zvolíme?" ušklíbl se Maresim.
"Já se na nic neptám. Pouze konstatuji. Jakmile ale najdeme Rubín, nepůjde po nás pouze Inar, ale celá Zrozencova cháska," pohlédl na Maresima nečitelným pohledem.
"Takže ať si zvolíme jakkoliv, čeká nás zkáza?" hlesla Mira. Bála se.
"Teoreticky ano, ale v praxi to tak být nemusí." Měl těžko popsatelný výraz. Ztracený někde v dáli s notnou dávkou nostalgie a nevole.
"Na co narážíš?" Senord seskočil z koně a přišel blíž.
Arraxil pevně semknul rty a pohlédl na něj. "Ať si zvolíte jakkoliv, výsledek bude vždy stejný a pokaždé je šance padesát na padesát. Tohle vím už od chvíle, kdy jsme vyrazili. I kdyby nebylo Inara, tak by to tak dopadlo, i kdyby nás Zrozenec ignoroval…"
"A co se teda stane?"
Arraxil zavrtěl hlavou. "Dozvíte se to, dříve či později. Nemá cenu se v tom vrtat. Prostě pojďme hledat Rubín a uvidíme, jak se to vyvrbí…"
"Chci vědět, na co se máme připravit. Jaká budoucnost nás čeká," nenechal ho vykroutit se z toho.
"Bude lepší, když to vědět nebudete. Až se to jednou dozvíte, budete se chtít vrátit do dob nevědomosti," odvětil démon a odvrátil se od něj. Došel ke koni, který apaticky postával opodál.
Mira zaváhala. Nebyla si tímto činem jistá, ale měla pocit, že by se pravdu měli dozvědět. Arraxil toho zatajoval příliš mnoho. Vzala do ruky amulet.
"Arraxile, řekni pravdu…" Démon sebou trhl a s nemilým pohledem se k ní otočil. Jeho klidný postoj zmizel a vrátila se stará arogance.
"Jakou pravdu," rozpřáhl ruce, "Definuj svoji žádost. Pravdu o čem?" Došel k ní a zpříma jí pohlédl do očí.
"Celou pravdu. O tomhle…" hlesla a pevně amulet sevřela.
"O tomhle? Co je to, to 'tomhle'? Pravda o tom, proč a jak zemřela tvá matka a bratr, Maresime?" pohlédl na něj. Sjel pohledem k Artenovi, "Nebo pravda o tom, proč máš takovéto oči?" Zabodl oči i do Terilly. "Pravdu o tom, jak zemřel tvůj otec? Takovouto pravdu? Nebo jinou? Co chcete slyšet?" Mira pohlédl na Senorda a čekala, jestli něco řekne. Senord se zamračil. Chtěl být rozumný a správně zvolit, ale neudržel si chladnou hlavu, šlo přece o jeho rodinu.
"Co ty o tom víš? O mé ženě a synovi?" optal se chladně.
"Je tohle pravda, kterou chcete slyšet? Budiž!" otočil se démon ke staršímu vojákovi, "Je toho hodně, co jsi o své ženě nevěděl. Je mi tě skoro líto. Ale jen skoro. Jak tě tahala za nos… A chudák Volar…. Byl obětí hlouposti tvé ženy."
"Na co narážíš?" přimhouřil Maresim oči.
"Udělala z tebe paroháče, Senorde. Deset let ti zahýbala s bezvýznamným vojáčkem. Věděl jsi, že Volar ve skutečnosti nebyl tvůj syn, nýbrž syn Sitrala? Vzpomínáš si na něj? Zemřel po útoku upíra, když jel jako posel do hlavního města. Už se nepomstíš." Dvojice na něj nevěřícně hleděla.
"Volar se to ale dozvěděl a chtěl ti to říci. Matka se mu v tom snažila zabránit, ale neposlouchal ji. Sitral se s tím tolik nepáral. Raději, než ohrozit svou rodinu a živobytí, se rozhodl vypořádat se s oběma po svém. Nebral ohledy a prostě vám podpálil dům, když všichni spali. Že Maresim byl jediný dost chytrý na to, aby se zachránil, snad říkat nemusím."
"Jak… Jak můžeš něco takového říct?!" křikl na něj Maresim.
"Lžeš. Ona by něco takového neudělala. I kdyby jo, jak bys to zrovna ty věděl?"
Arraxil na Senorda pohrdavě pohlédl. "Jsem pod tlakem amuletu, nemůžu lhát. Nejednou jsem slyšel jejich sladké řeči i hádky. Slyšel jsem i Volara, jak vyhrožoval, že to o ncih rozhlásí. Tu noc se Sitral proplížil k vašemu domu, je to logické."
Senord neměl slov, jen na něj hleděl, úplně vyvedený z míry.
"A proč si nezakročil?" Maresim sevřel pěsti. Málem mu jednu vrazil.
"Neměl jsem důvod. Vy jste pro mě taky nikdy nic neudělali, žádná laskavost, co by se dala oplatit. A věřili byste mi, kdybych to tehdy řekl? Jen bych s tím měl problémy," odvětil klidně.
"Jsi hajzl, Arraxile, jen špína, co si zaslouží zhebnout krutou a bolestivou smrtí," řekl Maresim.
"Možná, ale jsou i horší věci, než je smrt. Jsi příliš měkký," pokrčil démon rameny a otočil se k Miře. "Vše?"