Věřím, že fantazie je silnější než vědění, že mýty mají větší moc než historie, že sny jsou mocnější než skutečnost, že smích je jediným lékem na zármutek. A věřím, že láska je silnější než smrt.
Spatřit svět v zrnku písku a nebe v divoké květině. Zachytit nekonečno v dlani a věčnost v jedné hodině.

21. kapitola - Posel špatných zpráv

30. listopadu 2013 v 20:19 | Sarah |  Rubínové srdce
Objevil se před pevností čnící ze skály nad hlavním městem a královským sídlem. Černá věž byla díky jeho pánovi pro smrtelníky skryta. Přesto o ní mezi lidmi panovaly zvěsti, že když se setká úplněk se zimním slunovratem, lze vidět její vysokou špici ve světle měsíce. On to ale nikdy nezkoumal. Lidé přec jen jsou bezvýznamná a podřadná rasa. Slouží jen pro potěšení. Jen pro to, aby je silní démoni, jako je on, mohli vykuchat.
Odvrátil pohled od města a s úsměvem si prohlédl svůj domov. Na pohled se nic nezměnilo, ale nebylo divu, jeho pán s tím čas neztrácel. Soustředil se na důležitější věci, než byl vzhled nějaké věže. Stejně ji vidělo jen pár vyvolených jedinců.
Inar pociťoval takové vzrušení jako ještě nikdy. Po tolika desetiletích, která strávil zapečetěný v jeskyni, se vracel domů ke svému pánovi. Konečně. Jak se těšil, až mu bude moci zase věrně sloužit a zastoupit toho hloupého boha blesku. Stane se pánovou pravou rukou a pán ho udělá ještě silnějším, silnějším než je bůh blesku. Překoná ho, svého letitého rivala. Bude pánovi cennější než on. A stane se také bohem.
S těmito myšlenkami a krutým úsměvem prošel klenutou branou, u které stála dvojice kamenných démonů, vypadající jako sochy chrličů. Jejich červené uhlíkové oči ho ale upřeně sledovaly. Moc dobře ho poznali, takže se ani nehnuli a nechali ho projít.
Vešel do rozlehlé síně s mnoha okny a stropem pomalovaným výjevem čtveřice Původních. Jeho pán byl ve středu, mezi třemi tvory, kteří kolem něj obezřetně kroužili. Drak, jednorožec a mezi vlnami znázornění uroborus. Ten výjev ho vždy fascinoval. Protože bylo za potřebí síly trojice, aby vyvážili moc jeho pána. Ale jeho pán na to moc nedal. Od doby co padl drak byl v jasné výhodě. Zahrál do šachu dvojici a donutil je skrývat se. Zdalipak po Inarově zapečetění získal, po čem prahl…? Má již srdce draka? A co ti další dva? Získal i jejich sílu nebo vyčkával? Bylo na čase to zjistit. Minul několik chodeb a vstoupil na točité schodiště z černého mramoru. Známou cestou vyšel nahoru a zastavil se před velkými dvoukřídlými dveřmi. Tiše vyčkal dokud se neotevřely. Vstoupil do rozlehlé místnosti jen tak, aby se dveře za ním mohly opět zavřít. Správné chování měl stále zažité, byl vycvičený jako pes, ale sám si to neuvědomoval. A jeho úsměv dále nemizel.
"Vítej zpět, Inar wa Riina Nare," ozval se hrubý, ale vlídný hlas. Inar nevyhledal pána pohledem, to by byla neúcta. Tu výsadu měl jen bůh blesku a Inara to dráždilo. Brzy ji ale bude mít také. Poklonil se.
"Můj pane…" Při pohledu na zem zpozoroval tygřího démona ležícího u police se svazky. Byl ve své zmenšené tygří podobě, jen o málo vyšší než běžný tygr. Jeho prázdné a zlomené oči hleděly do prázdna. Tiagar? Vzpomněl si na poskoka boha blesku. Ne, nebyl to on.
"Máš pravdu, není to Tiagar, ten se někde toulá a čeká na návrat svého pána. Ale bez něj se jeho klan rozpadl a bylo uboze snadné je všechny zlomit. Jsou to ale silní a velice užiteční démoni, nemyslíš?" Tichý, krutý smích. Inar se pousmál. Pán měl volný přístup do myšlenek všech bytostí. A byl tak laskav, že mu odpověděl. Cítil se poctěn.
"To ano, můj pane. Byla by jich škoda, kdybyste je nevyužil," přikývl Inar. Tygří démon dělal, že nic neslyší, ale z jeho očí se dalo vyčíst, že až moc dobře.
"No, ale koukám, že Arraxil se zdráhá. To se ale dalo očekávat. Přesto ale musí moc dobře vědět, že i kdyby Rubín nalezli, byl by jim k ničemu. Ani celý Rubín by mě nezastavil. Tebe by maximálně zranil. Snaží se jen získat čas, ale na co?" přemýšlel Zrozenec nahlas. V hlasu mu by znát úsměv. Byla to pro něj hra a ty on miloval. Každá mysl byla jiná šifra, ale všechny měli stejný základ. I ta Arraxilova.
"Možná ám něco, co by vás zajímalo, můj pane…" ozval se Inar váhavě. Zrozenec se zajímal pouze o Arraxila takže Alrety si nevšímal, "Je s ním holka, ve které sídlí Alretina duše. Ta holka musí být s Rubínem spojená, pokud to chápu dobře a vy jste ho ve svých rukou ještě nerdžel."
"Máš pravdu, Alreta před smrtí Rubín rozpůlila, mám pouze jeho polovinu. Ale tohle rozhodně je zajímavé. Možná to je odpověď… Spoléhá se na Alretinu moc? To je ale nepravděpodobné, byť ta by tě pomocí Rubínu zastavit mohla… Ale taky musí vědět, že bych pak přišel tu jeho družinu navštívit osobně,což jistě není jeho cílem…" na chvíli se zarazil, "No zajisté! I s polovinou svého srdce může drak opět povstat. V to Arraxil doufá. To by byl chytrý tah, přesně v jeho stylu."
Inar draka jednou zahlédl. Vskutku velké a děsivé stvoření, které by zajisté přesáhlo jeho síly. Bůh blesku by ho ale určitě přemohl.
"Inare, mám pro tebe další úkol. Je na čase získat srdce nejslabšího z trojice, urobora. Ať drakovi vrátí polovinu jeho srdce, stejně s ní moc nezmůže a už vůbec ne bez urobora. Necháme je myslet si, že mají šanci. Mám rád ty zklamané výrazy, když jim dojde, že jsou na tom ještě hůř."
Inar před sebou spatřil lem pláště svého pána.
"Mám šanci ho porazit?" zeptal se skromně, byť věděl, že má. Jeho pán se jen tiše zasmál a položil mu ruku na rameno. Do Inara začala proudit jako řeka energie a síla. Celé jeho tělo ji s touhou pohlcovalo. Již dlouho mu pán nedal část své moci. Byl to překrásný pocit.
"Proč se ptáš, když znáš odpověď? Tohle je dar na přivítanou," řekl Zrozenec a ruku sundal, "Nyní běž a získej uroborovo srdce."
Inar přikývl, ale ještě se zarazil a odvážil se zeptat: "Můj pane, odpusťte, prosím, mou troufalost, ale co když se k vám odmítne opět přidat?" Ticho, které nastalo, ho vyděsilo. Neměl se ptát.
"Pak ho donutím," odvětil Zrozenec chladně, "A teď už jdi, než mě přejde i ten zbytek dobré nálady."
Inar bez zaváhání s poklonou odešel. Svižně sešel schody, zastavil se opět dole v sále a znovu jeho oči zabloudili k obrazu. Za ním se ozvalo zavrčení. Pohlédl na tygří démonku, co za ním stála v lidské podobě a upřeně ho sledovala nepřátelskýma očima. Pod sebou držela na zdobeném podnose zbraně, které až moc dobře poznával. Usmál se, nasadil si je na obě ruce a zkušeně upevnil. Trojice čepelí, čnějící mu nad prsty, byly dobře udržované, ostré a na jediném ostří nebyl ani škrábanec. Zatoužil si je hned vyzkoušet a jediným nepostřehnutelným pohybem rozpáral démonce břicho.Ta nevěřícně zalapala po dechu. Druhou rukou jí rozpáral hrdlo. Krev mu zašpinila oblečení, ale on to neřešil. Olízl krev z čepele a s tichým, šíleným smíchem vyšel ven, kde se zastavil a přenesl se k jezeru. Tohle bude snadná práce.

Leu Friec ležel ve své démonické podobě na louce a přemýšlel. Měl již tolik šancí Arraxila porazit a zabít, on sám mu je nabízel, ale nebyl schopný jich využít. Arraxil byl jeho bratr víc než ten pokrevní, který vedl klan Měsíčních démonů. Připadal si kvůli tomu slabě, lidsky. A to nebylo dobré. Byť začínal chápat Ronic Ligshova slova: Démoni nejsou nic víc než lidé obdaření mocí, kteří si myslí, že se musí chovat jako zvířata.
Zvedl se vítr a donesl k němu známý pach, který poznal velmi nerad. Ten démon byl poslem zlých zpráv. Kde se objevil, táhla se za ním zkáza, utrpení a smrt, bylo to jeho prokletí.
Leu Friec se vrátil do lidské podoby a vyčkával, až k němu démon dojde. Byl zahalený v plášti s kápí, která mu zakrývala tvář. Zastavil dva metry před ním a kápi si sundal. Snědá tvář s tygřími pruhy zůstávala ve stínu černozelených vlasů. Skrz ty ale prosvítaly zelenožluté kočičí oči, které bodaly jako jehly.
"Už jsem myslel, že jsi zemřel, Tiagare," řekl Leu Friec netečně.
"Nesmím zemřít, dokud mi to nebude povoleno," odvětil svým tichým vrnivým hlasem, hodícím se spíše ke kočce než k tygrovi.
"Jasně… A co tě sem přivádí? Nuda to asi nebude."
"Potřebuji, abys předal zprávu vůdkyni klanu Bleskových démonů. Mě nevyslechne."
Leu si ho chvíli měřil pohledem. Cítil nejistotu, ale nedal to na sobě znát. Měl tu bezvýraznou masku, které všichni uvěřili.
"Co je tak naléhavého?" Neubránil se zamračení.
"První zpráva je, že Arraxl pátrá s lidmi po Rubínu, byť to už asi víte. Druhá zpráva je, že byl osvobozen Inar wa Riina Nar, co znamená, že na jeho straně jsou i lidé. A včera večer Inar uvrhl urobora do stejného stavu v jakém je drak. I jeho srdce bylo odebráno a získal ho on," vysoukal ze sebe, hledíce do lesa za Leu Friecem. Ten se vyděsil. Nebylo možné, aby to tolika letech nečinnosti takhle vytasil své esa. Nebo ano?
"A ještě mám jednu zprávu, která je horší, než ty dvě předchozí…" Pohlédl Leu Friecovi zpříma do očí. Ten se nemálo obával. Co může být horší než uroborovo srdce? Bylo jen málo věcí.
"Včera jsem pocítil velké oslabení Ronic Ligshovi pečetě. Dobrá třetina pečetící formule ztratila na účinnosti. Zdá se, že se uvolňuje již delší dobu, takže stojí na necelé čtvrtině své původní síly. Dávám tomu maximálně měsíc než povolí úplně. Pokud ale on udrží tempo, se kterým se vrátil na scénu, nejspíše na Arraxila zatlačí a donutí ho pečeť zrušit. Možná se o to již pokusil a to je důvod, proč včera tak velká část pečetě zkolabovala. Kdo ví, kolik času mu dá. Musí cítit, že povolila. Ronic Ligsh by se mohl vrátit každou chvíli, protože oba dobře víme, že když se mu zachce, stačí když jen luskne prsty."
Leu neměl slov. Arraxil nemohl být tak pošetilý!
"Proč se Arraxil nevrátí ke klanu, aby pečeť obnovili?!" zeptal se.
"Od doby, co je v rukou lidí vnímám, že je pečeť narušená. Nepřikládal jsem tomu na důležitosti, protože se jednalo jen o drobnou změnu, ale časem ta výchylka zesílila. Ona není jen oslabená, některé části formule jsou přepsané. Potřeboala by přestavět od základů, což by znamenalo, že by se nejdříve musela úplně zrušit. A stačil by zlomek sekundy a Ronic Ligsh by se osvobodil. Cítím jeho sílu jak narůstá a je připravená využít nejmenší skulinky, aby se dostala na povrch. A Arraxil to ví až moc dobře. Nejspíše má něco v plánu. Nejspíše chce něco udělat před návratem boha blesku, protože pak bude opět plně v jeho moci…" odpověděl Tiagar s klidem, který necítil. Leu Friecovi se dařilo zachovávat netečnou tvář, ale Tiagar ho měl přečteného.
"Pokud Ronic Ligsh nezahodí svou hrdost, bude bojovat proti Zrozenci. Byť se bude asi chtít pomstím svému klanu za to, že ho zapečetil, úplně proti nim nebude. Uvidíme, kolik rozumu si šílenec dokáže zachovat. Jestli si udělá dobré spojence, mohl by nám přece jen pomoci…"
"Dobře víš, že on si spojence neudělá. Nechává za sebou jen těla," zavrtěl Leu hlavou, "Je to vše?"
Tiagar na něj chvíli mlčky hleděl a pak přikývl. Přetáhl si kápi opět přes hlavu a věnoval Leu Friecovi poslední pohled. Otočil se a odcházel pryč. Leu ho vyprovázel pohledem. Na chvíli zavřel oči a urovnával si myšlenky. Poté se otočil na patě a co možná nejrychleji zamířil na území Arraxilova klanu.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Byl jsi tu?

>>KLIK<<

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama